Američanka Ursula K. Le Guinová jako nejvýznamnější autorka sci-fi a fantasy

Například spisovatel Michael Chabon se o Le Guinové vyjádřil jako o největší americké autorce jedné generace. Levicově a anarchisticky orientovaný mluvčí hnutí new weird China Miéville ji charakterizoval jako mravně silnou spisovatelku volající po svobodě a věnující se závažným etickým problémům s moudrostí, odhodláním a vášní. A svérázné pocty se dočkala i v románu Noční oceán Paula La Fargeho (česky vyšel před loňskými Vánocemi).

Publikovat začala tato autorka (narozená roku 1929) na sklonku padesátých let poezii. Na začátku let šedesátých následovaly první povídky. Tvůrčí vzestup pak završila na konci oné dekády dvěma zásadními romány.

Prvním z nich byla fantasy pro dospívající čtenáře Čaroděj Zeměmoří, poetický příběh o hledání sebe sama. V českém prostředí se dlouho taktně mlčelo o věku původně zamýšlené cílové skupiny čtenářů. Mimochodem, rozhlasovou verzi pro BBC namluvila Judi Dench, o seriálové verzi se Le Guinová vyjádřila jako o nechutném příkladu whitewashingu (v knize má hrdina rudo-hnědou pokožku, autorka tím vyjadřovala, že fantastika je pro všechny). Animovaná verze studia Ghibli se minula s autorčiným postojem k násilí (a nadto představovala pochybnou slátaninu motivů z Čaroděje i jeho pozdějších pokračování).

Druhým zásadním románem byla Levá ruka tmy o Pozemšťanovi na planetě, jejíž obyvatelé nemají pevně danou pohlavní identitu, ale mohou podle situace hrát obě role. Le Guinová se za knihu dočkala jak Nebuly, tak Huga. Dlouhodobě jde o jednu z jejích nejvydávanějších a kriticky nejlépe hodnocených prací. Levá ruka tmy je součástí takzvaného Hainského cyklu, jímž autorka obohatila space operu o prvky, jako byl antropologický přístup, feminismus či taoistická životní filozofie (a kromě jiného inspirovala Iana M. Bankse a jeho cyklus Kultura). Svým důrazem na základ Hainského cyklu ve společenských vědách se v souvislosti s Le Guinovou občas používá termín soft science fiction, což ovšem může mít pejorativní nádech. Sama Le Guinová mluvila o sociální science fiction.

Le Guinová se nikdy neschovávala za hradbu svých knih a dokázala ostře vystoupit proti všemu, co se jí nelíbilo – ať už to bylo vyloučení Stanisława Lema ze Svazu amerických autorů science fiction, jehož byl polský klasik čestným členem (odmítla tehdy převzít další Nebulu se slovy, že je smutné, když organizace bojující proti politické netoleranci sama trpí tímto nešvarem), nebo konflikt se zástupci společností Amazon či Google.

Ve své s vášní připravené předmluvě k souboru Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků český nakladatel a překladatel v jedné osobě připomíná několik postřehů, které pronesla Le Guinová na adresu Donalda Trumpa. V doslovu k románu Vyprávění, který ve svém nakladatelství Gnóm! vydal roku 2016, Jakub Němeček připomíná i skutečnost, že na web v posledních letech svého života (zemřela 22. ledna 2018) autorka umisťovala v první osobě psanou kroniku svého kocoura.

Ursula K. Le Guinová byla obdařena výjimečným talentem i schopností oslovit čtenáře mnoha žánrů a zkušeností. Byla to odvážná bojovnice za spravedlnost klidně i proti všem. A také byla – jak dokazuje řada osobních vzpomínek jejích známých – báječná ženská. Málokdy si to čtenář může uvědomit tak silně jako právě v první česky vydané knize jejích nebeletristických textů.

Proč číst fantasy…

 Jakub Němeček vzal za základ knihu Cheek by Jowl z roku 2009 a připojil k ní často citovaný esej Proč se Američané bojí draků?, jenž by se mohl v rámci do češtiny přeložených relevantních textů o fantastice směle postavit po bok Tolkienova textu O pohádkách (s nímž se v knize Le Guinové rovněž setkáme). Autorka v něm rozebírá možné důvody nedůvěry či přímo opovržení, které Američané v sedmdesátých letech pociťovali vůči fantastice či snad imaginativní próze. Dodejme ovšem, že nejde pouze o sedmdesátá léta, a nejde výlučně o Američany, byť Le Guinová poukazuje právě na kulturní kořeny Ameriky, na puritánství řady kolonistů s jejich inklinací k trestání. „(Fantazie a fantastická literatura) … nejsou založené na skutečnosti ani nejsou věcné, ale pravdivé jsou,“ podotýká v opozici k puritánské tvrdosti autorka. A nelze než souhlasit s jejím konstatováním, že pokud si někdo z příběhů o jednorožci odnese jen to, že jednorožec v objektivní, skutečné realitě neexistuje, nikam jej toto smutné vědomí nedostane a on zůstane ve svém nudném, sterilním a šedivém životě.

V následujícím eseji, sepsaném o třicet let později, vlastně plynule navazuje, když říká, že fantazie je pro ni primárně nástrojem etiky, pomocí něhož je možné hledat alternativy. Tato myšlenka zazní jako závěr polemiky se zjednodušujícím tvrzením, že fantasy je o boji Dobra se Zlem. Podle Le Guinové je mnohem více o lidech dělajících chyby a snažících se je napravit. O lidech, kteří se Dobro a Zlo učí poznat.

