Překladatel Jakub Šedivý: Většina silných ruských knih se věnuje konfrontaci s mocí a násilnou minulostí
Sergeje Ejzenštejna a Guzel Jachinu dělí více než půl století, přesto mají mnoho společného. Oba čelili obvinění z plagiátorství a oba hledali způsob, jak tvořit v systému, který od umění očekává poslušnost. „Ta kniha se hluboce zabývá otázkou svobody umění,“ říká v rozhovoru rusista Jakub Šedivý o románu Ejzen, který přeložil a nyní vyšel česky.
Tvorbu tatarsko-ruské autorky Guzel Jachiny (* 1977) začal Jakub Šedivý českým čtenářům zprostředkovávat před devíti lety, kdy vyšel překlad autorčina mezinárodně úspěšného románu Zulejka otevírá oči. Bestsellery byly i romány Děti Volhy (2018; česky 2020) Vlak do Samarkandu (2021; česky 2022). „Už dříve Guzel Jachině vyčítali rusofobii a očerňování sovětské historie, ale nyní nese pomyslnou nálepku nepřítele. O to paradoxnější a nadějnější je to, že si ji běžní ruští čtenáři dál ve velkých nákladech kupují,“ dodává Šedivý a popisuje také, jak se po invazi Ruska na Ukrajinu změnilo postavení Jachiny a proč má podle něj smysl překládat ruskou literaturu i dnes.
V obsáhlém románu Ejzen autorka zpracovává život proslulého režiséra a scenáristy Sergeje Ejzenštejna. Byl tento typ textu z hlediska překladu jiný, v něčem třeba náročnější než předchozí Jachininy epické romány?
Ano, v mnoha ohledech náročnější byl, a to hned z několika důvodů. Tím prvním je faktografická rovina a skrytá symbolika. Román není klasickou biografií, je to autorčina hypotéza o Ejzenštejnově osobnosti. Při překladu nejde jen o to ověřit každou ulici a dobovou filmovou techniku. Kniha je plná odkazů – například kapitoly nenesou jména Ejzenštejnových děl, nýbrž jde o názvy slavných filmů světové kinematografie. Za motta kapitol pak autorka ironicky zvolila verše filmaře Dzigy Vertova, velkého Ejzenštejnova rivala. To vše musí překladatel zachytit.
Druhým důvodem je forma textu. Hrdina románu určuje jeho strukturu, jazyk i styl. Guzel Jachina text koncipovala po způsobu samotného Ejzenštejna – jako takzvanou montáž atrakcí. Vyprávění funguje jako film, neustále se mění úhel pohledu, perspektiva. Chvíli sledujete děj očima hrdiny, pak z pohledu jeho blízkých, nebo se kamera pomyslně oddálí do širokého panoramatu. Udržet tento specifický, dynamický filmový střih v češtině představovalo výzvu.
Přebal českého překladu románu Ejzen. Obálku navrhl Adam Lederer, graficky upravil Toman Design, zdroj: nakladatelství Prostor
Můžeme román Ejzen považovat za logické pokračování autorčina zájmu o člověka sevřeného velkými dějinami, nebo tentokrát i ukročila řekněme stranou a pustila se do analýzy jiných, pro ni zcela nových témat?
Při poslední autorčině návštěvě Prahy jsem měl možnost strávit s Guzel nějaký čas. Prozradila mi, že její další román bude právě o Ejzenštejnovi. V duchu jsem si říkal, jak to asi přijmou její čtenáři. Byli od ní zvyklí na velká románová plátna s fiktivními osudy, a najednou tu bude světoznámý režisér a autorka se bude muset vázat na životopisná fakta.
Když jsem si však Ejzena přečetl, veškeré obavy opadly. Zjistil jsem, že to je logické pokračování jejího ústředního tématu, jímž je psaní o traumatických sovětských dějinách první poloviny dvacátého století. Jediný zásadní rozdíl – a dá se říct úkrok stranou – spočívá v tom, že autorka tentokrát nevypráví o bezejmenných obětech historických událostí, nýbrž o člověku, jehož osud a dílo je dobře známé.
