Kulturní expati v Londýně: Fotografka Nina Bumbálková. Občas to město připomíná Lynchovy filmy

Nina Bumbálková (* 1987) je fotografka, vizuální umělkyně, kameramanka a režisérka. Fotografii studovala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM), následně získala bakalářský titul v oboru Moving Image na London Collage of Comunication a magisterský titul z Photographic Studies na University of Westminster. Ve své praxi zkoumá skrze dlouhodobé projekty založené na výzkumu pojmy jako paměť, identita a místo. Její díla v sobě propojují umělecký a dokumentární přístup. Bumbálková žije a pracuje v Londýně a do její tvorby můžete nahlédnout na webu https://photoninab.com/.

Co vás přivedlo na dráhu fotografky, respektive vizuální umělkyně?

Fotografie mě začala přitahovat už během studia na Střední grafické škole v Jihlavě. Po maturitě jsem se dostala na UMPRUM do ateliéru Ivana Pinkavy, kterého jsem tehdy obdivovala a dodnes obdivuji. Po jeho odchodu se ateliér nějakou dobu hledal a fungoval v poněkud improvizovaném režimu. Posléze ho převzali Hynek Alt a Alexandra Vajd, kteří přinesli stabilitu, ale jejich pojetí ateliéru mi úplně nesedělo. Přihlásila jsem se proto na tříměsíční Erasmus do Londýna. Ale po jejich uplynutí se mi vůbec nechtělo vracet. Myslím, že jsem za ty tři měsíce poznala úplné minimum, ovšem bylo mi tu dobře.

Ve svých dílech spojujete přístup dokumentaristky a umělkyně. Z čeho vycházejí témata, jimž se ve své tvorbě věnujete?

Témata většinou vycházejí z něčeho, co mě dlouhodobě zajímá nebo co se mě osobně dotýká. Často jde o vztah člověka k místu, o paměť, identitu, sociální postavení nebo způsob, jakým obýváme prostor.

Když nový projekt začnu, potřebuji dané prostředí nebo téma nějakou dobu poznávat a prožívat. Neumím někam jen tak přijít, začít fotit a zase odejít. Moje projekty proto vznikají z dlouhodobého pobytu, pozorování a vztahu k místu.

Čím je takový přístup u vás daný?

Asi tím, že pro mě jsou důležité zkušenost a čas. Potřebuji se do prostředí dostat, poznat je a pochopit, co se v něm odehrává. U projektu The Last Days, jenž se zabýval londýnskými squaty, mě vůbec nezajímal jejich mediální obraz – večírky, nepořádek a romantika alternativního života. Zajímalo mě, jak ta místa reálně fungují a jak v nich lidé žijí. Tenhle dokumentární přístup mi umožňuje zůstat blízko realitě a hlavně absurditě. Fotila jsem tam interiéry, osobní věci a prostory, hlavně ložnice, které byly pro někoho domovem. Pracovala jsem často za špatných světelných podmínek a používala film na střední formát. Důležitá pro mě byla intimita a klid těchto míst. Skutečnost, že si majitel dané nemovitosti někdy měsíce nebo dokonce roky nevšimne, že je jeho objekt obydlený, je sama o sobě poměrně výmluvná…

Fotografie z cyklu Book of Trees, formát redakčně upraven, originální fotografie dále v galerii. Foto: © – Nina Bumbálková

Po pražské UMRUM jste tedy odešla studovat do Anglie. Co bylo hlavním důvodem? Vámi nastíněné jiné představy, jak by měla výuka vypadat? Nebo vám Praha začala být těsná?

Právě během svého londýnského Erasmu jsem se začala pohybovat mezi těmi lidmi, kteří žili ve squatech, a začala jsem se zajímat o jejich každodenní život. Zjistila jsem, že v Londýně existuje něco, co potřebuji poznat a prožít. V Praze jsem se proto po Erasmu vlastně jen otočila, protože už jsem byla přihlášena na magisterský obor Photographic Studies na University of Westminster. V té době jsem také získala grant Ministerstva kultury ČR na fotografický projekt, přičemž jednou z podmínek bylo, že nesmím být studentkou v České republice, čímž se vše definitivně rozhodlo.

V čem bylo anglické studium odlišné od českého?

Největším rozdílem bylo vybavení a technické zázemí. Škola měla skvěle fungující půjčovnu analogové i digitální techniky, dobré prostory a mnoho možností, jak pracovat.

Na druhou stranu mi chyběla určitá syrovost a otevřenost, kterou jsem znala z UMPRUM. Měla jsem pocit, že konzultace byly někdy příliš opatrné a že se hodně chválilo. To je samozřejmě příjemné, ale člověk pak nemusí vždycky přesně vědět, co s tím vším dál.

V Londýně dlouhodobě žijete. Jak vnímáte jeho uměleckou scénu?

Jako velmi živou, otevřenou a různorodou. Mám ráda, že je zde velké množství institucí a výstav, které jsou zdarma nebo jen částečně zpoplatněné. Ráda chodím do National Portrait Gallery, Tate nebo Barbicanu. Chodím si tam občas sednout vedle Hanse Holbeina.

