„Chuť k životu je dnes forma odporu,” říká v rozhovoru oceňovaná hudebnice Ursula Sereghy
Nestává se často, aby se alba českých hudebnic nebo hudebníků objevila ve výročních žebříčcích zahraničních hudebních časopisů. Alba OK Box elektronické hudebnice a multiinstrumentalistky Ursuly Sereghy si loni všiml britský server The Quietus. A posléze tak učinily i poroty tuzemských cen Vinyla (nominace za desku a objev roku) a Apollo (v nové kategorii Inovace v hudbě).
„Původně“ jazzová saxofonistka Ursula Sereghy nahrála vloni, ve svých pětadvaceti letech, experimentální elektronickou sedmiskladbovou desku OK Box (o celkové stopáži necelých devatenácti minut). Autorka za pomoci granulární syntézy (ta skládá krátké zvukové vzorky různých průběhů za sebe – pozn. red.), proměněných terénních nahrávek i vlastního hlasu vystavěla vzdušné prostory, kterými radostně a s lehkostí provází.
Tvoje deska OK Box, kterou jsi loni vydala na labelu Gin&Platonic, vzbudila ohlas. Všiml si jí britský server the Quietus, psal o ní server Wire, získalas nominace v cenách Vinyla i Apollo. Co to s tebou dělá?
Snažím tyhle věci nehrotit, nepřemýšlet o tom do hloubky, spíš se věnovat tvorbě. Jsem ráda, že si mě někdo všiml a ocenil, co jsem udělala, že to nezapadlo. I když to byly dobré zprávy, tak být najednou v médiích byl pro mě stres, na který jsem nebyla připravená. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Vůbec mě nenapadlo, že o tom někde někdo bude psát. Stejně tak mě překvapily nominace. Měla jsem pocit, že moje hudba je mimo záběr těchto cen, přece jen se snažím dělat něco progresivního, co může být pro mnohé neposlouchatelné.
Co myslíš tou progresivitou?
Hudba vždycky reagovala na dobovou atmosféru ve společnosti. Měla by být navázaná na to, co se děje kolem, naciťovat to a zpracovávat. Rozhodně ne popisovat, ale reagovat. Třeba Janis Joplin vytvářela určitou dobovou výpověď. Kdyby k tomu používala jazz ze třicátých let, nedávalo by to smysl, protože ten odráží úplně jinou dobu. Progresivní styly sice existují i dnes, ale zdá se mi, že to tady nikoho moc nezajímá. V Česku jsou pořád oblíbené kytárkové grunge projekty, ale ty jsou odrazem roku 1994 nebo 1995. Jako by si ti hudebníci nevšimli, že je rok 2022.
Zároveň tady existuje jistá nesnášenlivost k trendům, k novým vlivům. Jako kdyby neměly patřičnou váhu a význam jen proto, že mají jiné charakteristiky, třeba rychlost či formu šíření. Můžu jmenovat třeba hyperpop, který se už dokonce dostává i do Česka, nebo různé hardcorové druhy elektroniky. Nedají se charakterizovat jednotným žánrem, spojují je spíš hodnoty než zvuk, což je pro současnost celkem typické.
Experimentální album OK Box, zdroj: YouTube Jaké hodnoty odráží hudba, která je z tvého pohledu progresivní?
Pro mě je to vitalita, chuť k životu, která pomáhá vymezit se vůči ubíjejícímu způsobu života v naší společnosti, jež lidem plíživě a často podvědomě bere sílu a vede k rezignaci. To souvisí s vůlí se podílet na chodu společnosti, s vírou v to, že máme možnost něco změnit. Jsme plní úzkostí a depresí. Všichni ti ovšem říkají, že je to jenom tvůj problém, že to jsou ryze tvoje psychické nedostatky pocházející třeba z rodiny, jenže regulérně je na vině tlak společnosti, v níž žijeme. Pak si připadáme bezmocní. Je důležité najít pozitivní vnitřní sílu, která bude sloužit k tomu, aby člověk dokázal najít funkční odpor. Takhle nad tím přemýšlím a myslím, že i spousta muzikantů, které poslouchám. Ta hudba je třeba hodně tvrdá a tím se právě snaží pomoct odbourat stres a úzkosti.
