„Ve snu jsem odkrouh Putina…“ To se smí zpívat? Jiří Dědeček o novém albu, etice v písni a kocovině po PEN klubu

SEN STARÉHO PISTOLNÍKA

Ve snu jsem odkrouh Putina
legálně drženou zbraní
byla to čistá rutina
takový já už mám spaní

A potom taky Orbána
Babiše Okamuru
Mao Ce-tunga Saddáma
zvládnul jsem toho fůru

Zatímco jsem tak sladce snil
zařval už nejeden lump
Kim Ir-sen Kim Čong-un Kim Čong-il
Mussolini i Trump

Má stará dobrá bouchačka
s pažbičkou perleťovou
zvládla Fica i Vondráčka
Turka i Schillerovou

Hitlera vedle Fidela
Zemana vedle Klausů
až rozpálená do běla
si konečně dala pauzu

Já vím že je to nepěkné
ale ve snu jsem nekompromisní
až jednou pes po nich neštěkne
zůstanou aspoň v tý písni

(…)

Takhle je střílím noc co noc
tyrany vrahy zrádce
jenomže jich je strašně moc
a sen trvá tak krátce…

Na albu Sny starého pistolníka je řada pozoruhodných písniček. Ale největší pozornost vzbuzuje ta titulní. Na tu starou americkou melodii kdysi Greenhors zpívali „Teď všichni Kaliforňané…“, ale ty začínáš text jinak. Slovy „Ve snu jsem odkrouh Putina legálně drženou zbraní“ – a je to jen začátek té krvavé komediální písně. Při jaké příležitosti tě napadla?

Byla to vlastně náhoda. Líbilo se mi, že je v tom ta zbraň držená legálně. Původně se to mělo tematicky blížit tomu, že legálně držím zbraň, mám ji už strašně dlouho a nikdy jsem ji nepoužil. Nejsem sám, písničkář Michael Janík jich má doma víc a režisérka Jana Hádková s námi jednou dokonce natočila pořad o písničkářích s pistolí. Takže jsem si to tak nějak modeloval a psal, ale najednou mi z toho velmi rychle vyskočilo tohle téma. Primitivní, jednoduché a pamfletické, ale zaplaťpánbůh, pamflet tu občas být musí.

Co charakterizuje pamflet?

Jednoduchost myšlenky, lehká dobová podbízivost, a především určitá špička vůči konkrétní osobě a nějaké zesměšnění. „Letí Váša v turboletu, letí do Hradce, kancelář má na klozetu, v křeslech poradce. I ta Rita u koryta…“ rýmoval Karel Kryl. A to byl pamflet, najednou to nebyla krylovská báseň, jak jsme byli zvyklí, ale veršotepectví. Takže já si tady taky nedělám veliké iluze, co je to za umění, ale je to sranda. Aranžér Norbi Kovács z toho udělal pěkné country.

Obal letošního alba Jiřího Dědečka, repro: Galén

Obvinil tě někdo z propagace násilí?

Ne. O téhle nové desce se zatím asi málo ví, ale u té minulé, kde jsem zpíval „byla jedna země fikaná, zvolili si králem potkana“, byla paralela se Zemanem jasná. Tehdy o mně Parlamentní listy napsaly, že písničkář, který byl kdysi navržen na ministra kultury, žádá prezidentovu smrt.

Takže už deska vydaná v roce 2021 měla potenciál těchto kontroverzí. Jaký je rozdíl mezi písňovým textem a žádáním prezidentovy smrti?

Žádná taková žádost tam samozřejmě vznesená není. Zpívá se tam jenom: „že si dál trčí v úřadě, už mu teče kdyby jenom z nosu, už by měl bejt dávno na řadě, ale smrt si nechce zasrat kosu.“ A to je celé.

V nové písničce zpíváš, jak ve snu tvou rukou hynou světoví i čeští politikové. Máš nějakou obranu před případnou výhradou, že tohle už je moc?

Zaprvé je to sen: sen uvnitř písně. Zadruhé se tam kromě žijících vyskytují i dávno mrtví, je to souhrn špatnosti na světě, který ve snu dávám do pořádku. Kdyby to byl přímý a jednoznačný útok na současnou českou politickou reprezentaci, bylo by to pro mě něco jiného a asi bych se do toho nepouštěl. Ale když je tam Kim Ir-sen, Kim Čong-un, Kim Čong-il, Trump a další…

A pak v textu písně hynou Babiš, Turek, Vondráček, oba Klausové, Schillerová… Je zajímavé, že na koncertech, které jsem zažil, se lidé nejvíc smějí právě u jejího jména: myslím, že je to nejabsurdnější představa, tělo Aleny Schillerové hroutící se pod střelami mstitele… Někdo by mohl namítnout: takový Putin je válečný zločinec, zatímco Schillerová z ničeho obžalovaná není.