Měl jsem z textu zároveň – jak říkáte – silný pocit, že je to vlastně opět příběh o „malém“ a zranitelném člověku, i když v tomto případě nosí masku velkého režiséra. Jachina k tomu ovšem přidala jednu novou a naléhavou vrstvu: kniha se hluboce zabývá otázkou svobody umění. Analyzuje neustálý vnitřní boj tvůrce balancujícího mezi touhou po úspěchu, nutností dělat kompromisy s mocí a snahou zůstat k sobě i svému talentu upřímný.
Podle tatarsko-ruské spisovatelky Guzel Jachiny je dnes nezbytné psát a číst romány o tom, co se stalo s Ruskem před sto lety, abychom pochopili příčiny dnešních událostí, foto: Lenar Karimov
Během neformálního představení knihy v nakladatelství Prostor jste řekl, že Guzel Jachina a Sergej Ejzenštejn mají leccos společného. Co konkrétně jste tím myslel?
Je tomu skutečně tak – osudy režiséra a spisovatelky se v knize prolínají fascinujícím způsobem. Začíná to už hlubokým osobním napojením autorky na tohoto tvůrce, které spadá až do jejího mládí. Vždy měla ráda film a byla doslova ohromena Ejzenštejnovým Ivanem Hrozným, dokonce tak, že si v pokoji rozvěsila reprodukce režisérových kreseb. V Moskvě absolvovala kurzy scenáristiky, což jí pomohlo proniknout do materiálu, o němž píše. Dlouhodobě se snažila porozumět jeho složité osobnosti – fascinovalo ji, jak může jeden a ten samý člověk točit nezáživné propagandistické snímky a zároveň naprosto geniální filmy.
A jsou tu další životní paralely. Oba mají německé kořeny. Oběma bylo vytýkáno plagiátorství. Je tu i onen fatální střet s mocí: autorka čelila a dosud čelí obviněním z očerňování sovětské historie. Po svém protiválečném postoji z února 2022 se pak stala terčem masivní nenávisti ze strany „Z-patriotů“ a vlasteneckých literátů.
Tou absolutně nejvýraznější paralelou je však válečný přesun do Kazachstánu. Sergej Ejzenštejn odjel v říjnu 1941, v evakuaci před druhou světovou válkou, do tehdejší Alma-Aty a natočil tam svůj poslední film Ivan Hrozný. Guzel Jachina s odstupem více než osmdesáti let jeho cestu kvůli další válce doslova zopakovala – v roce 2023 přesídlila do Kazachstánu, do stejného města, které se však dnes jmenuje Almaty, kde v těžkých dobách našla útočiště a Ejzena tam napsala.
Můžeme spojitost vidět i v tom, že Ejzenštejn byl ve své době obviňován z formalismu, tedy z upřednostňování estetického experimentu před ideologickou srozumitelností, a Jachina v románech pracuje s velmi výrazným obrazným stylem? Vy jste dokonce u obou zmiňoval estetizaci násilí…
Rozhodně ano, na tu paralelu upozorňují i někteří kritici. Ejzenštejn byl mistrem vizuálního šoku a takzvané montáže atrakcí. Jeho hlavním cílem bylo ovládnout emoce diváka a k tomu neváhal posedle řetězit groteskní a krvavé scény, v nichž smrt a násilí fantazijně estetizoval, i když s nimi sám neměl téměř žádnou osobní zkušenost. A estetizaci násilí, vyčítají někteří kritici i Guzel Jachině. Často zmiňují, že se v jejích knihách násilí a utrpení stávají poněkud „bezpečnými a ochočenými“. Guzel Jachina má totiž nesmírně silný vizuální a obrazný styl psaní.
Na druhou stranu je tu jeden zásadní rozdíl. Zatímco Ejzenštejn si s historickou přesností těžkou hlavu nedělal, Jachina věnuje měsíce či dokonce roky pečlivé rešerši v archivech a opírá své fiktivní příběhy o důkladné studium. Ejzenštejn byl přesvědčený, že když událost ukáže dostatečně silně a výtvarně přesvědčivě, jako třeba slavný masakr na oděském schodišti, diváci mu uvěří a takto si historii zapamatují. Jachina dokáže – podobně jako Ejzenštejn – čtenáře přesvědčit, aby uvěřil jejímu vyprávění a plně se ponořil do jejích obrazů. Ten důraz na strhující estetický a vizuální účinek je spojuje.
