Není nic než teď. Dokument Velké nic se nestranně pozastavuje nad rozpory pandemie

Každý z nás pravděpodobně vzpomíná na covidovou dobu jinak. Někteří vlivem covidu přišli o své blízké, zaměstnání anebo o bydlení. Další byli ochuzeni o možnost plnohodnotného vzdělávání a socializace. Nejenže šlo o bezprecedentní zdravotní krizi globálního rozsahu; covid se rovněž stal katalyzátorem ideologických konfliktů, které se otiskly do významu české identity a češství, občanské odpovědnosti, individuálního a kolektivního, ale i do uvažování o veřejném prostoru.

Není proto divu, že Vít Klusák, který proslul jako režisér mapující fenomény české společnosti, spatřil v pandemii nosné téma. Tvůrce a spolutvůrce mimo jiné dokumentární satiry na reklamu a marketing Český sen (s Filipem Remundou, 2004), snímku o internetových predátorech V síti (s Barborou Chalupovou, 2020) a portrétu prostějovského neonacisty Svět podle Daliborka (2017) se tentokrát spolu se svou partnerkou rozhodli zmapovat období covidové krize od března 2020 do června 2022.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Narativní rozmanitost

Klusák a Pecháčková přímo nereflektovali na selhání politického managementu, což by se v rámci reflexe covidové krize nabízelo. Namísto toho pohlíží na životy běžných lidí, jež zastupují některé segmenty společnosti. Ve filmu se tak objevuje evoluční biolog Jaroslav Flégr se svým „já jsem to říkal“, nebo básník a bývalý vedoucí katedry dokumentu FAMU (dnes již zesnulý) Karel Vachek, který v pandemii spatřoval přirozený důsledek civilizačního růstu. Mimo dalších epizodických částí z nemocnic, demonstrací a opuštěných pražských ulic, dokumentem procházejí ucelenější dějové linky, konkrétně důchodce přeživšího covidovou infekci Milana Plívy, operní pěvkyně Moniky Jägerové, která byla kvůli zastavení kulturního provozu nucena pracovat v supermarketu, a nyní již odsouzené antivaxerské aktivistky Jany Peterkové.

Velké nic se tak víc než o strukturované a systematické zhodnocení covidové pandemie pokouší o zachycení vnitřních rozporů, které způsobily nejasné vyhlídky jejího vývoje a nekoordinované kroky politické správy. Dokument pracuje s orientací v čase asociativně. Jednotlivé části vychází z předpokladu, že divák je obeznámen s kontextem lokálního vývoje koronavirové nákazy, což přispívá k plynulému a nenucenému rytmu filmu.

Z filmu Velké nic: operní pěvkyně Monika Jägerová, která pracovala jako pokladní v Penny Marketu, protože prostě potřebovala peníze – všechny koncerty během pandemie jí odpadly, foto: © Adam Hříbal / Hypermarket Film

V úvodu je kladen důraz na vzepjetí společenské jednoty, kterou poháněla naděje, že výjimečný stav brzy skončí. V převážně statických černobílých záběrech vyniká kontrast mezi celky pustých veřejných prostranství a detaily pracovníků ze zahlcených covidových infolinek, odběrových center a jednotek intenzivní péče. Film se místy dostává i do intimnějších poloh. Sleduje útlý prostor švadlenských dílen, kde skupina žen zapáleně šije roušky, nebo do domácností, v nichž lidé sportují v provizorních podmínkách.

Ačkoliv časové skoky nejsou jasně pojmenované, film subtilně začleňuje změnu společenské atmosféry směrem k rostoucí beznaději a chaosu, které přispívají k prohlubování společenské propasti. Možná i kvůli průběžně měnící se koncepci dokumentu se podařilo zachytit rozporné body jednotlivých etap pandemie, což diváka průběžně nutí přehodnocovat své vlastní postoje vůči jednotlivým názorovým skupinám; napomáhá tomu i odstup, který režisérské duo zaujalo vůči jednotlivým figurám v dokumentu.

Navzdory tomu, že některé konvenčně „antagonistické“ postavy –  účastníci protivládních a antivaxerských demonstrací a ostravská dezinformátorka Jana Peterková – působí vedle citlivě nasnímaných scén covidových pacientů na první pohled nepatřičně, Klusák a Pecháčková se jim nevysmívají, nýbrž uvádí jejich vyjádření v kontextu, kdy lze aspoň částečně pochopit jejich motivace. Odpor proti nepřehledným vládním krokům, proti bývalému prezidentovi a zahořklost ze ztráty životních jistot se zrcadlí napříč společenským spektrem. Sdílí ho jak zástupci radikálních skupin, tak lékaři zachraňující pacienty na ARO i třeba pěvkyně Monika. Velké nic tak naráží na to, že za naší frustrací nestojí spor mezi „poslušnými občany“ a „radikálními antivaxery“, nýbrž spíše neviditelný systém, který nás do takové situace v první řadě dostal.

Z filmu Velké nic: aktivistka a dezinformátorka Jana Peterková se svým okruhem, foto: © Adam Hříbal / Hypermarket Film

Odlehčit krizi humorem

Přestože od některých kritičtějších hlasů vůči Velkému nic zaznívá tvrzení, že Klusák (ačkoliv je třeba podotknout, že notná část jeho tvorby není dílem jednoho autora, nýbrž produktem obměňujících se režisérských tandemů) se cítí dobře pouze v okamžicích, kdy se může pošklebovat iracionálně se chovajícím postavám, satira v dokumentu nepramení z vypočítavé snahy shodit aktéry. Je pravdou, že humorný podtón, jímž se Klusák a Pecháčková vyhýbají přílišnému patosu, podporují některé formální kroky – zejména podvratný hudební střih a zvukové můstky. Velké nic však jednotlivce v oněch nejistých restriktivních časech spíše povznáší. To je patrné například ve scéně důchodce Milana, kterého při opouštění nemocnice doprovází italský song evokující hrdinskou atmosféru starých spaghetti westernů. Ostatně v dokumentu se objevuje i sympatická in memoriam pocta dokumentaristovi Karlu Vachkovi, který si v útlých prostorách své pracovny dovoluje metakomentář na téma souvislost mezi formou a interpretací díla.

Právě postava s covidem smířeného pedagoga vybízí k tomu, abychom se pokusili na zdánlivě nesmyslnou a bezvýchodnou situací nahlížet kriticky a přitom v ní hledali pozitivní zvěst, která se nám ve změti polarizovaných postojů a pod tlakem úpěnlivé snahy vrátit se do starých neudržitelných kolejí ztratila z obzoru. Není na světě nic jiného než teď, poznamenává v tomto duchu v jedné z operních scén pěvkyně Monika. Navzdory všem ranám a bolestem způsobenými covidem, Velké nic nabízí moment zastavení nad světlými okamžiky nejisté doby, na něž jsme možná už zapomněli.

Autorka je hudební a filmová publicistka.

Plakát k filmu Velké nic, repro: Aerofilms