Zároveň mě baví malé čtvrteční vernisáže rozeseté po městě, kde má člověk pocit, že je skoro na vesnici, protože se všichni znají. Právě z podobného prostředí vznikla i naše umělecká skupina EAR. Dali jsme dohromady lidi, kteří se znali z výstav a vernisáží a navzájem je bavila práce těch druhých. Teď společně pořádáme výstavy, připravujeme open cally a někdy se jen potkáme na pintě a vyrazíme na výstavu.

Nedávno jsem absolvovala rezidenci v Irsku a online rezidenci v Berlíně. Obě byly skvělé, ale znovu jsem si uvědomila, jak důležité je mít kolem sebe několik lidí, s nimiž lze práci průběžně sdílet a rozvíjet.

Jak se podle vás změnil Londýn od časů vašeho studia?

Výrazně. Některá místa, která byla dříve dostupná a trochu divoká, prošla silnou gentrifikací. Změnila se i umělecká scéna, která je podle mě profesionálnější a organizovanější, ale možná také méně spontánní. Ale pořád tu existuje množství komunit, malých galerií, uměleckých iniciativ a neformálních setkávání. Člověk jen musí vědět, kde je hledat.

Fotografie z cyklu Book of Trees, formát redakčně upraven, originální fotografie dále v galerii. Foto: © – Nina Bumbálková

Ovlivnil vás osobně brexit?

Brexit mě mrzel, hlavně kvůli pocitu, že se najednou zkomplikovalo něco, co mi dlouho připadalo přirozené — žít, pracovat a pohybovat se mezi různými evropskými zeměmi. Ale ryze prakticky mě zásadně neovlivnil. V Londýně jsem zůstala a nadále ho považuji za svůj domov.

Řada vašich projektů a fotografických sérií vychází z vašeho života v Anglii. Nakolik zásadní je pro vás při tvorbě zkušenost člověka dlouhodobě žijícího mimo zemi, v níž se narodil?

Velice. Dlouhodobý život mimo rodnou zemi vytváří zvláštní odstup. Člověk je pořád trochu uvnitř i vně zároveň. Věci, které jsou pro ostatní běžné, začnou být najednou zvláštní, a naopak. V Londýně jsem žila na mnoha místech a neustále se stěhovala, hlavně díky squatování. Tak jsem poznala množství prostředí a lidí. Zároveň jsem si začala všímat věcí, kolem nichž bych jinak možná jen tak prošla.

Například?

Při nočních procházkách Londýnem jsem si začala všímat stromů, jejichž kořeny prorážely chodníky, větví naklánějících se přes beton a přírody, která si i přes veškerý tlak města hledá vlastní cestu. Tyto stromy pro mě byly trochu zapomenuté, utlačované, ale zároveň vytrvalé. Připadaly mi jako důležitá připomínka toho, že i uprostřed městského shonu se dá pomalu růst. Tak vznikl projekt The Book of Trees.

Neuvažujete někdy o návratu do České republiky?

Do Česka jezdím poměrně často, ale nikdy tam dlouho nevydržím. Londýn je pro mě doma. Je to místo, které znám, ale zároveň mě pořád dokáže překvapovat. Teď například půl roku žiji na lodi na Regent’s Canal. Získala jsem tím další perspektivu a poznala komunitu lidí, která funguje trochu jinak než život na pevnině. Člověk sice bydlí v malé plechové konzervě na špinavé vodě, nicméně ráno ho probouzí ptáci, divoce vzlétají a přistávají, prostě divočina a o pár metrů dál funguje nonstop večerka.

Občas je Londýn trochu jako film Davida Lynche. Chaos, který má vlastní řád. Atmosféra, která se může během několika minut úplně proměnit. Vyšší koncentrace lidí oblečených v černém na Northern Line (linka metra, pozn. autorky), zamračené vysoké kancelářské budovy pozorované z úrovně malé, trochu omšelé Kingsland Road, která se naštěstí nenechala úplně gentrifikovat. Divoké andulky, o nichž legenda tvrdí, že je vypustil Jimi Hendrix, oslovení „darling“ a také bezkonkurenčně nejlepší falafel na světě u stanice Manor House.

Na čem momentálně pracujete?

Dokončuji zmíněný projekt The Book of Trees. Obsahově vznikal přibližně deset let, ale jeho nynější podoba je poměrně čerstvá. Hledám způsob, jak ho vydat knižně. Finančně je to náročné a najít někoho, kdo by publikaci zaplatil, není jednoduché. Mám však ráda papír, knihy a fyzické objekty, takže to zatím nevzdávám. Nedávno jsem byla na knižním veletrhu v Somerset House, kde se potkávají grafika, ilustrace, fotografie a další formy vizuální tvorby. Tyhle akce mě vždycky potěší — bývá tam obrovské množství lidí, kteří listují knihami jak o život, a to mi vždy dá naději.

S uměleckou skupinou EAR plánujeme další výstavy, včetně jedné věnované stromům. Chceme ji otevřít i lidem mimo naši skupinu a pojmout téma volněji, aby výstava nebyla jen přehlídkou větví a kořenů. Zároveň pracuji na experimentálním projektu Ballerini, v němž se propojuje hudba, vizuální tvorba a objekty. Důležitá je pro mě spolupráce s kapelou YKA. Projekt zatím není veřejný, ale brzy bude. Takže se pořád něco děje.