Komentář: Klempířova mluvčí vypracovala novou Státní kulturní politiku. Odráží se v ní nové pořádky

Dokument se spolu s předkládací zprávou minulý týden objevil na webových stránkách Hospodářské komory ČR, připomínkového místa vládních dokumentů, která ho zveřejnila spolu s výzvou právě k oficiálnímu podávání připomínek. A to do 4. srpna, tedy v řádu několika pracovních dní, což uprostřed léta logicky vzbuzuje otázku, nakolik ministerstvo o připomínky vůbec stojí.

Nechystáme, chystáme

Nyní představená Státní kulturní politika vlády České republiky 2026–2030+, jak byl dokument oficiálně nazván, je i není překvapením. Je překvapením proto, že ještě nedávno Ministerstvo kultury veřejně popíralo, že by mělo přípravu nové politiky v plánu. V květnu v rozhovoru pro Taneční aktuality mluvil o přípravě nové politiky náměstek ministra kultury Jiří Bubeníček (za SPD). Mluvčí ministerstva Barbora Šťastná jeho slova obratem a jednoznačně dementovala. Právě ona je však nyní uvedena jako autorka nového dokumentu; v tiráži jsou jako odborná rada jmenovány ředitelky a ředitelé odborů ministerstva. 

Barbora Šťastná, podepsaná pod Státní kulturní politikou Vlády České republiky 2026–2030+, jinak ředitelka kabinetu ministra kultury Oty Klempíře a zároveň jeho mluvčí. (Na snímku se svým manželem Borisem Šťastným, jenž je ministrem pro sport, prevenci a zdraví.) Foto: ČTK – Tomáš Zezulka

A proč ten dokument překvapením současně i není? Bylo by totiž zvláštní, kdyby se vláda, která od začátku svého mandátu prosazuje diskontinuitu s dosavadním vývojem agend, spokojila s kulturní politikou, která vznikla v samém závěru úřadování předchozího kabinetu a pod ministrem Martinem Baxou (ODS). Však se také ve svém konání ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy) opakovaně zaštiťuje programovým prohlášením nynější vlády.

Kulturní obec, profesní organizace i jednotlivci na nový dokument reagovali rychle a poměrně razantně. Nejostřeji to formulovala Asociace profesionálních divadel:

Přes naši snahu pochopit, proč se Ministerstvo kultury pokouší přijít s novou verzí Státní kulturní politiky, nemůžeme než s politováním tento materiál odmítnout jako celek.

Největší kritiku vzbudil fakt, že materiál nevznikl – na rozdíl od dokumentu kulturní politiky Baxova ministerstva – za strukturované a vědomé spolupráce kulturní obce a profesních organizací, nikdo ji s nimi otevřeně nekonzultoval. Tři organizace sice ministerstvo explicitně jmenovalo coby konzultující, reálně to však proběhlo zřejmě o dost jinak, než na co byla kulturní obec dosud zvyklá, třeba i díky Metodice participace nestátních neziskových organizací v poradních a pracovních orgánech a při tvorbě dokumentů státní správy; metodika vznikla vloni na Úřadu vlády ČR.

„Dva dny před odesláním do vlády mi byl dokument poslán k nahlédnutí s tím, že se jedná o plán kulturní politiky této vlády, nikoliv o náhradu stávající, již přijaté státní kulturní politiky. Tvrzení, že s námi bylo konzultováno, je tedy klasickou polopravdou. Osobně považuji způsob, jakým to celé bylo předloženo, minimálně za poněkud dětinský,“ uvedl ve svém prohlášení Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů, což je jedna z profesních organizací, kterou ministerstvo jako své konzultační alibi pro novou Státní kulturní politiku jmenovalo.

„Sekce kultury Unie zaměstnavatelských svazů ČR připomínkuje ‚novou‘ Státní kulturní politiku pro období 2026–2030+ až nyní, v meziresortním připomínkovém řízení. Prezident Unie Jiří Horecký obdržel v průběhu července informaci, že Ministerstvo kultury ČR pracuje na Státní kulturní politice pro období 2026–2029, to jest pouze na funkční období této vlády, reflektujíc její priority v programovém prohlášení. Vnímal to jako zpřesnění stávající a předchozí vládou schválené strategie nebo jako implementační či akční plán či podobný dokument,“ vysvětluje Petr Hanuš, ředitel sekcí sociálních služeb, kultury a nestátních neziskových organizací Unie zaměstnavatelských svazů ČR, tedy dalšího ze jmenovaných subjektů údajných konzultací. Hanuš k tomu ještě dodává: „S ohledem na změnu kontextu předkládaného materiálu, z upřesňujícího dokumentu pro konkrétní volební období na dokument nahrazující původní strategii, a také na formu komunikace mezi ministerstvem kultury a panem prezidentem Horeckým o daném materiálu a jeho cílech, považujeme vyjádření ministerstva na sociálních sítích o účasti Unie na konzultačním procesu za nešťastné a zkreslující.“

Spolupráce se však odehrávala i nevědomě, a tudíž ve své podstatě manipulativně, bez faktické participace. Jak vyplývá z facebookových postů ministerstva, resort čerpal podněty z odborných schůzek a setkání, k nimž si různé kulturní aktéry a aktérky zval.

V barvě trikolóry

Příznačné je ideové, respektive ideologické zakotvení nového dokumentu, podle něhož kultura „přináší lidem radost, inspiraci, vzdělání a možnost lépe si rozumět“. Podpořit se má kultura, která je kvalitní a slouží lidem. Taková redukce nemá nic společného s kulturní politikou demokratického státu ve 21. století. Není náhoda, že zastřešující heslo „silná kultura, silná společnost“ doprovází obrázek dvou žen v krojích vyvedený v barvách trikolóry.

Normalizaci svého postupu a dokumentu teď ministerstvo provádí – fakticky ovšem spíše maskuje – řádným připomínkovým řízením. Postup si předtím vyzkoušelo při útoku na média veřejné služby – předložíme zákon, připomínky vypořádáme, zdánlivě vyjdeme vstříc, na původní záměr však neměníme, jedeme dál. Za zmínku ostatně stojí, že rozpočet pro média veřejné služby, na rozdíl od rozpočtu pro vlastní priority, nová kulturní politika neřeší. Principiální a hlasité odmítnutí celého procesu přípravy nové Státní kulturní politiky, a tím i dokumentu samotného, je nyní pro kulturní obec jediným možným řešením. Pokud chce alespoň první rok vlády Motoristů, ANO a SPD přežít s nezlomenou páteří.