Hovořil jste také o jisté formě autocenzury, kdy autorka některé pasáže, dokonce snad kapitoly, pro vydání v Rusku cíleně vypouštěla, vyhýbala se popisům homosexuálních vztahů… Chápu správně, že takto upravovala text jen pro některá vydání?
Je to tak. Všem zahraničním nakladatelům, a tedy i nám, byl poskytnut originální, nezkrácený text, takže české vydání se od toho ruského v tomto ohledu liší. V ruském vydání na radu právníka nakladatelství chybí téměř všechny zmínky o Ejzenštejnově homosexualitě. Jde o přímý důsledek drakonických cenzurních zákon: v prosinci 2022 v Rusku začal platit zákon, který plošně zakazuje takzvanou propagandu netradičních sexuálních vztahů i mezi dospělými. V praxi to znamená absolutní zákaz vydávání knih s jakoukoliv LGBTQ+ tematikou pod hrozbou likvidačních pokut či trestního stíhání pro nakladatele. Koncem roku 2023 ruský Nejvyšší soud dokonce označil mezinárodní LGBTQ+ hnutí za extremistickou organizaci. Právníkům nakladatelství bylo jasné, že inkriminované pasáže v knize prostě zůstat nemohou, pokud ta nemá být stažena z prodeje.
Ovšem kromě nucených škrtů ruské vydání neobsahuje ani poslední, silně politizovanou kapitolu nazvanou Matrix. Zde už šlo spíše o autocenzuru – na jejím vynechání se autorka a nakladatel dohodli, aby nedráždili hada bosou nohou. Pro mě jako překladatele je nejdůležitější, že české publikum dostává zcela neokleštěný text – přesně takový, jak ho autorka napsala a zamýšlela.
Sergej Michajlovič Ejzenštejn se studenty filmové školy VGIK, Moskva, rok 1935, zdroj: Zdroj: Mosfilm
V komentářích čtenářů na ruských webech se často objevují hlasy, že Jachina a její historická fikce „očerňuje“ sovětskou minulost a že na sovětskou realitu nahlíží předpojatě kriticky. Sama autorka říká, že sovětské dějiny neskončily rozpadem SSSR, nýbrž pokračují. Nakolik se tato kritická nota podle vás ozývá v Ejzenovi?
Obvinění z takzvaného očerňování sovětské historie, a dokonce z rusofobie, provázejí Guzel Jachinu od jejího prvního románu, tedy dávno před začátkem války. Pro určitou část ruské společnosti je zkrátka jakákoliv upřímná reflexe traumatické minulosti a stalinismu nepřijatelná.
Pokud jde o Ejzena, kritická nota v něm rezonuje naprosto zásadně, ale autorka to nedělá prvoplánově. Román otevřeně vypráví o Stalinově tyranii a klade si otázku po podstatě svobodného umění. Ale nečteme zjednodušený příběh o zlé moci a nevinné umělecké oběti. Jachina se vědomě vyhýbá tomu, aby hrdinu vtěsnala do připravené černobílé šablony. Naopak, ukazuje umělce plného rozporů, ochotného přistoupit na kompromisy, člověka, který natolik toužil po moci nad divákem, že byl ochoten s totalitní mocí vyjednávat.
Ten mechanismus je stále živý. Jak přesně poznamenala jedna recenze, Ejzen vlastně zní mnohem více jako komentář k dnešním dnům než k minulosti – ukazuje, že každý podobný „románek s mocí“ je nevyhnutelně odsouzen ke špatnému konci. Téma absolutní politické moci a toho, jak deformuje lidskou i uměleckou duši, je v dnešním Rusku bohužel stejně aktuální, jako za dob Ejzenštejna.