Není. Ta jen poslouchá a rozvíjí vlastní iniciativu.

Jiří Dědeček 25. března 2010 zpívá před pražským magistrátem na protikorupčním masopustním průvodu, foto: Lidové noviny / Profimedia – Jindřich Mynařík

Myslíš si, že je česká společnost útlocitná, co se týče postojů k vládcům a míry bouření se?

Je spíš indiferentní. Dá se to sice za útlocitnost vydávat, ale lidi popravdě řečeno spravedlnost a zneužitá moc příliš nezajímají. Fotbal je pro ně zajímavější: než aby se rvali za své politické lídry a vzory, raději se porvou za své fotbalové mužstvo.

Četl jsem od Jirky Peňáse takový hospodský postřeh. Chlapi v hospodě koukají na televizi, kde mluví Babiš, a hrdina toho Peňásova textu jim říká: „A to vám nevadí, že je to zkorumpovaný zloděj, estébák a udavač?“ A ti lidi odpoví: „No jo, to o něm dávno víme, ale aspoň to není žádnej profesor.“

To je reakce, na kterou nemáš zbraň. Tohle nečekáš. Dají ti tím jednoznačně najevo: „Není to žádný intelektuál, kterému nerozumíme. Mluví jako my, má problémy jako my, prostě patří k nám. Nepatří k těm nahoře…“ – Ale stejně to jen tak řeknou, nedají Peňásovu hrdinovi v té hospodě do držky. V té národní povaze je skryté něco důležitého. Zřejmě se u nás musí ještě daleko víc přikládat pod kotlem, aby to vybuchlo, skutečně něco smetlo a nastolilo něco nového.

Napadlo tě, že by vedle tvého Snu starého pistolníka mohl existovat ještě jiný divoký sen – totiž že lidi přestanou volit šiřitele násilí a bezpráví?

To je ještě krásnější sen než ten můj. Nepotřebujeme změnit garnituru, potřebujeme změnit voliče. Kdyby se volič takhle proměnil, máme vyhráno, spadnou do klozetu dějin a už po nich nikdo ani neštěkne.

Jedna z otázek, kterou písnička vzbuzuje, je: Co se ještě smí imaginovat a napsat?

Všechno se smí, ale neseš kůži na trh. Smí se všechno, co ti tvoje zodpovědnost dovolí. Můžeš napsat píseň o prznění malých dětí, pokud si za tím budeš stát a jsi ochotný riskovat, že ti tatínkové dají do držky. Nevím o ničem, co by se nesmělo.

Co pro tebe jako pro autora leží před hranicemi nepoužitelného?

To, co pro mě není hnusné a co mi nepřipadá hloupé, prvoplánové a rychle vyprchávající.

Žijeme v takzvaně rozdělené společnosti. Jsou reakce na tuhle píseň, kterou koncertně uvádíš už rok, nějakým způsobem rozdělené?

Většinou už mám takovou pověst, že ti, kteří by mě neměli rádi, nepřijdou. Ale občas, když je to společenská akce, kde se sejdou občané všeho druhu, sedí v hledišti lidi, kteří si připadají ranění mým projevem. Jsou názoru, že tohle by se nemělo říkat a zpívat. Stalo se mi to asi dvakrát nebo třikrát teď s tím novým repertoárem.

Jiří Dědeček na snímku z roku 2004, foto: MF DNES + LN / Profimedia – Petr Novotný

Ale je to zřejmě menšinová reakce?

Je to velmi menšinová reakce, samozřejmě. Převážně lidi reagují smíchem, radostí, uvolněním, tak, jako jsem to znával za totality, když jsme těm lidem s Janem Burianem (nebo i sám) dovolili na chvilku se opravdu uvolnit a radovat se z toho, co někdo řekl za ně.

Já si při téhle písničce uvědomil, že byly časy, kdy měl člověk pocit, že písničkáři těžko můžou říct něco, co nezaznívá ve veřejném prostoru. Ale ta píseň ukazuje, že lze říct něco, na co jsou média příliš tlumená, opatrná, nebo dávají pozor na vyrovnanost. Takže přece jen existuje možnost říct něco, co ve veřejném prostoru chybí…

U mě se tento druh tvorby datuje od doby, kdy bydlím ve Sněmovní ulici – a vídám je. Od doby, co jsem začal být nucen vídat Babiše, Schillerovou nebo Okamuru pravidelně, uvědomovat si, že jsou placeni z mých daní, a skřípat zuby nad jejich veřejnými projevy a činy. Už na předminulou desku Nebudu bydlet v Québecu jsem zařadil písně Udavači nebo Sněmovní, už před pěti lety jsem o tom potřeboval psát.

