Jen pokud sportuji, tak existuji naplno. Anebo ne?

plavec v bazénu
Povšimněte si úhlu dlaně. Martin M. Šimečka ve své knize Tělesná výchova mimo jiné upozorňuje, jak podstatným vývojem prošla za poslední půlstoletí plavecká technika. Ilustrační snímek z OH v Tokiu, australská plavkyně Ariarne Titmus v závodě na 400 metrů volný způsob, foto: ČTK/ZUMA Press – Paul Kitagaki Jr.

Šimečkova kniha Tělesná výchova vyšla nejprve vloni v bratislavském vydavatelství N Press, které produkuje Denník N; nynější české vydání publikovala v knižní Edici N firma, která vydává příbuzný český Deník N. Má to hlubší logiku než jen tu, že Martin M. Šimečka (* 1957) je redaktorem Denníku N a obě firmy spolupracují. Šimečka je totiž vpravdě slovensko-českou osobností. Je schopen psát oběma jazyky (jeden čas také šéfoval tuzemskému týdeníku Respekt) a nadále uvažovat v hlubších souvislostech o obou republikách, jež do konce roku 1992 tvořily jeden stát. Ostatně předloni v pražské Pasece vyšel knižní rozhovor Jsme jako oni, v němž bratislavský šedesátník odpovídá na otázky dvou pražských novinářských dvacátníků, Kirilla Ščeblykina a Filipa Zajíčka.

Interview Jsme jako oni lze považovat za Šimečkovo vyznání a přiznání občansko-politické; tam hovoří homo politicus. Tělesná výchova je tematicky koncentrovanější, zúženější, jakkoliv autor při hledání souvislostí odskakuje k rozličným tématům. Zřetelným základem však jsou autorovy úvahy o tom, co mu přináší sportování – jaké poznání, jakou radost, slast i bolest. Ne náhodou se Šimečka hned na druhé stránce své knihy obrací k filozofům, konkrétně k Descartovi a Spinozovi. Své běhání, plavání, hraní tenisu či jízdu na koni dlouhodobě pojímá jako aktivitu nedílně spjatou se svou činností duševní. Tělo a mysl se doplňují.

Martin M. Šimečka, zdroj: medziknihami.sk

Nikde to slovo v Tělesné výchově nepadne, ale těžko se vyhnout nabízející se asociaci s tradičním antickým termínem kalokagathia, který do jedné lidské bytosti spojoval krásu těla a ušlechtilost duševní. Nevím, zda se tomuto pojmu Šimečka v nynějších úvahách vyhýbal programově či intuitivně, v zásadě se mu však vyhnul správně. V antickém světě byl totiž daný pojem aplikován zejména na bytosti vysloveně aristokratické, později rozšířen na společenskou elitu jako takovou. Za nikoho takového se Šimečka nepovažuje. Připomíná zde, jako už nejednou, včetně svazku Jsme jako oni, pocit morální nadřazenosti, který jako mladý muž míval za časů normalizace, když vyrůstal v bratislavské disidentské rodině. Ale tato pýcha jej dávno opustila, zpětně na ni nahlíží skepticky. A se střízlivostí a klidnou skepsí přemítá i o svém sportování, které je fakticky rekreační, ale uběhnutými či uplavanými dávkami určitě nadstandardní, až lehce fanatické. S vrcholovým sportem Šimečka skončil ve svých dvaceti, ale více než čtyřicet let je svého druhu vrcholovým „soukromým“ sportovcem, který nemůže existovat bez toho, že by sportem neutužoval i nemučil své tělo. To, že o sportování a pohybu dokáže Šimečka uvažovat i „filozoficky“, je však paradoxně dáno tím, že vrcholovým sportovcem, jemuž mysl na sto i více procent zaměstnává trénink a závodění, byl pouze velmi krátce. Jeho úvahy proto nejsou ani vzpomínkami mezinárodního šampiona, jenž připomíná své triumfy, ani teoretickými eseji akademika či špičkového esejisty, který sportování analyzuje od stolu. Tělesnou výchovu lze považovat za plod informovaného a přemýšlivého praktika.