Ejzen vyšel v Rusku 5. března 2025 v nákladu padesáti tisíc výtisků a v prvních týdnech se dostal mezi nejprodávanější knihy v Moskvě – v jednom týdenním žebříčku byl dokonce druhý. Zůstává tedy Jachina jednou z nejprodávanějších ruských spisovatelek?
Bezesporu patří k nejčtenějším a nejprodávanějším současným rusky píšícím autorům, a to nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Už její předchozí romány jako Zulejka otevírá oči, Děti Volhy nebo Vlak do Samarkandu, vyšly ve velkých nákladech a byly přeloženy do desítek jazyků. Na úspěchu Ejzena je však zajímavá ještě jedna věc: ukazuje, že navzdory snahám o „vymazání“ této knihy z oficiálního veřejného prostoru čtenáři její díla nadále vyhledávají a kupují. Její psaní je zkrátka silnější než politický tlak.
Sergej Michajlovič Ejzenštejn v raných a pozdějších letech, zdroje: Wikipedia.org & archiv ČTK
Hned na začátku rusko-ukrajinské války, v únoru 2022, Jachina zveřejnila text To není moje válka a ruskou invazi odsoudila. Nakolik to prohlášení proměnilo její postavení na ruské kulturní scéně?
Zásadně. Čelila a nadále čelí masivní vlně nenávisti na sociálních sítích ze strany ruských zastánců války a režimu loajálních literátů. Její protiválečný postoj vedl k tomu, že například v Baškirském akademickém divadle stáhli z repertoáru úspěšnou hru podle jejího románu Zulejka otevírá oči. Už dříve jí vyčítali rusofobii a očerňování sovětské historie, ale teď dostala nálepku nepřítele. Proto, jak už jsem zmínil, v roce 2023 přesídlila do Kazachstánu. O to paradoxnější a nadějnější je, že si ji běžní ruští čtenáři dál ve velkých nákladech kupují.
Když se podíváme na jména, která jste v posledních letech překládal – Guzel Jachina, Maxim Osipov, Vladimir Sorokin, Natalja Ključarjovová nebo Saša Filipenko –, nápadně často jde o spisovatele, kteří konfrontují Rusko s jeho násilnou minulostí nebo současností. Cíleně si vybíráte tento typ autorů?
K tomu výčtu autorů bych rád přidal Vadima Deloneho, jednoho z legendárních „osmi statečných“, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí, a jeho knihu Portréty v ostnatém drátu. Ale z mé strany nejde o předem promyšlené nebo cílené zaměření. Je to dáno spíše tím, že překládání není mou hlavní obživou. Věnuji se mu po nocích, po večerech a o víkendech. A když nějaké činnosti obětujete svůj volný čas, logicky si dvakrát rozmyslíte, jakému textu energii věnujete. Vybírám si proto knihy, které mě osobně zasáhnou a u nichž cítím, že je důležité, aby zazněly i v češtině.
Faktem zkrátka je, že převážná většina skutečně silných ruských textů se věnuje konfrontaci s mocí, se společností a vlastní násilnou minulostí. Není to specifikum dnešních autorů, bylo tomu tak už za dob Puškina nebo Gogola. A vzhledem k cyklické situaci, v níž se vnitřně vlastně neměnící se Rusko nachází, tomu tak nevyhnutelně bude i nadále. Nastavovat zrcadlo vlastním dějinám a státnímu aparátu náleží k DNA kvalitní ruské literatury.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že po invazi jste měl chvíli pocit, že už z ruštiny nechcete přeložit ani řádku. Nezměnila válka nakonec paradoxně váš pohled na to, proč má smysl ruskou literaturu překládat?
Upřímně řečeno, dodnes to v sobě nemám tak docela vyřešené. Neustále o tom pochybuji. Někdy dokonce zpochybňuji i to, jestli má v dnešním světě literatura ještě vůbec nějaký reálný smysl a význam. Ale zároveň chci a potřebuji věřit, že má, a právě proto v té práci pokračuji.