Takže v tom hraje roli i fyzická blízkost představitelům moci?

Nepochybně ano, ale dostihlo by mě to, ať bych byl kdekoliv. Občansky poctivě se dívám na zprávy, takže to mě může inspirovat stejně, jako když otevřu vrata od baráku a potkávám je.

Kdy se časy změnily, proč se takhle nějaký čas nezpívalo?

V devadesátkách vlastně jenom Karel Kryl bušil do politické reprezentace. Já jsem je měl rád, mně se do nich bušit nechtělo. Mnohokrát jsem se mýlit mohl, ale Havla jsem nezesměšňoval, dělal jsem si z něj přátelskou legraci v písničkách, ale byl jsem šťastný, že je máme. Hanba, která se dostaví, když člověk vidí tohle, v něm něco způsobí a vybublá to prostřednictvím protestsongů.

Jiří Dědeček zpívá 29. dubna 2014 v Karlových Varech u příležitosti odhalení nové pamětní desky u busty Johanna Wolfganga Goetha na Goethově stezce, foto: ČTK – Pavel Němeček

Máš tedy, jak zpíváš a jak už jsi mi tady naznačil, legálně drženou zbraň?

Mám, je v obalu kompaktního disku Sny starého pistolníka i vyfotografovaná. S Norbim Kovácsem, který dělal fotografie, jsme se bavili tím, jak je kytara krásná a jak na tom ebenovém strukturovaném dřevě bude vypadat ta ošklivá tvrdá zbraň.

V jakém okamžiku ses rozhodl, že bys měl mít pistoli?

Někdy v roce 1993, po debatě s rodinou a se ženou, kdy mi přepadli tchyni. Tady na Malé Straně někdo zazvonil, že jde na odečet plynu. Tchyně dostala pěstí, dva chlapi vtrhli do bytu, ale ona tak strašně křičela, že utekli.

Pak mi někdo ukradl auto a volali mi, kolik dám, když mi řeknou, kde stojí zaparkované. Nato nám vykradli sklep, kde jsem měl lyže a francouzské víno, které jsem si tenkrát přivezl z Dijonu. Tehdy jsme bydleli ve Vejvodově ulici v pavlačovém bytě. Protože jsme tam byli sami, nechali jsme si pavlač opatřit bezpečnostní mříží, aby tam nelezli cizí lidi. A jednoho dne nám někdo tu mříž ukradl, prostě ji nějak vyšrouboval ze zdi. Bylo toho opravdu hodně a celé to bylo korunované právě tím napadením tchyně doma. Tak jsem si říkal: Pořídím si zbraň a budu střílet do vzduchu a oni třeba utečou. Představa, že bych někoho střelil, byla samozřejmě úplně lichá.

Jaká je značka té zbraně?

Je to Rossi, brazilský pětiranný revolver. Vybíral ho se mnou spisovatel Honza Beneš, který byl odborník na zbraně. Říkal, že v žádném případě pistoli, ale revolver, ten se nezadrhne. Když cpeš zásobník do pistole a špatně dáš náboj, zasekne se. Revolver je spolehlivější.

Už jsi to někdy skoro použil? Cítíš se jistější?

Nikdy jsem ji nenosil. První rok jsem si koupil pouzdro a nosil ji v podpaží, ale pak mě to přestalo bavit a dal jsem ji do trezoru. Tam zůstala až do natáčení s Janou Hádkovou na střelnici v Kladně.

Bereš to jako tradici nebo zvykové právo, mít pistoli na obranu domácnosti?

Není to zvykové právo a obecně v téhle zemi není zvykem být ozbrojený. Nejsme na to zvyklí a asi bychom hodně váhali, protože máme v hlavě schované všechny ty příběhy lidí, kteří zbraň použili takzvaně neuváženě, a ne v mezní sebeobraně. Ale co člověk ví, kam se společnost vyvine… Upřímně řečeno, už delší dobu uvažuji o tom, že ji půjdu vrátit na policii. K ničemu mi není a ani prodat už se nedá — je stará.

Jan Burian, Jiří Dědeček a Jiří Suchý na snímku z roku 1984, foto: ČTK – Dušan Dostál

Hrubne společnost?

Hrubne politika a velmi hrubne společnost. Smutný pohled.

A příznakem toho je i fakt, že už to člověk nesnese a udělá píseň, kterou by před dvanácti lety neudělal?

