Až příliš tradiční retrospektiva Kamila Lhotáka se usadila v pražské Ville Pellé
Výstavy Kamila Lhotáka bývají divácky vděčné a obvykle překypují množstvím děl. Nyní se k nim přiřadila retrospektiva Krajina snů ve Ville Pellé. Jak bývá v posledních letech zvykem, za výstavou stojí Libor Šteffek, který sestavil již několik knižních přehledů malířova díla. Aktuální akce dostala název po dvou významných motivech v umělcově díle: snu a krajině.
Krátce poté, co se Kamil Lhoták (1912–1990) rozhodl začít soustavně malovat, přišla nacistická okupace Československa. A nedlouho po válce následoval komunistický převrat a nástup stalinismu. Aspirující malíř se tedy musel vyrovnávat s dobou, jež pro něho byla obtížná až nebezpečná. Už sám fakt, že za manželku měl Židovku, představoval pro oba riziko. O krk šlo i za éry stalinismu. Přitom právě v oněch nejvypjatějších obdobích vytvořil Lhoták svá nejlepší díla. Jak je to možné?
Zřejmě v něm tehdy působil největší tvůrčí žár a obrovská touha zařadit se k velkým výtvarníkům své doby. Jeho tahy byly jemné a do detailů propracované. Obrazy měly snovou auru a žlutozelený přísvit, často bez přítomnosti lidí. Lhoták jako kdyby se rozhodoval, zda se má plně přiklonit k českému proudu surrealismu, anebo zůstat raději u poetické civilnosti, která jej později dovedla do Skupiny 42.
Lhotákovy malby kombinují přesně odpozorované detaily s posunem k hranici snu. O tom svědčí i nezvyklé „záběry“, které často ukazují zdánlivě nahodilé výseky skutečnosti – jako kdyby fotograf vcelku nahodile mačkal spoušť. Sen rovněž má vazbu k surrealismu, který Lhotáka ovlivnil víc, než by se na pohled mohlo zdát. Městské ulice často osazuje postavami stojícími neživotně jako figuríny. Je to snová ozvěna Giorgia de Chirica, k němuž se Lhoták hlásil, ale v jeho barvách a postupech najdeme i cosi z Mikuláše Medka. A olej Zeď vzpomínek z roku 1954, přítomný i na nynější výstavě, připomene svými postavami jakoby se rozpouštějícími na nekonečném pozadí dílo Salvadora Dalího.
Kamil Lhoták: Bugattina, 1942, olej na plátně, soukromá sbírka. Dílo z autorovy výstavy Krajina snů v pražské Ville Pellé. Repro: Villa Pellé Útěky do snů
Sny jsou rovněž krajinami, do nichž Lhoták unikal. V nelibé přítomnosti snil o romantické minulosti: o konci 19. století s dámami v kloboukách a s prvními automobily drkotajícími po nezpevněných silnicích. Starý svět mu učaroval. Monografie o tomto malíři, nebo i půvabný dokument s hranými pasážemi Muž zbavený tíže (2021), neopomenou zmínit ohradu s vraky starých vozů, kterou Lhoták ve svých středoškolských letech objevil v pražských Nuslích, kde strávil mládí. Zdá se pravděpodobné, že v tom okamžiku se do mladistvého budoucího umělce vryla vizualita technické pomíjivosti. Bude se k ní znovu a znovu vracet. Ještě v osmdesátých letech, na sklonku kariéry, kreslí vrakoviště strojů. Podobně vyzní olej Meteorologická stanice po bouři z roku 1944. Zatímco jednotlivé dopravní prostředky obdivoval, civilizace jako celek se mu jevila coby křehká, rozpadající se entita.
Křehký byl zjevně i sám výtvarník. Život s lehkým hendikepem (kulhal po prodělané obrně) jej vedl k touze vyniknout a možná i vysvětluje Lhotákovu neuvěřitelnou pracovitost. Byl nemanželským synem úspěšného lékaře, který se však se synem styděl ukazovat na veřejnosti. To člověku nepřidá, zato takto nabytá citlivost jistě měla podíl na Kamilově schopnosti vstřebávat svět umění. Byl samoukem, což mu bylo občas „akademiky“ předhazováno. U řady umělců se v něčem inspiroval, ale šel svou cestou, nepodnikl kolečko stylů dle měnících se trendů, k čemuž se uchylovali mnozí jiní. Přiznal vliv Josefa Šímy, který je patrný například na malbě stromů v obraze Scéna v parku (1954). S tím však kontrastuje způsob, jímž maloval lidi: u nich se neodvažoval výraznějších stylizací – postavy vyhlížejí jako pečlivé figurky do plátna dodatečně posazené.