Z té tvé desky je cítit až dětská objevitelská radost, zároveň se na ní nebojíš „ničit“. Co znamená dekonstrukce zvuku saxofonu? Dlouho jsi na něj sama hrála…
Dechové nástroje jsou mi blízké, dokážu díky nim vyjádřit mnohem více emocí než třeba nástroji strunnými. Žestě jsou historické nástroje a specificky saxofon je pro mě velmi symbolický. Používal se hlavně v jazzu, jinde ho nikdo moc nechce, spíš si z něj lidé dělají srandu. Pro beatníky byl symbolem hédonismu, vytržení ze systému. Jeho zvuk podle mě hrál velkou roli kolem poloviny minulého století, kdy se zakládalo na všechny největší problémy, které řešíme doteď. Proto mi připadá důležité zvuk saxofonu připomínat v jiných kontextech. Tím, že jsem na něj takovou dobu hrála, to dostává i osobní charakter. Rozbíjím svoji osobní historii, svoje staré já, vlastní zabedněné pohledy na přítomnost.
Kromě saxofonu tam přemodelováváš terénní nahrávky a svůj vlastní hlas. To má jakou funkci?
Subjektivní hloubka toho, co do hudby vkládám, mi ji pomáhá skládat. Proměněné zvuky konkrétních lokalit odkazují na místní souvztažnost. Jsou tam zvuky konkrétních předmětů, které někdo má celý život a nosí je pořád s sebou. Dětské upomínky, objekty, co mají svůj vlastní život i místo v životě někoho jiného. Ten důležitý individuální význam oponuje neosobnosti elektronických nástrojů.
Přemodelování vlastního hlasu je potom odkazem k jedinečnosti. Hlas každého člověka je úplně jiný. Mám pocit, že současnost tuhle diverzitu stírá. Lidé jsou neustále nuceni si o sobě podvědomě myslet, že jsou součástí nějaké třeba zákaznické skupiny, kde se všichni chovají stejně, že mají žít podle nějaké šablony. Proto mě baví někde na pozadí pracovat s hlasem a připomínat, že tomu tak není, že jsme jedineční. Kromě svého hlasu se na nahrávce vyskytují i samply chorálových zpěvů. Používám je jako symbol křesťanství, které je jedním z pilířů myšlení Evropanů. Přijde mi dobré na to nezapomínat, i když je to z mé strany spíš takový šprým. Zároveň je novodobá spiritualita něco, co mě zajímá. Mám pocit jako kdyby spirituální část života člověka zmizela. Nebavíme se mezi sebou o spirituálních zážitcích. Ale když už náhodou jo, a zmíníš třeba synchronicitu, nebo pocit, že se právě teď dějí věci přesně tak, jak mají, znají to skoro všichni.
Takže když jsme přišli o náboženství, ztratili jsme možnost se bavit o věcech, které si neumíme vysvětlit?
Je to možné. A všechno to nahrazujeme vědeckým poznáním. To, co věda neumí vysvětlit, pak jakoby neexistuje – a člověk s nevědeckou zkušeností je považován za blázna. Reakcí na to je, že to „nevysvětlitelné“ žije jen v nějakých minoritních skupinách, sektách nebo ezoskupinách. To je pro mě veliké téma, v němž se snažím vyznat.
Sama jsi studovala biochemii. Máš pocit, že znalost chemických procesů ovlivnila to, jak skládáš hudbu?
