Kdyby se „holubi“ proměnili v oscarové zlato, vyhrála by originalita a upřímnost

Je to už podruhé, kdy Česko zastupuje na Oscarech dokument – vloni šlo o snímek Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být – nevšední portrét fotografky Libuše Jarcovjákové, složený výhradně z autorčiných fotografií, skrze něž vyprávěl její životní příběh. Pepa Lubojacki (* 1986) také nevytvořila běžný dokumentární portrét. Svého bratra natáčela v průběhu pěti let, tedy časosběrnou metodou, kterou v české dokumentaristice reprezentuje především tvorba Heleny Třeštíková. Ale na rozdíl od ní netočila observačně, tedy pozorovatelsky a nezaujatě, nýbrž zdůraznila svůj pohled.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Čí je to portrét?

Zčásti šlo o logickou volbu: protagonistou je její bratr, navíc žijící se závislostí a na ulici. Lubojacki od začátku věděla, že pokud snímek má být autentický, bude muset být součástí příběhu i ona. A musí být „brutálně upřímná“, jak sama říká v dokumentu. Vůči bratrovi, své rodině i vůči sobě samé. V rozhovorech přiznává, že dopředu nevěděla, co všechno bude pro ni natáčení znamenat, a dost ji to semlelo. Postupně mluví o otci, který se upil k smrti, o rodinném zázemí, jež mělo daleko do ideálu, o svých dvou bratrancích, kteří rovněž skončili se závislostí na ulici. A především o starším bratrovi, jenž jezdil na skateboardu, vyrůstali spolu na sídlišti a kdysi chtěla být jako on. Rozkrývají se rodinné vzorce, citové deprivace i traumata. A pití se stává způsobem, jak se na chvíli od toho všeho odpojit.

Výsledný dokument je nejen portrétem jedné závislosti, ale i těch, kteří se snaží závislému pomoct. A hlavně obrazem sourozenecké lásky a toho, jaké to je mít za blízkého člověka notorického alkoholika. Kdy jde ještě o pomoc druhému, a kdy už o jeho kontrolu? Jak pomoci ze závislosti někomu, kdo s ní sám nechce přestat? Tyto otázky se staly osou vyprávění.

Zpočátku se režisérka snažila bratra ze závislosti dostat a doufala, že on to udělá právě pro ni a jejich matku. Nestalo se. Kladla mu podmínky, že stráví společný Štědrý den, pokud bude střízlivý. Nevyšlo to. Slibovala mu, že spolu zajdou na koncert skupiny PSH, když nebude opilý. Jenže on byl. Snažila se mu sehnat bydlení, práci i odvykací léčbu. Vše selhalo. I ona měla pocit, že selhala. Teprve pozvolna jí došlo, že bratra zachránit nemůže, když nechce on sám, a její misí není tahat ho z průšvihů, nýbrž vnímat ho takového, jaký je, a nevidět ho jen prizmatem jeho závislosti. A pochopit, že závislost není jen projevem slabé vůle. Nakonec bratra na vystoupení PSH vytáhla, ačkoliv byl opilý, protože kdyby čekala na jeho střízlivost, nejspíš by na koncert nikdy nezašli. Dokument se tak stal autorčinou terapií, jak znovu nalézt vztah k bratrovi, ale také nabízí jistou úlevu pro všechny, kteří mají někoho blízkého, kdo se závislostí žije.

Nejde však o snímek založený výhradně na syrových záběrech. Jeho zásadní předností je kolážovitá, hravá a lehce chaotická forma, v níž se filmařčiny deníkové záběry natočené na iPhone mísí s rozhýbanými starými rodinnými fotografiemi, s dětskými portréty obou hlavních protagonistů rozmluvenými pomocí AI i s vypravěčem-holubem, který pronáší komicky upraveným hlasem informace o podstatě závislosti. Do toho se prolínají pocitové, zvnitřnělé záběry autorky plavající na vodní hladině nebo běžící lesem. Počítačem rozhýbané portréty i obrázek holuba splývají v jakéhosi kolektivního vypravěče, jenž příběh zobecňuje.

Něco jako coming out

Snímek nikoho neobviňuje ani nekárá. Autorka se často sama sebe ptá, jestli nepodporuje bratrovo pití tím, že mu za natáčení platí. Kde jsou hranice, za něž by už neměla jít? Co ukázat, a co už ne? Třeba dodat, že bratr měl po celé natáčení právo veta (nikdy je nevyužil), a když viděl výsledný snímek, cítil prý hrdost.

Režisérka Pepa Lubojacki, foto: Zuzana Lazarová

Lubojacki si od počátku kladla za cíl přispět k destigmatizaci lidí žijících na ulici se závislostí. Přiznává, že častěji, než by si přála, na vlastní kůži zažila, jak společnost na tyto lidi nahlíží. „Pamatuji si, když byl můj brácha jednou delší dobu nezvěstný a já šla na policii. Policista se mi vysmál, když zjistil, že žije na ulici. Můj bratranec přišel o obě nohy poté, co několik dní ležel na lavičce a zaživa mu hnily, zatímco kolem něj lidé procházeli. V nemocnici ho totiž opakovaně nepřijali k hospitalizaci, což je bohužel častý problém, který má mnohdy fatální důsledky,“ sdělila v jednom interview. „Ta izolace, pohrdání a nedostatek snahy o pochopení bolí. I proto jsem se rozhodla vyprávět náš příběh.“

Kdyby se holubi proměnili ve zlato je kromě jiného určitým druhem coming outu. O příbuzných totiž Pepa Lubojacki s jinými lidmi raději moc nemluvila, protože se styděla. Nyní o nich vypráví veřejně a otevřeně. Závislé ve snímku přirovnává k titulním holubům – nikdo si jich nevšímá, každého spíš obtěžují. Co se na ně někdy podívat jinýma očima?

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms