Archiváři ČT Adamus a Hošek: Minulost nekomentujeme, i tak je výmluvná

Archivy obecně bývají ve veřejném povědomí upozaděné. Archiv České televize je obvykle vnímán jako servisní oddělení, které zejména uchovává, digitalizuje a případně vyhledává materiály pro potřeby televizních a filmových tvůrců. Přitom tento archiv vytváří řadu projektů, které zpřístupňuje na webu ČT.

Koncem října byl webový projekt Program 68 oceněn na mezinárodní konferenci FIAT/IFTA (Internationale des Archives de Télévision / The International Federation of Television Archives). Nakolik významné je to ocenění? 

Adamus: V rámci našeho oboru je tohle nejvyšší ocenění, které lze získat. Naši práci samozřejmě nebude nikdo hodnotit v rámci filmových festivalů, tohle je naše maximum. Je skvělé, že jsme to ocenění vyhráli, jednak to je velké uznání naší práce, a jednak to zvýšilo kredit našeho archivu a České televize jako takové. Celkově nás to pak ohromně motivuje do další práce. Projekt Program 68 podle mě není technicky či designově výjimečný. Je obsahově nesmírně bohatý a bylo velmi náročné zpracovat všechny materiály, ale technicky je to vlastně jednoduchá databáze, o to víc nás překvapilo v porovnání s nákladnými a efektními projekty z BBC, z Japonska, Itálie, Francie nebo Španělska, že z našeho projektu byli ostatní tak nadšení.

Hošek: Byli jsme oceněni v kategorii Mimořádný počin ve využití a valorizaci archivů. Uspěli jsme v konkurenci televizních archivů z celého světa. Česká televize v této soutěži získala cenu doposud pouze jednou, konkrétně v roce 2012 za dokument Nickyho rodina režiséra Matěje Mináče.

Upoutávka projektu Program 68, který získal ocenění FIAT/IFTA, zdroj: ČT

Organizace FIAT/IFTA sdružuje více než 250 televizních a filmových archivů po světě. Dá se říct, jaké jsou dnešní trendy zpracovávání televizních archivních fondů? 

Adamus: Dříve to jednoznačně byla snaha zdigitalizovat natočený materiál a zabránit tak možné zkáze nosičů. V dnešní době, kdy máme většinu materiálů v digitální podobě, je zase trendem zvyšovat kvalitu záznamů, převádět do HD a vyšší kvality.

Na výroční konferenci FIAT/IFTA soutěžily archivní projekty ve třech kategoriích. Zjednodušeně řečeno: v ochraně materiálů, v jejich inovativním využití a ve využití nových technologií v archivech. Inspirovaly vás některé projekty?

Hošek: Rád bych z naší kategorie zmínil projekt ARchive švýcarské televize RSI. Jde o aplikaci využívající rozšířenou realitu – archivní videa jsou umístěna do map, přímo na místa, kde se odehrávají. Zní to banálně, ale například možnost zhlédnout významný projev v místě, kde se stal – třeba „Právě se vracím z Hradu“ Klementa Gottwalda na Václavském náměstí, může být silný zážitek.

Adamus: Mě zase oslovil BBC Remarc neboli BBC Reminiscence Archive, který se týká využití videomateriálů při reminiscenční terapii – ta se využívá při léčbě demence a Alzheimerovy nemoci. Projekt měl obrovský úspěch ve Velké Británii a ta terapie obecně má velmi dobré výsledky. Obdobný projekt na konferenci představila i japonská televize NHK, ta ovšem svá archivní videa využila ve virtuální realitě.

Dá se v mezinárodním srovnání určit, jak si stojí archiv České televize co do digitalizace, inovace a kreativního přístupu k archiváliím?

Adamus: Špatně se to srovnává, neboť v každé zemi je trochu jiná situace. U nás jsou archivy oddělené – archiv ČT zpracovává produkci České, respektive Československé televize, ale paralelně zde existují další archivy, třeba Národní filmový archiv (NFA) nebo archiv Krátkého filmu. V jiných zemích existují jednotné instituce, třeba v Holandsku (Sound and Vision) či Francii (INA), pod něž spadají veškeré veřejnoprávní televizní i filmové archivy, což znamená, že jejich sbírky jsou neporovnatelně větší než naše. A trendy zpravidla určují právě tyto ohromné archivy, které mají mnohem vyšší zkušenosti, kvalifikaci a také nepoměrně více práce. Tím chci říct, že Česká televize asi není tím, kdo určuje inovativní směr, ale rozhodně na tom nejsme špatně. Například pro digitalizace disponujeme poměrně moderními stroji, a co mohlo a mělo být zdigitalizováno, tak zdigitalizováno je. Nyní materiály převádíme do HD kvality.

Velkou výzvou do budoucna je pro nás zavádění nejmodernějších metod, které současná doba umožňuje. Tím hlavně myslím implementaci umělé inteligence v rámci dokumentačního procesu. Ta nabízí nové možnosti jak s archivem pracovat a uchovávat jej. Další úkol, který stojí před námi, je také archivace webové produkce ČT, vzniká totiž stále více materiálů pro českotelevizní weby, které v tuhle chvíli nejsou nikde trvale archivovány a zpravidla se o nich ani nedozvíme. To bude třeba do budoucna ošetřit.

Mění se role archivu České televize, jednak v rámci instituce jednak při vnímání širokou veřejností?

Adamus: Na to můžu odpovědět pouze z našeho pohledu. Dříve archiv sloužil téměř výhradně jako správce fondů a interní pomoc při výrobě, coby archivní podpora; případně, a to spíš okrajově, jako externí pomoc filmovým tvůrcům a badatelům. Co se týče naší práce, tak my jsme začali využívat archivní fondy ve vlastních, námi vyvíjených projektech.

Hošek: Snažíme se, aby archiv nesloužil jako pouhá zásobárna samostatných videí, ale chceme jeho bohatství prezentovat v nějakém kontextu. A také jsme tím rozvinuli i spolupráci s dalšími odděleními České televize, s nimiž archiv dříve nespolupracoval, zejména s Centrem dramaturgie nových médií a s ČT Nová média. A mimo televizi spolupracujeme například s Ústavem pro studium totalitních režimů nebo s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Být součástí natolik rozsáhlé instituce jako Česká televize může být v něčem výhoda, a v něčem naopak nevýhoda. Jak to vidíte?

Hošek: Asi budu mluvit za oba, když řeknu, že nás práce, kterou děláme, těší a baví. Je skvělé, že máme možnost využít naše vzdělání a zájmy v praxi. Archiv ČT je nezměrný zdroj obrovsky zajímavých věcí. A my máme možnost využít ty fondy k realizaci svých nápadů.

Adamus: Může to znít až podlézavě, ale co dělat, když opravdu máme skvělé vedení, které nás podporuje, a v naprosté většině případů spolupracujeme s prima kolegy. Ale ne úplně všechno je ideální. Často pokulhává systém propagace, která by webové projekty mohla provázet a která by jim umožnila větší propojení s divákem a koncovým uživatelem. Spousta zajímavých televizních i netelevizních projektů se pak nedostane k tolika uživatelům, což je škoda.

Oba jste historici a pracujete v archivu, kde vytváříte zejména historicky zaměřené projekty. Dá se s archivními materiály nakládat i mimo historickou souvislost, vztáhnout je k dnešku?

Hošek: Asi by to šlo, takovým projektem může být zmíněný projekt BBC Remarc, jehož českou verzi bychom rádi vytvořili. Oproti jiným archivním projektům, jejichž účelem je především bavit a vzdělávat, má obrovskou přidanou hodnotu – pomáhá lidem. Neumím si představit smysluplnější využití archivního bohatství. Ale vlastně pokaždé, když člověk pracuje s historickým materiálem, tak se k němu vztahuje z dnešního pohledu. Cílem našich projektů ovšem není komentovat současnost, snažíme se minulost prezentovat co nejvíc objektivně.

Adamus: Ano, chceme vytvářet spíš nekonfliktní projekty. Třeba u hry k roku ´89 jsme se snažili psát veškeré texty co nejvíc bez jakéhokoliv soudu, bez subjektivního hodnocení postav či jevů.  

Vraťme se k vašemu oceněnému projektu. Jak, kdy a proč vznikla idea Programu 68?

Adamus: Vznikla téměř před třemi lety, my tady ještě nepracovali. Bylo to poprvé, kdy se archiv odhodlal samostatně využít a zpracovat své sbírky pro veřejnost, a to i ty, které nemají příliš šancí dostat se do běžného televizního vysílání. Blížilo se padesáté výročí roku 1968, proto byl pro rekonstrukci televizního programu zvolen tento rok. A tak vzniklo kompletní vysílací schéma Československé televize v osmašedesátém doplněné o videa, anotace a texty z dobového tisku.

Jaká jsou vaše nejoblíbenější videa či články z roku ´68?

Hošek: Nejprve doplním, že z licenčních důvodů ten program není úplně kompletní. Z pořadů, které se tam dostaly, je pro mě nejzajímavější publicistika, třeba Zvědavá kamera, což je pořad novinářsky atraktivní i dnes. Nebo skvělé filmy Jindřicha Fajrajzla, které se pohybují na hraně publicistiky a dokumentu.