Ruský jazyk nepatří tamnímu režimu. Nejsou to jen autoři z Ruska. Ruštinou píšou tvůrci z Běloruska, Ukrajiny a mnoha dalších zemí – včetně těch, kteří před režimem museli odejít do exilu. Čím víc takto svébytných textů se k českým čtenářům dostane, tím pestřejší a pravdivější obrázek budeme mít. A právě tenhle plastický obraz dnes nutně potřebujeme, abychom se v té šílené realitě dokázali vůbec zorientovat.
Z oficiální ruské knižní produkce těchto let – záběr z 11. ročníku knižního festivalu konaném od 4. do 7. června 2025 na Rudém náměstí v Moskvě, foto: EPA / Profimedia – Maxim Šipenkov
Sledujete neoficiální ruská média? Dokázal byste říct, jak válka proměňuje tamní společnost? A pozorujete v ruské společnosti nějakou míru sebereflexe?
Přiznám se, že na denní bázi ta média nesleduji a necítím se být expertem na ruskou společnost. Člověk by tam musel být fyzicky přítomen, aby věděl, co si myslí obyčejní lidé, o čem se vedou běžné rozhovory třeba v metru a jaká panuje nálada, protože to většinou ze zpráv nevyčtete. V tomto směru mám jen zprostředkované zprávy. Naposled jsem si o tom psal s Guzel letos na jaře a zaujalo mě, že v Moskvě to prý na první pohled tehdy vypadalo, jako by se nic nedělo. Lidé se zoufale snažili odvést pozornost od reality, takže divadla, restaurace a výstavy praskaly ve švech. Všichni prahli po normalitě. Ovšem jakmile vyjedete mimo velká města, obrázek se láme. Válka je tam reálně vidět – potkáváte vojáky na dovolené nebo zraněné.
A pokud se ptáte na sebereflexi a proměnu společnosti, například v knižním průmyslu je vše velmi ideologizováno. Dokonce byl obnoven Svaz spisovatelů po sovětském způsobu, do jehož vedení vstoupili prakticky všichni hlavní představitelé ruské ideologie. V oboru kolují různé seznamy spisovatelů – jak těch zcela nežádoucích, tak i těch prostě „pochybných“. Knihkupectví a knižní veletrhy se bojí zvát jakékoli, byť jen trochu problematické spisovatele.
Guzel mi vyprávěla absurdní historku: na oslavě výročí jednoho nakladatelství posadili hrstku takzvaně liberálních autorů do samostatného salonku – aby se nepotkali s velkou, státem hýčkanou skupinou vlasteneckých spisovatelů. Vlastenci si již vybudovali vlastní systém: literární ceny, granty na překlady a zahraniční cesty, takže žijí jakoby samostatným, dobře financovaným literárním životem. Kulturní výměna probíhá hlavně s Čínou, Severní Koreou, Indií, arabskými zeměmi, Íránem a Tureckem.
Autorka je kulturní publicistka, působí v Deníku N.
Překladatel Jakub Šedivý ve stejné póze, jakou zaujímá Sergej Ejzenštejn na jeho tričku. „No tak mi řekni, jak těžké je točit reelsy,“ ptá se sovětský tvůrce, foto: Kateřina Zemanová
Jakub Šedivý (* 1973)
Vystudoval rusistiku na Univerzitě Karlově. Pracuje jako šéfredaktor nakladatelství Fragment (náleží do skupiny Albatros Media). Za své překlady získal několik ocenění. To první přišlo již v roce 2003 za překlad románu Vladimira Sorokina Fronta. Prémii Tomáše Hrácha pro překladatele do 33 let obdržel za překlad románu Saši Sokolova Škola pro hlupáky (2006). Je rovněž laureátem Ceny Rudolfa Medka. Na kontě má několik desítek překladů děl převážně moderní a současné ruské literatury (Anna Barkovová, Leonid Cypkin, Saša Sokolov, Michail Ševeljov, Jurij Bujda a další), ale přeložil i Kreutzerovu sonátu L. N. Tolstého nebo Satanův deník Leonida Andrejeva. V posledních měsících mu kromě Ejzena Guzel Jachiny, vyšel překlad satirické alegorie Slon běloruského autora Saši Filipenka.