Popravdě se toho spíš snažím zbavit. V tom kreativním procesu se snažím zapojovat jiné části mysli. Ale to, že chápu do určité míry přírodní vědy, mi určitě rozšířilo chápání reality, a za to jsem ráda. Pomáhá mi to konkretizovat věci kolem mě, pro mě třeba elektřina není abstraktní věc, ale proud energií, které někde začínají a někde končí, jede to po obvodech. Neustále mě to fascinuje a naplňuje vírou v život. Když si člověk představí, že je stvořený z tisíců a tisíců enzymů, které jsou extrémně specializované na dané funkce a všechny spolu hrají v rovnovážných bilančních tocích, to je úplně šílené!
Chemii jsem začala studovat, protože nám na střední škole na nějaké hodině říkali o teoriích vzniku světa. První je bůh, pak mimozemšťani a pak to, že to teda nějak vzniklo, ale moc to nedává smysl. Tak jsem na to koukala: Tohle je jako to nejlepší, co lidstvo, které posílá do vesmíru rakety, dokáže vymyslet?! Hodně mě zajímají místa, kde má věda slepé skvrny. Na vědě jako na neutrálním soudci je postaveno mnoho věcí a přitom to, jak ji interpretujeme, je politika. Proto mě baví nad vědou přemýšlet z jiných úhlů.
Vizuální svět Ursuly Sereghy. Objekty poskytl Dominik Styk. Foto: Nephro studio
Jsi multiinstrumentalistka, hrála jsi v jazzových kapelách, působila jako saxofonistka v kapele Metastavy. Jak ses dostala od klasických nástrojů a konvenčnějších postupů k experimentátorství a zvukovému průzkumnictví?
Hrála jsem na saxofon v kapelách, ale to mi neumožňovalo být tak kreativní, jak jsem si přála. Mohla jsem tam sice improvizovat, ale potřebovala jsem začít skládat vlastní hudbu. Nevěděla jsem, jak to má vypadat nebo co to má být, a hledala jsem způsoby, jak to udělat. Zkoušela jsem si už předtím něco udělat v Abletonu (hudebním softwaru – pozn. red.), a tak mě napadlo, že bych si to mohla poskládat v elektronice.
Pak jsem díky Synth Library (pražský prostor pro tvorbu, diskuzi a experimenty v oblasti elektronické hudby – pozn. red.) začala experimentovat se synťáky. Nejdřív jsem si myslela, že se na ně jen budu chodit dívat a zeptala jsem se Mary C, jestli mě tam třeba nenechá zametat. Ona mi řekla: „Tady máš synťák a dělej!” (smích). Přes svého kluka jsem se dostala do kontaktu s uměleckým prostředím a se současným uměním, které do velké míry ovlivnilo moji kreativitu a vnímání hudby. Měla jsem tehdy čas číst i něco jiného než materiály do školy, protože jsem ji zrovna dodělala. Do hudby se mi to pak všechno promítlo.
V rozhovoru s Milošem Hrochem pro The Wire jsi zmínila, že být součástí Synth Library pomohlo tvojí vlastní osobní emancipaci. Co jsi tím myslela?
Kolektiv okolo Synth Library není jenom o synťácích, má to i ideový background. Takže kromě elektroniky jsem si začala rozšiřovat pohled na svět a odstraňovat z něho stereotypy. Součástí toho je ženská emancipace, která se mě týká primárně, protože jsem žena a mám zkušenost s opresí tohoto typu. Skrze to se pak člověk dostane k realitě opomíjených menšin, protože Synth Library funguje jako bezpečné místo i pro nebinární lidi a translidi a spolupracuje třeba s antirastistickými kolektivy. Předtím jsem byla zabedněná holka. Jsem ráda, že jsem teď míň zabedněná. (smích)
Vizuální svět Ursuly Sereghy. Objekty poskytl Dominik Styk. Foto: Nephro studio
Bylo bolestivé na tyhle věci přicházet?