Rovněž v případě ilustrací a pozdějších děl byl k lidské tváři natolik uctivý, že mnohé postavy si jsou navzájem podobné strnulým pózováním – ať je tvůrce situoval extrémně do popředí, zpodobnil je z profilu či naopak upřeně zepředu. Jako kdyby to byly spíše dokumenty než umělecká díla. V těchto situacích Lhoták pracuje s plátnem a barvami na způsob fotoaparátu. Na výstavě ve Ville Pellé je toho důkazem snad vůbec poprvé prezentovaný portrét syna rodinného přítele Františka Dvořáka. Bratr portrétovaného, Jan Dvořák, znalec Lhotákova díla, vzpomíná, že si malíř vybral chlapce k portrétování ani ne tak kvůli přátelství s jeho otcem či kvůli chlapcově obličeji, nýbrž kvůli v té době ještě vzácnému anglickému nápisu na jeho tričku. Malíř chtěl prostě to tričko zvěčnit. Vytáhnout z denní pomíjivosti. A vytáhnout z komunistické reality i sebe samého. To je ostatně důvod, proč podle Jana Dvořáka začal Lhoták po roce 1948 malovat americké mrakodrapy, ač tuto zemi nikdy nenavštívil. Americké reálie dokonce vstupují i do motivů, kde bychom je nečekali. Lhotákův přítel, spisovatel František Hrubín, je například zachycen před stěnou ozdobenou plakáty legendárního Buffalo Billa, jehož Hrubín obdivoval.
Tušení neviděného
Na Lhotákových obrazech je důležité i to, co nevidíme. A nevidíme toho hodně! Scény jsou totiž často nazírány jakoby z perspektivy malého chlapce, jenž hledí na svět odspodu a často spatří pouze vrcholky jinak mu skrytých předmětů. To jsou všechny ty ohrady s vrchlíky žlutých balonů, ale i podobně prázdné, vysoko posazené obzory, za nimiž jistě ještě něco pokračuje, ale nám není dovoleno to spatřit, lze o tom pouze snít. Dá se tušit, že impulsem k takovému pohledu byla poloha bytu, kde mladý Kamil s maminkou bydleli. Výhled z okna byl krátký, přehrazený vysokou palisádou vyšehradské pevnosti. Co bylo nahoře a za vysokou zdí, to zůstávalo na pozorovatelově fantazii.
V podkroví Villy Pellé výstava připomene „časopis“ Auto-Moto Zpravodaj, který vytvářel Lhoták jako středoškolák spolu se svým kamarádem. Potvrzuje celoživotní fascinaci dopravními prostředky. Cenné jsou ukázky skupinových grafik, na nichž se Lhoták podílel jako pouze jeden z mnoha autorů. Spíše, než uměleckým dílem o sobě jsou dokladem neformálních vazeb mezi výtvarníky tehdejší doby.
Krajinu snů oživují i historické exponáty z oboru dopravní techniky. Lze si tu zblízka prohlédnout nádherný motocykl Indian nebo starý velociped. Exponáty tím odkazují na podobnou instalaci ve výstavě Lhoták dětem, která se roku 1972 konala v budově pražského nakladatelství Albatros. Návštěvnictvu se téměř jistě budou stroje líbit, avšak zároveň je to od autorů výstavy dvojsečný tah. Staré dopravní prostředky a koneckonců i koncepce celé přehlídky jen a pouze opakují pozici, do níž byl Lhoták již dávno zařazen. Krajiny s technickými artefakty, krajiny bez lidí, Skupina 42, ilustrace dětských knih, to jsou dnes již velmi tradiční lhotákovské kategorie. Pokusit se situovat výtvarníka jinak by možná vedlo k méně atraktivní, leč objevnější výstavě.
Kamil Lhoták: Vzducholoď, 1976, olej na dřevě, soukromá sbírka. Dílo z autorovy výstavy Krajina snů v pražské Ville Pellé. Repro: Villa Pellé Ilustrace na hanbě
Zásadní problém však vidíme ve způsobu, jakým je do Krajiny snů včleněna Lhotákova ilustrátorská tvorba. Vystaveny jsou desítky ilustrací, ale bez uvedení děl, k nimž vznikly. Působí to dojmem, že ze zakázkové tvorby (kterou Lhoták ovšem pojímal po svém) se tímto postupem vytváří samostatné umělecké dílo, které se za svůj knižní původ tak trochu stydí. Přitom Lhotákem ilustrované knihy ve vitrínce nechybí, jenže nejsou propojeny s ilustracemi na stěnách. Jako odložené nemanželské dítě, jehož existence je sice akceptována, ale má se vyskytovat poněkud stranou, ačkoli je označováno za jedno z hlavních témat výstavy.
Jednotlivé ilustrace jsou přitom popisky vybaveny, ovšem texty obsahují pouze doslovný popis zobrazeného. Některé názvy jsou možná autorovy, ale i podle tvrzení kurátora mnohé jiné byly připojeny k ilustracím dodatečně na některé z minulých výstav, anebo jen byly označeny názvem kapitoly z dané knižní publikace. Vede to až k absurdním situacím, kdy je ilustrace z dobrodružného sci-fi románu Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků označena pouze jako Stromy v krajině (1964), ačkoli zachycuje – což ovšem ví pouze čtenář daného díla – výjev z minulosti marsovské civilizace s mimozemským tvorem na obloze. Výstava je zkrátka ke knižním předlohám slepá jako zmínění Součkovi ptáci. Právě osobní vazby na další tvůrce by mohly být jedním z klíčů, podle něhož by mohla být nějaká budoucí lhotákovská výstava koncipována.
Kamil Lhoták čestným aviatikem, oslava umělcových sedmdesátin, rok 1982. Foto: © Archiv B&M Chochola, zdroj: Villa Pellé
Kamil Lhoták: Krajina snů
Kurátor: Libor Šteffek
Villa Pellé, Pelléova 91/10, Praha 6.
Výstava trvá do 6. prosince 2026.