Právě pohybem v tomto meziprostoru je Šimečkova kniha jedinečná, vzdáleně příbuzná se svazkem O čem mluvím, když mluvím o běhání (česky 2010) Japonce Harukiho Murakamiho, kterou Bratislavan také jednou s distancí zmíní: Běhání proslulého japonského spisovatele má za příliš strojové, programově ukrajující kilometry, zatímco on se snaží minimalizovat běhání po asfaltu, má běh za aktivitu, při níž v nejsmysluplnějších chvílích cítí splynutí s přírodou a se životem jako takovým. Rozdíl je rovněž v tom, že Murakami je globální spisovatelská celebrita, kdežto Šimečka je sice ve středoevropském prostoru vcelku známým intelektuálem, ale v posledních letech řadu měsíců v roce tráví o samotě, v maringotce ve slovenských horách. A v Tělesné výchově reflektuje právě i život v tomto vytržení z městských struktur, s minimálními životními náklady, z nichž navíc vysoké procento tvoří výdaje za cigarety a víno, neboť Šimečka není asketa a nemá v sobě Murakamiho asiatskou kázeň a přísnost, a koneckonců ani spisovatelskou produktivnost.

Kdo zná Šimečkovy prózy i rozhovor Jsme jako oni, leccos si s Tělesnou výchovou zopakuje; kromě toho se některé postřehy či informace v nynější knize objevují opakovaně, ve variacích. I tak lze svazek označit za vynikající – zejména díky partiím, v nichž autor přemýšlí nad svým vlastním stárnutím, které se potkává, respektive sráží s jeho neutuchající potřebou být fyzicky výkonný; a pak také díky pasážím, v nichž sofistikovaně, ale nanejvýš srozumitelně píše o technice běhu, tenisu, plaveckých stylů i jízdy na koni. Zde se čtenář, jenž není vyloženým expertem na danou disciplínu, ale také není úplným sportovním ignorantem, dozví o nuancích, které nejspíš netušil, ačkoliv třeba roky chodí běhat. A alespoň skulinkou objeví, co musí vrcholový sportovec také podstupovat a zvládat. Že technika profesionálních výkonů je založena na mechanice, která je kontraintuitivní, tedy taková, že jde proti tomu, co by tělo chtělo dělat samo od sebe, takříkajíc přirozeně. A že všechna ta dřina a všechen ten um přitom nemusí stačit, neboť nejlepší jedinci vesměs disponují ještě něčím, co se nejspíš naučit nedá – viz kupříkladu elegance hry tenisty Rogera Federera.

Tělesná výchova je v konečné instanci ovšem spiskem především existenciálním. Šimečkovo sportování bylo vždy spjaté s otázkou, jak žít? K čemu mi hnaní těla až za hranici bolesti je? „Mýlil jsem se, jestliže jsem celý život přisuzoval rychlosti a fyzické suverenitě klíčovou roli v samotném bytí? Dozajista ano. Z mé honby za výkonem a dokonalostí nevzešlo žádné poznání, které by bylo moudřejší v porovnání s poznáním těch, kteří nikdy nepřekročili práh tělesného pohodlí,“ píše autor na konci knihy. Ale nelituje. Při sportu zažíval těžko sdělitelné okamžiky; ač je spisovatelem, nenalezl pro vystižení té intenzity a těch stavů adekvátní slova. Možná je ani nalézt nelze, protože plné prožívání pohybu je něco, co se slovnímu konzervování z podstaty vzpírá.

obálka knihy Obálka Šimečkovy knihy s fotografií, na níž je autorem zachycen při vstupu do vody, repro: ČT art

Martin M. Šimečka: Tělesná výchova. Úvahy běžce, plavce, tenisty a jezdce na koni o pohybu, těle a mysli. Přeložil Ondřej Mrázek. N media, Praha 2021, 152 stran, doporučená cena 299 korun.

Související