Jo. Je jednodušší si myslet, že je všechno super. Předtím jsem ty věci neviděla, pak najednou ano, a od té doby je vidím všude. A to je náročné. Pak je těžké mluvit s někým, kdo jako kdyby vylezl z příručky o misogynii. Už na to nezareaguju jakože „hahahahahaha”, ale začnu se s tím člověkem třeba hádat. To se děje často. Takže si pak musíš najít kolektivy, které nejsou toxické anebo svoji vlastní toxicitu komunikují a řeší. Byl to pro mě ideologický shift a také velká podpora v tvorbě.
V čem ti to pomohlo?
Měla jsem problém třeba s vydáním alba, bála jsem se ho poslat do labelu. Připadala jsem si kvůli tomu úplně nemožná. Jenže když jsem se pak bavila s ostatními producentkami, kterých tady ostatně moc není, zjistila jsem, že se tak cítí většina z nich. A to i ty, které tvoří roky! Spousta skvělého materiálu zůstane v šuplících a nikdy je nikam nepošlou.
Kluky z labelu Gin&Platonic jsem sice znala, ale uměle jsem si od nich držela odstup, abych si nemohla myslet, že mi to vydali jen z kamarádství. Což je bizár, ale takhle to v hlavě funguje. Hrozně jsem nechtěla, abych si ani já, ani někdo jiný myslel, že jsem si to nezasloužila. Moje okolí se divilo, že s tím mám takový problém. Všichni mi říkali: „No tak jim jen něco pošleš, no a co?” Kdybych ovšem za sebou neměla výpovědi těch žen, které tohle zažily, tak bych si připadala jako úplný blázen. V Synth Library nám říkali: „Musíte to posílat ven, i kdyby to bylo strašné. Musíte to trénovat.” I z tohohle důvodu je pro mě vydání desky důležité. Třeba pak někdo jiný svůj blok překoná snáz. Jak jsme se k tomu vůbec dostaly…?
Bavily jsme se o sexismu v hudbě.
Jasně. Pak je tam ten pocit, že elektronika je věc, kterou by člověk neměl dělat, podivný vlezlý pocit toho, že to nedokáže. Do holek je od raného věku meldované, že mají žehlit a kluci si můžou hrát se stroječky. Překonat tohle je hrozně těžké. Já ale měla štěstí, že jsem v Synth Library, co se mé práce se stroji týče, byla od začátku a nesetkala jsem se s tak hroznými věcmi, které jsem slyšela od ostatních holek. Často se jim stávalo, že když se s muži, co dělali elektronickou hudbu, bavili o tom, že samy chtějí něco tvořit s elektronikou, tak ty interakce končily nejlépe romanticky, ale většinou však – v devadesáti procentech – sexuálním nátlakem. Ty holky mi říkaly: Pozval mě k sobě do studia, a když mi všechno kolem techniky ukázal, chtěl, aby se dělo tohle… Jsem hrozně ráda, že se mi nic takového nestalo.
Ještě že sis našla pro sebe bezpečné prostředí…
Byla jsem ovšem připravená, že se to může stát. Byla jsem na to totiž zvyklá z jazzového prostředí, to je taky banda dementů, strašné. Na saxofon holky moc nehrají, je to primárně mužský nástroj, a já svoje dospívání strávila s nimi a jsem zpětně ráda, že jsem tenkrát nic nechápala. Pak jsme jezdili s Metastavama a já byla vděčná, že jsme tam s Aničkou byly dvě. Pořád jsme totiž poslouchaly kecy, že nevíme, kam co zapojit – zvukaři a ty jejich hlášky ve stylu „Holčičko, tohle je zásuvka, hahaha.“ Děje se to pořád a ti lidé to snad ani nevidí, že to dělají. Synth Library se snaží mluvit s lidmi z Noise Kitchen nebo z Ankali (pražské kulturní prostory – pozn. red.), že je nutné tyhle stereotypy rozbíjet. Ovšem některé ty prostory se prostě zasekly jen na tom, že není dobré osahávat holky, protože to se nedělá, a to je podle nich ten progres…
Michaela Peštová
Autorka je hudební publicistka.