Na hrubý pytel hrubá záplata. Možná by to před dvanácti lety nebylo zapotřebí, ale od té doby, co tu byli prezidenti Klaus a Zeman, to prostě zapotřebí je. Klaus sice nepřispěl přímo k vulgárnosti, ale k postoji, že peníze a majetek jsou vždy až na prvním místě, to bývalo jeho pořekadlo. Byla to jedna stránka hrubnutí společnosti, kdy lidé pochopili, že dravost je dobrý příklad: co uchvátíš, to máš. A ten druhý, to byl ten strašlivý opilec, který tam také seděl dvě funkční období a na morálce národa nadělal obrovské a téměř nevratné škody. Vulgárně se vyjadřoval, vulgárně se choval a vulgárně vládl. Je to člověk, který si přitahuje předsedu vlády holí k sobě, s touhou v očích prohlásí, že se samopalem by byl klid, a novináře nenávidí na smrt.

Když se tyhle dva vlivy spojily, byl Havlův odkaz do značné míry smazán, včetně jeho intelektuálních rozpaků v přístupu ke světu. Havla jsem měl hrozně rád právě za to, že vždycky nejprve vysvětlil, proč ano, a pak vysvětlil, proč ne, a nechal lidi, ať si to přeberou sami.

Můžeš dát příklad?

V roce 1986 jsem se s ním radil. Přijel na mé vystoupení do Trutnova, pak jsme byli na Hrádečku a povídali si. Říkal jsem mu, že je asi čas, abych podepsal Chartu. On mi půl hodiny vyprávěl o tom, jak je to bezvadné, jak člověk získá těsný kruh skvělých lidí, kteří pro něj udělají všechno. A druhou půlhodinu vyprávěl o tom, že v tom kruhu jsou i bývalí komunisté nebo různé podivné existence, a hlavně že už nebudu moci jezdit a hrát, a radost, kterou jsem mu svým hraním udělal dneska, už pak nikomu neudělám. Žádné rozhřešení mi ale nedal.

Melodie americké písničky evokuje westernovou tradici a obraz pistolníka, který na sebe bere nutnost zjednat právo. Tys byl šestnáct let předsedou českého PEN klubu, který má přímo ve stanovách dovolávání se svobody slova, spravedlnosti a lidských práv. Je v tomhle směru literatura hlasitější než česká hudební scéna.

Ano, dnes jsem takzvaně první místopředseda. A Ondřej Vaculík je předseda a dělá to moc dobře. Mám z toho radost, ale ještě větší radost mám z toho, že už mi to spadlo z beder. Byl jsem přece jen nejdéle sloužícím předsedou českého PEN klubu v jeho dějinách. Jirka Stránský ho vedl třináct let.

Co sis z let v PEN klubu odnesl?

Poznání o absolutní marnosti boje za lidská práva. Marnost v mnoha smyslech. Marnost to byla na mezinárodním poli, když jsem se po návratu z Kuby pokoušel havanské společenství učinit jedním z center mezinárodního PEN klubu. Po pětidenním schůzování na kongresu v Bogotě mi bylo řečeno, ať havanskému centru vzkážu, ať nepoužívají bez dovolení název PEN klub, jinak budou soudně stíháni. To bylo jediné.

Druhá věc byla, že jsem se domníval, že založením knihovničky PEN klubu a Člověka v tísni budeme pomáhat perzekvovaným autorům. Vždycky je navštívím, přivezu peníze, počítače, foťáky, disky, přivezu si překlad a tady ho vydáme tak, že to vzbudí dostatečnou pozornost nejrůznějších donátorů. Ani náhodou! Všichni PEN ignorovali. Řekli: „Udělejte něco hezkého tady, pořád jen lidská práva, lidská práva. Kolik byste potřebovali?“ Řekl jsem: „Na rok 400 tisíc.“ A oni: „Dám vám 20 a příští rok uvidíme.“ Úplně k ničemu. Obrovský nezájem lidí, kteří ty peníze mají, a ještě navíc o zahraničí. „Jaké Bělorusko? Vy jste se zbláznili! Co je nám do Bělorusů?“ To pro mě byly opravdu smutné roky v poznávání fungování mezinárodního PENu i zájmu a nezájmu lidí v Česku, kteří by mohli dát, ale nedali. Možná jsem to dělal špatně a nežádal úplně správně.

Potvrdilo se mi to, když jsme dělali výročí 100 let od premiéry R.U.R. Najednou jsem sehnal tři miliony, to všechny zajímalo. Bylo to bez té příšerné nudy v podobě lidských práv – jako že zase někdo někde sedí. To, že lidi sedí v kriminále, je pro ně jen statistika, není to osobní. A tady jsme najednou měli na čtyři dny pronajatou Archu a všechno šlo na R.U.R. Tam se peníze sehnaly. 

