V obraze: Zvukové experimenty Františka Kyncla a Martina Janíčka. Siegfried Herz a ženská nahota

Příjemně nedokonalé, autentické a bezčasé

Kolem Siegfrieda Herze se – ať už chtěl, anebo nechtěl – vytvořila jakási aura „tajemného umělce“. Na své vernisáže většinou nechodí, rozhovorů dává poskromnu, tvoří pod pseudonymem. Když měl před pěti lety svou první velkou samostatnou výstavu v pražském DOXu, Jana Machalická jeho „story“ v Lidových novinách komentovala následovně: „V dnešní době je nejdůležitější vyrobit správný příběh, s ním pak lze vítězně projít médii. Umění vyrobit umělce vyžaduje chytrou strategii, ale kupodivu se stačí chytnout drápkem a věc začne žít svým životem a rozkvétat.“

Když ono je to se světem výtvarného umění z mého pohledu trochu složitější. Pokud člověku nestačí škála „líbí–nelíbí“, je příběh umělce hned tím dalším, co je nasnadě, když se snaží dílo pochopit a mluvit o něm. A samozřejmě, příběhy jakéhokoli typu jsou mediálně vděčné. Novináři (včetně mě) je chtějí znát, neboť jsou jedním ze způsobů, jak divákovi, posluchači či čtenáři dílo přiblížit, aniž by u něj musel stát.

Jenže v podstatě žádné dobré umění (a výtvarné zejména!) nelze prostřednictvím jakéhokoliv média spolehlivě přenést a zprostředkovat. Příběhy navíc do značné míry útočí na city a stereotypy. Často se tak stává, že umělci, zejména ti výtvarní, o svém díle mluví neradi, protože získávají pocit, že tím umenšují jeho význam a primitivizují ho. A popisovat slovy něco, co člověk musí vidět – nejlépe na vlastní oči –, je vlastně trochu zhýralost. Nehledě na to, že ne všechna díla mají za sebou „vyfutrovaný“ teoretický základ, o němž se ostatně mluví mnohem snáz. Kulturní mediální svět (dokud ještě nějaký existuje) si zcela pochopitelně alespoň nějaká slova a příběhy žádá… Nelze se proto zlobit na umělce, že jejich střípky poskytují, a na publicisty, že je předávají dál.

Přesto bych nerada glosu o výstavě Siegfrieda Herze v pražské Trafo Gallery stavěla na jeho „tajemné auře“, jejíž základ navíc pravděpodobně leží spíš ve zdravotních neduzích než v tom, že by někdo chtěl z ničeho vytvořit umělce. Přidám tedy jen několik faktů: jde o současného českého umělce, žije a tvoří v Plzni, je mu čtyřicet let. V roce 2020 získal ocenění Objev roku Cen ČAVU a kurátor Otto M. Urban cenu Kurátor roku za Herzovu výstavu O lásce (a také za výstavu Vanitas), které kurátoroval v DOXu. V Herzově životopise se žádné vysokoškolské výtvarné vzdělání neuvádí.

Autorova aktuální výstava je plná ženských siluet. Nejvíc upoutá na hlavní stěně galerie jeho cyklus Múzy. Ty se v tradici evropského malířství často zobrazují s různými atributy. Herz jim je odebral a ponechal je zcela nahé. „Nejde o sérii jednotlivých aktů, které by bylo možné chápat pouze jako samostatné variace na ženské tělo. Jde o obrazový sbor, mnohost hlasů a tváří, v němž se jednotlivé figury navzájem zrcadlí, ruší, doplňují a zneklidňují,“ píše kurátor Otto M. Urban v katalogu k výstavě. Pohledy jednotlivých žen jsou upřené, pasivní i dominantní.

„Nahota pro mě není primárně erotická. Je to stav těla, stav hmoty, stav světa a stav bytosti,“ říká umělec v propagačním videu galerie k výstavě. Rovněž kurátor Urban tvrdí, že nejde o žádnou erotiku a že Herz k ženám chová neobyčejný respekt a empatii. Některé své modelky přesto staví do výsostně erotických póz: maluje je s roztaženýma nohama a lačným pohledem na toho, kdo se „dívá“. Jiné působí vzdáleně, nedostupně, nad pozorovatelem mají navrch.

Obrazy Siegfrieda Herze plují v bezčasí. Maluje kávou a používá tmavé linie. Některé jeho obrazy jsou brilantní, jiné méně. Linii, kterou představil na začátku svého veřejného působení, ovšem drží a člověka nezklame. Velkým překvapením pro mě byly fotografie, které v takové míře od něho dosud vystavené nebyly. I na nich jsou hlavními aktérkami ženy. V záplavě dokonalých digitálních snímků jsou ty jeho příjemně nedokonalé a autentické. A bezčasé – podobně jako jeho obrazy. Uměla bych si představit výstavu, na níž by dostaly ještě větší prostor.

Siegfried Herz: Velké poledne

Kurátor: Otto M. Urban. Trafo Gallery, Bubenské nábřeží 306/13, Hala 14, Holešovice, Praha. Výstava trvá do 25. října 2026.

Zvuk dvou různých generací

František Kyncl a Martin Janíček – dva umělci různých generací, které spojuje jeden zájem: zvuk. Hra s ním začíná už před galerií. Nad velkým kamenným diskem jsou navázané menší kameny. Jde o Janíčkovo dílo a tvoří prolog, ochutnávku toho, co teprve přijde.

Výstava Martina Janíčka (* 1961) v minus prvním patře lounské galerie na první pohled možná úplně nezaujme. Zvláštní zrezlé trubky, tubusy, ocelové pláty. Většina z nich není vizuálně atraktivní, často jde o nalezené předměty. Nejde však o pohled, nýbrž o poslech! – Vedle kovů a tvarů se povalují různé paličky, které vybízejí k tomu, aby je návštěvník vzal a začal zkoumat, jaké zvuky jednotlivé objekty dokážou vydávat. Teprve potom začne výstava dávat smysl. A dostaví se snad i zvláštní, možná trochu dětská radost z vytváření něčeho neobvyklého a „neproduktivního“.

Dům Martina Janíčka, kde dodnes žije a tvoří, byl za minulého režimu jedním z dějišť nezávislého umění. Janíček se zvuku systematicky věnuje už od devadesátých let. Po sametové revoluci začal studovat na pražské AVU. Vystřídal Ateliér intermediální tvorby Milana Knížáka, Školu nových médií Michaela Bielického a Ateliér konceptuální tvorby Miloše Šejna. Všechny tyto přístupy se zrcadlí i na jeho lounské výstavě. V jedné z postranních „místností“ představuje také způsob, jak zvukem maluje. Spolu s novomediálním umělcem Pavlem Mrkusem zvukově překreslili pohled na České středohoří, které je viditelné i z okna galerie. Využili k tomu data ze seismických nahrávek Geofyzikálního ústavu AV ČR.

Oproti tomu díla Františka Kyncla (1934–2011) v horním patře galerie návštěvníka k akci nevybízejí, ale také jde o svého druhu akustickou tvorbu. Kyncla zvuk zajímal už od dětství – jako sólista zpíval v chrámu svatého Víta v Praze. A zvuky jej provázely po celý život. Jak zmiňuje kurátorka výstavy Monika Immrová, svůj ateliér měl v Pardubicích nedaleko vlakového nádraží a nemocnice. Blízkost těchto budov vytvářela typické ruchy, které už tehdy zaznamenával. V roce 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo a tam se vypracoval ve významného autora takzvaného düsseldorfského okruhu.

Lounská prezentace, nazvaná Trommel, představuje tzv. fonetické malby, které autor vytvářel na rotačním bubnu Trommel v letech 1979–1985. Kyncl si jej zkonstruoval sám, poháněl jej mechanismem ze šicího stroje. Princip byl ten, že výtvarník si na diktafon zaznamenával kupříkladu to, jak zní trhání novinové stránky, nebo si takto nahrával skladby Leoše Janáčka, Steva Reicha a dalších. Pak si stoupl k rotujícímu objektu, naslouchal rytmům, zvukům či hudbě a pod jejich vlivem různými prostředky maloval na podklad natočený na válci.

Způsob, jímž Kyncl o této linii své tvorby přemýšlel a jak reálně vypadala, je nastíněn hned na začátku instalace. K nahlédnutí jsou tu některé stránky z jeho deníků, fotografie z procesu i krátký film. Umělec si k těmto „vizuálně akustickým strukturám“ například napsal, že by „DIVÁK – POSLUCHAČ měl prožít ,FYSICKÝ POCIT‘ – ne, jestli je to hezké, či není hezké…“ K tomuto prožitku na výstavě napomáhají i sluchátka, lze si v nich poslechnout nahrávky, jejichž zvuk tvůrce přenesl na plátno.

František Kyncl: Trommel

Kurátorka: Monika Immrová. Galerie Benedikta Rejta, Pivovarská 34, Louny. Výstava trvá do 11. října 2026.

Martin Janíček: Zvukové projekty

Kurátorka: Lucie B. Šiklová. Galerie Benedikta Rejta, Pivovarská 34, Louny. Výstava trvá do 11. října 2026.