Canterburské povídky

„Pasolini váhal s tím, zda mají jednotlivé příběhy jako u Chaucera vyprávět zástupci různých společenských vrstev, nebo zda má zachovat funkci autora jako trait dʼunion, jednotícího prvku všech příběhů filmu. Zvolil proto kompromis. Po úvodní scéně s poutníky, kteří se potkávají na cestě do Canterbury, svěřuje zbytek rámcového příběhu do rukou Chaucera, jehož hraje přirozeně on sám. Tím, že zde načrtl obraz distancovanějšího a statičtějšího autora, nás ušetřil mytologie čistého a inspirovaného umění. Jeho autor sedí za psacím pultem, čte Boccaccia, hraje si s kočkou či dostává vynadáno od své ženy. V závěru pak podepisuje své dílo společně s dodatečnou poznámkou: Zde končí ‚Canterburské povídky‘ vyprávěné z radosti z jejich vyprávění. Tímto polemickým dovětkem namířeným proti levicovým kritikům chtěl Pasolini znovu obhájit své právo těšit se z vlastních snů a přímo se politicky neangažovat.“ – Maurizio Viano

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.