Příliš líbezná Rebeka. Nejnovější adaptace románu Mrtvá a živá nabízí jen unylou ilustraci
Ačkoliv se nejznámější dílo britské spisovatelky Daphne du Maurierové dočkalo už bezpočtu adaptací, neznamená to, že každé další zpracování by muselo být marné – tento vrstevnatý, goticky temný příběh lze totiž interpretovat různými způsoby.
Zdaleka ne všechny tóny, které v sobě román skrývá, zazněly vždy dostatečně hlasitě a s patřičným důrazem. Jedna z nejlepších filmových adaptací Mrtvé a živé vznikla už roku 1940, necelé dva roky po vydání knihy. Práva zakoupil známý producent David O. Selznick, který pro režii zvolil Alfreda Hitchcocka, a pod jeho vedením vyprávění dostalo žánrový obal thrilleru s hororovými prvky. Do pozadí ustoupily humorné vsuvky a ze scénáře rovněž zmizel motiv vraždy a následného zametání stop. Produkční kodex, který v klasickém Hollywoodu filmařům určoval limity vhodných a nevhodných výjevů, totiž zakazoval scény otevřeného násilí mezi manžely. Lesbické spodní proudy v Hitchcockově snímku zůstaly, avšak zcela jistě nazrál čas na takovou verzi Rebeky, která by zvláštní spletenec krutosti, smyslnosti a emocí dovedla rozetnout.
Polepšit si může být velmi relativní
Co do zápletky nejnovější adaptace, uvedené v minulých dnech na Netflixu, věrně následuje předlohu Daphne du Maurierové. Její český název – Mrtvá a živá – přesně vystihuje hlavní tah vyprávění o dvou ženách britského aristokrata Maxe de Wintera. První manželka, ona titulní Rebeka, zemřela za záhadných okolností v zálivu u honosného sídla Manderley. Svou druhou paní potkává Max na dovolené v Monte Carlu, kde dotyčná dívka pracuje jako společnice postarší bohaté Američanky. Všechna dosavadní zpracování důsledně dodržují absenci dívčina křestního jména, ale i příjmení za svobodna. Román psaný ich-formou poskytuje jedinečný a intenzivní ponor do vnitřních úvah, fantazií, obav i nadějí mladé paní de Winterové. Autorka v tomto gestu chytře podtrhla jak celkovou průměrnost a zaměnitelnost nové první dámy Manderley, kterýchžto vlastností si je sama až bolestně dobře vědoma, tak zároveň naznačila, že ženy získávají plnohodnotnou identitu teprve díky sňatku.
Pusťte si trailer filmu Rebeka, foto: Netflix Rebeka tedy začíná tam, kde spousta kalendářových historek končí. Sňatek, jímž si docela obyčejná slečna výrazně společenský polepší, neznamená první krok k doživotnímu štěstí, ale spíš odstartuje frustrující proces zvykání si v nové roli a postavení. Paní de Winterová neumí jednat se služebnictvem, které se jí za zády posmívá; protiví se jí bontonem vyžadované návštěvy a trápí ji manželova přehlíživost. Největší starosti hrdince dělá paní Danversová, udržující Rebečinu památku stále živou; její pokoje připomínají mauzoleum, kam nesmí nikdo vkročit a kde se od smrti krásné a charismatické ženy nepohnulo ani s krajkovou košilí na polštáři. Z náznaků a indicií se však začne brzy skládat docela jiný než všeobecně idealizovaný portrét Rebeky a stejně tak i okolnosti jejího skonu.
Nového zpracování známého románu se Netflix ujal společně s britskou produkční společností Working Title, jíž se zkraje milénia povedlo vdechnout druhý život adaptacím Jane Austenové, a to díky snímku Pýcha a předsudek s moderní, nápaditou a dynamickou režií Joe Wrighta. Podobné ambice zřejmě provázely také Rebeku, neboť výrobci svěřili režii do rukou Bena Wheatleyho. Britský tvůrce proslul jako autor hororových thrillerů, které obsahují také notnou dávku satiry a černého humoru. Právě Wheatley se jevil jako někdo, kdo do gotického příběhu vrátí vrstvy dříve odseknuté cenzory anebo rozdrnčí tlumeně perverzní noty ve vyprávění paní de Winterové. Jenže podobně jako kdysi na Hitchcocka, musely i na Wheatleyho dopadnout odlišné představy producentů, kteří si pro internetovou distribuci zřejmě přáli snímek uhlazenější a romantičtější. Rebeka roku 2020 tak v mnohém připomíná titulní bezejmennou hrdinku – jde o snímek klopotný, vedený úpornou snahou zalíbit se všem.
