„Chtěla bych žít ve světě, kde nemusíš používat sousloví chytrý pop, protože je jasný, že pop může bejt chytrej,” říká Alžběta Trusinová z pražského indie-elektro-popového dua něco něco, když se spolu bavíme o novém albu Útržky.

Jeviště pražské Státní opery v nové inscenaci baletu Národního divadla brázdí jména světové choreografie: William Forsythe, Edward Clug, Wayne McGregor. Podíváme-li se na skladbu večera a na vybraná díla blíže, zaujme zásadní věc: Všechny tři tituly jsou si velmi podobné svým choreografickým konceptem.

Bez jediného slova na přebalu vydal Odeon do češtiny dosud nepřeloženou prózu francouzské spisovatelky a filozofky Simone de Beauvoir. Jako kdyby rezignoval na sdělení a měl za to, že kdysi tak proslulá autorka tady dneska nikoho nezajímá… Přitom se jedná o pozoruhodný titul.

V tomto Artchivu se opět zaměříme na normalizační subkultury. Od skejťáků se ale přesuneme k pankáčům. V rigidní společnosti pozdně socialistického Československa působil punk a komunita kolem něj jako zjevení.

Vítězové voleb si v těchto dnech vyjednávají, kdo obsadí jaké ministerstvo. Ačkoliv předvolebním heslem koaličních partají byla ZMĚNA, v jednom se dle dosavadních zpráv nezměnilo nic: kultura je při obsazování postů na chvostu zájmu.

Její snímky jsou dokonale jednoduché. Inscenované. Surrealistické. Plné symbolů. „Balancují na hraně krásy a divnosti,“ píše se na oficiálních stránkách fotografky Báry Prášilové, která se s nimi dvakrát dostala i do limitované kolekce plakátů nábytkového řetězce Ikea.