Jiří Dědeček 22. ledna 2022 coby předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu v pražském Divadle Archa – konala se tam konference R.U.R. 100+1, tedy k výročí proslulé hry Karla Čapka, foto: ČTK – Ondřej Deml

Ta písnička, které v tomhle dialogu věnujeme tolik času, trochu podporuje tvůj obraz nebo vibe lehce cynického vypravěče, který to má pod kontrolou. Pak máš ovšem na nové desce věci, které úplně nejsou dílem bezcitného vypravěče – jako ta písnička o ženě s pokličkami, co jde na demonstraci antidemokratů, nějakých konspirátorů, a ty ji líčíš s empatií.  

S dojetím. Já ji viděl přímo tady na Malostranském náměstí, kde si teď povídáme. Organizovaný průvod vycházel od parlamentu a šel k úřadu vlády, jenže jen za tu krátkou dobu jí utekl. Ona opravdu šla na konci a dělala „břink, břink“.

Proč měla kuchyňské pokličky?

Původně, když se řadili, jimi držela rytmus. Když jí utekli, už jenom tak chrastila a šla. Měla pletenou bavlněnou čepici, byl únor nebo tak nějak, strašná zima.

Proč tě zaujme takováhle osoba, osamělá demonstrantka za antievropské nebo antivaxerské teze?

Protože to musí být zvláštní myšlenkový pochod. Průvod jí utekl, a ona přesto sama šla celou trasu, aby tam došla. Je v tom jistá zatvrzelost – nechci říct hloupost nebo tupost, to ne –, ale řekla si: „Jdu na demošku, tak ji poctivě odejdu od začátku do konce, jak je to naplánované.“ A kromě toho vypadala strašně politováníhodně. To mě na tom dojalo.

Album uzavírá Vodka, song o tvém odstupu vůči Rusku, kde zpíváš: „Když došlo na metály, nikdo mi nenabízel.“ Vzpomněl jsem si na Jaromíra Nohavicu.

To je velmi správná aluze. Myslel jsem úplně konkrétně na Nohavicu, protože jsme byli před revolucí docela kamarádi. Rádi jsme se vídali, měli jsme ke své tvorbě vzájemnou úctu a vypili jsme spolu nejednu sklenku. Revoluce to pak celé rozdělila. Myslím jemu podobné na písničkáře, ale není jich moc, kteří by byli tak dobří a zároveň si tak zprofanovaně zadali. To, že si zadal s minulým režimem, by mu celý národ ze srdce odpustil. Ale to, že přijme medaili od Putina, odmítne ji vrátit a hraje na srazech takzvaných vlastenců, kam jezdí Foldyna a další, to už je současnost. Stejně vnímám ministra Klempíře: nejde především o to, že byl v osmdesátých letech spolupracovníkem StB: Jde o to, na čem a jak pracuje dnes.

Autor je hudební publicista a spisovatel.

Jiří Dědeček 5. ledna 2026 na koncertě v pražské Malostranské besedě, foto: ČTK – Ivan Prokop

Jiří Dědeček (* 1953)

Narodil se v Karlových Varech, v roce 1964 se rodina přestěhovala do Prahy. V sedmdesátých letech byl dorosteneckým mistrem ČSSR ve veslování na skifu. Nejprve vystudoval obor knihovnictví a vědecké informace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, později také scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V letech 1977–1983 pracoval v Pražské informační službě jako tlumočník z francouzštiny, od té doby je ve svobodném povolání. Roku 1984 se oženil s publicistkou a spisovatelkou Terezou Brdečkovou, s níž má dcery Viktorii a Antonii. Manželé také spolu založili nakladatelství Limonádový Joe.

V letech 1973–1985 tvořil a vystupoval ve dvojici s Janem Burianem. V nultých letech neúspěšně kandidoval za Stranu zelených do sněmovny i senátu. V druhé vládě Mirka Topolánka (2006) se měl za „zelené“ stát ministrem kultury, ale na poslední chvíli si resort vyžádala KDU-ČSL. V dubnu 2006 byl zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, funkci vykonával až do roku 2023.

První album Jiřímu Dědečkovi vyšlo teprve v roce 1990, od té doby jich vydal více než deset, to nejnovější – Sny starého pistolníka – publikoval nyní ve vydavatelství Galén. Současně je autorem řady knih, ať svazků poezie, písničkových textů, fejetonů či próz – pro dospělé i děti. Překládá z francouzštiny.