Neplodné inovace
Už trailer avizoval notně problematický casting letošního snímku. Přestože si filmaři jindy libují v romancích, kde pár tvoří muž a (výrazně) mladší žena, v případě současné Rebeky tvůrci do hlavních rolí obsadili téměř vrstevníky. Pro příběh je však propast, dělící ústřední dvojici po stránce majetkové i co do třídního původu, nesená také značným věkovým rozdílem. Role britského aristokrata připadla Armiemu Hammerovi, americkému herci známému z filmů Sociální síť nebo Dej mi své jméno. Opálený americký blondýn je ve svém živlu ve Sluncem zalitém Monte Carlu, v anglickém hrabství Cornwall však působí jen jako host a postupně se smrskne na prototypického, i když zachmuřeného hezouna.
Lily Jamesová, které se občas přezdívá „Grace Kellyová od vedle“, pro roli paní de Winterové postrádá potřebnou ordinérnost a neohrabanost. Jak románová, tak Hitchcockova hrdinka zápolí s povinnostmi první dámy Manderley, protože se obě ocitly ve světě zcela mimo svou zkušenost i třídní příslušnost, a svou nedostatečnost si trpce uvědomují. Při pohledu na hrdinku v podání Lily Jamesové se nelze ubránit dojmu, že nezvládá povinnosti paní domu zkrátka proto, že je příliš moderní a energická a nehodí se do konzervativní anglické usedlosti. Takovou interpretaci si lze jistě představit, pokud by ovšem film otrocky nenásledoval vyprávění se vším pocitovým a významovým podhoubím.
Zatímco představitelé manželů Winterových se do ponurého světa du Maurierové jako by propadli z jiného filmu, Kristin Scott Thomasová, coby paní Danversová, do snímku přináší potřebný závan gotické hrozivosti. Na rozdíl od Hitchcockovy verze, v níž hospodyni oddaně udržující památku na zesnulou Rebeku hrála australská herečka Judith Andersonová, však díky obsazení Scott Thomasové nelze vnímat vztah obou žen jako potenciálně milenecký, nýbrž spíše kvazi-mateřský. Rozum však zůstává stát nad scénou, oproti předloze dodatečně vepsanou, v níž se Danversová snaží obměkčit paní de Winterovou a odvrátit svůj vyhazov (neprovdaná žena jejího věku má opravdu mizerné vyhlídky a téměř nulové možnosti dalšího uplatnění). Po této odbočce děj znovu naskočí do známých kolejí a řítí se k osudovému střetu mezi hospodyní a novou zámeckou paní na maškarním plese.
Zatímco podobné autorské vsuvky velmi dobře fungovaly v případě Malých žen režisérky a scenáristky Grety Gerwigové, pak v případě Rebeky poukazují spíš na křečovitou snahu polidštit a přikrášlit démonickou paní Danversovou. Taková ambice ovšem jde proti konstrukci postavy, proti její funkci v příběhu i žánru jako takovému.
Takové hladké
Netflixová Rebeka rozhodně nabízí skvělou podívanou, a pokud snímek působí intimněji než Hitchcockův film, pak nejde o výsledek několika rozkošnických záběrů z francouzských pláží, nýbrž o kameru pravidelně laskající tváře hrdinů. Je však příznačné, že režisér Wheatley natočil verzi příliš hezkou a líbeznou, postavenou jako oslavu obětavé lásky. Jako by tvůrci příběh nemilosrdně zbavili všech komplexních rysů a přesahů; zůstala jen červená knihovna.
Když obracíme stránky rozsáhlého románu du Maurierové, postupně v nás sílí neodbytný pocit, že Max de Winter se do své druhé manželky ani tak nezamiloval, jako si ji zcela programově vybral. Nejistá, ale hodná a poslušná druhá paní de Winterová se mužovým přáním a vůli podrobuje mnohem snáz než divoká a vzpurná Rebeka. A na druhou stranu: city vůči Maxovi, stejně jako komplexy méněcennosti, hrdinku zcela zaslepují a znemožňují jí racionálně myslet. Když se jí choť přizná, že svou první ženu v afektu zabil, proud vědomí paní de Winterové se točí jen kolem úlevného poznání, že s Rebekou nikdy nebyl šťastný. Žádná z postav Mrtvé a živé není úplně příčetná a ničí chování si nezaslouží bezvýhradný pardon. Naopak, jsou to lidé plní běsů, které na prázdninách na Riviéře, během čajových dýchánků a správy rozlehlého panství, jen s obtížemi krotí. Jenže Rebeka roku 2020 odmítá do těchto temných koutů byť jen nahlédnout.
Autorka je filmová historička a publicistka, působí v Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity v Brně.
Kristin Scott Thomasová v roli paní Danversové a Lily Jamesová v roli paní de Winterové. Záběr z filmu Rebeka, foto: Netflix Rebeka / Rebecca (Velká Británie, USA, 2020, stopáž 121 minut)
Režie: Ben Wheatley, scénář: Jane Goldman, Joe Schrapnel, Anna Waterhouse, kamera: Laurie Rose, hudba: Clint Mansell, Hrají: Armie Hammer, Lily James, Kristin Scott Thomas, Ann Dowd, Mark Lewis a další.
Česká premiéra: 21.10. 2020 (Netflix)