Jako červená nit se eseji line spor s těmi, které Le Guinová označuje za realisty – a s jejich temným prorokem, směšným arciďáblem, spisovatelem a kritikem Edmundem Wilsonem; upřímně: někdo, kdo označí Pána prstenů za „juvenile trash“, zaslouží si jen politovat. Le Guinová upozorňuje na nešvar – a zde se právě dostává do blízkosti již zmíněného textu O pohádkách –, že fantastika, a také dětská literatura, jsou spojovány s nedospělostí. K čemuž ovšem dodává: „Fantastická literatura není primitivní, nýbrž primární, prvotní.“

Le Guinová vstupuje srdnatě do boje s wilsoniány, kterým říká antičarodějové a jež viní z vypovězení všeho „žánrového“ mimo hájemství velké, seriózní literatury. Toto vypovězení se týká především fantastiky. Pokud ovšem „nebyla napsána před rokem 1900, nebyla psána anglicky a/nebo ji lze označit za magický realismus“.

Tažení proti antičarodějům autorka uzavírá konstatováním, že ještě poměrně nedávno byla přece veškerá literatura fantastická: „Realismus je takový mladý povýšenec. Máme ho tu teprve pár století, a už vykazuje známky senility. Fantastická literatura je tu ale odpradávna, od dob, kdy jsme seděli v chýši a poslouchali příběh o tom, jak Havran přinesl lidem oheň.“ Na jiném místě a v jiném eseji (mezi nimiž si mimochodem přiznaně vypůjčovala obraty i celé pasáže) zase říká: „Realismus v literatuře je nedávný vynález, který není o moc starší než parní stroj, a nejspíš s ním nějak souvisí.“

Cítíte ten sarkasmus? A vzpomenete si na pasáž z Pána prstenů, v níž ent Stromovous hodnotí Sarumana jako někoho, kdo myslí v převodech a kolečkách? Le Guinová zde stojí po boku Tolkiena. Jejich despekt k parnímu stroji nemá nic společného s průmyslovou revolucí, nýbrž je namířen proti škrobenému myšlení, zaměřenému čistě na účel a hmatatelný prospěch. Jako by to byl hřích, mít ze čtení (a života) prostě jen radost. Mimochodem, odsud vlastně není daleko k úvahám o nepodmíněním příjmu nebo o významu home office v moderní kancelářské práci, které čím dál víc reflektují skutečnost, že onen hmatatelný prospěch je silně ovlivňován něčím tak nehmatatelným, jako je štěstí jedince.

Co se můžete naučit

Ukotvení názorů a argumentů Le Guinové i těch, které primárně kritizuje, by si zasloužilo hlubší studium a souviselo by s již zmíněným puritánstvím a obecně protestantským pojetím úspěchu a normalizované tradiční rodiny s jejími rozdělenými společenskými rolemi. Realismus je zde vlastně jakýmsi maskovaným bojovníkem proti těm Druhým, jako byl v době kolonizace Ameriky náboženský fanatismus podporující rasismus. Viz například odlišný ideologický přístup k domorodcům v Latinské a Severní Americe a z něho plynoucí míra rasové segregace v těchto oblastech.

Le Guinová však píše eseje, nikoliv monografii se všemi náležitostmi odborné literatury. Apeluje na emoce, na srdce svých čtenářů (a činí tak bravurně a s vydatnou pomocí Jakuba Němečka coby překladatele, který autorčin boj bere evidentně za svůj). S pečlivě dávkovaným patosem autorka připomíná: „Budete-li však hledat průvodce Říší fantazie, kteří nelžou, půjdete-li za skutečnými čaroději, pak možná nezbohatnete … ale naučíte se rozlišovat mezi dobrým a zlým. A toto vědění je Arcikam, klenot, nad jaký není.“ Takovým Arcikamem jsou pro příznivce imaginativní prózy i eseje Ursuly Le Guinové.

P.S.: Nejobsáhlejší esej v knize je věnovaný knihám se zvířecími hrdiny a mnoha jejich podobám. Ze zdánlivě pozitivistického výčtu děl a jejich obsahů však postupně vyrůstá boj za spravedlnost a lidskost. Le Guinová totiž připomíná, že nemusíme být vegetariány, ale úcta a láska se nesmí omezovat pouze na lidi. A jako bonus se nebojí poukazovat na škodlivé stereotypy v řadě klasických příběhů – například pozici ramlic coby sexuálních otrokyň bez názoru v Daleké cestě za domovem.

P.S.2: Ano, občas se připomíná, že Le Guinová psala o škole pro čaroděje třicet let před Harrym Potterem a že tento motiv v Čaroději Zeměmoří řadu lidí překvapí. Sama k tomu říká: „Ha, no vida. To (škola pro čaroděje) je ale nápad. Tím nechci tvrdit, že jsem to vymyslela já. Nezabodávám nikam vlaječky a neočůrávám si ploty.“ Nezbývá než souhlasit, že jedním z největších nešvarů mainstreamové kritiky, když už se občas zaobírá fantastikou, je skutečnost, že o ní nic neví, nezná její historii ani způsob, jak ji číst. Tahle kniha by mohla být dobrým začátkem, jak to změnit.

Ursula K. Le Guinová: Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků. Přeložil a předmluvu napsal Jakub Němeček. Gnóm!, Praha 2019, 192 stran, doporučená cena 189 korun.

Obálka českého vydání nebeletristických textů Ursuly K. Le Guinové, repro: Gnóm!