Adamus: Pro mě to je kromě zmíněného ještě sport. Roku 1968 se konaly zimní i letní olympiáda a jsou tam neuvěřitelně zajímavé sportovní pořady.

Trailer Programu 68 určený pro prezentaci na zahraničních konferencích, zdroj: ČT

Přežily některé tehdejší programové formáty? Dá se říct, zda a v čem je dnešní vysílání České televize podobné?

Adamus: Rok 1968 byl pro Československou televizi mimořádně specifický. Televize byla od svého vzniku v roce 1953 do určité míry vždy vnímána jako nástroj komunistické propagandy. Jenže roku 1968 se náhle stala téměř svobodným médiem. V té době vznikly první pořady investigativní žurnalistiky, což jsou formáty, které lze v České televizi najít také dnes. Ovšem pro mě osobně je mnohem zajímavější srovnání vysílacího schématu roku 1989 s dnešním programem – tam je totiž vidět jistá až nápadně podobná linka ve skladbě i mezi jednotlivými pořady.

Kromě Programu 68 vytvořil českotelevizní archiv k půlstoletému výročí sovětské okupace webový komiks Televize proti tankům. Proč jste se rozhodli pro dva projekty? 

Hošek: Schematický ráz Programu 68 neumožnoval podrobně představit a analyzovat jeden z nejdůležitějších momentů celého roku, tedy vysílání televize během prvního týdne srpnové okupace. Televize tehdy vysílala v naprosto partyzánských podmínkách a téměř nic z tohoto vysílání se nedochovalo. Přitom to, co jsme o tom četli, bylo nesmírně zajímavé. Chtěli jsme dnešnímu publiku přiblížit podmínky, za nichž televizáci v oněch pohnutých dnech pracovali, byly to takřka hrdinské činy. Napadl nás proto formát komiksu se superhrdiny, přišlo nám to jako vtipný můstek.

Komiks Televize proti tankům popisuje, jak a odkud vysílali pracovníci Československé televize během okupačních dní 21.–27. srpna 1968. Oproti Programu 68 obsahuje spoustu „netelevizních” materiálů. Jak a kde jste je sháněli?

Adamus: Rekonstruovali jsme protiokupační vysílání, z něhož se mnoho nezachovalo, většinou totiž šlo o živé vysílání. A z toho mála dochovaných záznamů byla většina němá. Téma televizního vysílání během okupačního týdne nebylo komplexně zpracováno, zmínky existovaly v několika publikacích a článcích, ale neexistoval žádný větší text, který by to zmapoval. Navázali jsme spolupráci s Českým rozhlasem a navzájem jsme si vyměnili různé materiály, mimo jiné se u nich našly audio nahrávky z televizních studií, o kterých jsme netušili, že vůbec existují.

Hošek: Během okupace fungovaly rozhlas a televize ve zvláštní symbióze, protože jeden z nejdůležitějších vysílačů se nacházel v pražské Tesle Hloubětín, odkud vysílali televizáci jako třeba Kamila Moučková nebo Richard Honzovič. Signál z Hloubětína přitom běžel po rozhlasových vlnách, a proto se nejspíš tyhle záznamy ocitly v Rozhlase.

Adamus: Některé dokumenty se k nám dostávaly až trochu nepochopitelně. Třeba na jedné konferenci kdosi donesl kolegovi Danu Růžičkovi štos papírů a my jsme pak se „zděšením“ zjistili, že to byly originální hlasatelské texty okupačního vysílání. Nebo před zhruba měsícem nám nějaká paní nechala na vrátnici tašku, v níž jsme našli kromě jiného originály z hlasatelských studií, které od roku ´68 nikdo neviděl…

Upoutávka k online deskové hře Akce svoboda 1989, zdroj: ČT

Dá se odhadnout, jakou mají webové projekty ČT archivu návštěvnost? Jakou máte zpětnou vazbu ke svým projektů?

Hošek: Desková hra Akce svoboda 1989, náš poslední projekt, který je asi nejviditelnější a nejvíc propagovaný, má návštěvnost okolo dvou tisíc hráčů denně. Propagace našich projektů je Achillova pata, to už jsme zmínili, přesto si nás lidé nějak našli. Ze statistik je patrné, že se hra využívá třeba ve školách a z toho máme ohromnou radost.

Kromě deskové hry jste vytvořili online databázi Rok 1989 v regionech. Dá se v tehdejším regionálním vysílání vysledovat určitá pozvolná změna atmosféry?

Adamus: Hlavně lze vysledovat, že život v regionech si plynul svým vlastním tempem: mimo velká centra měst prakticky nereflektoval velké události toho roku.

Hošek: Spíše bych to porovnával s rokem 1968. U tehdejších publicistických pořadů kritika často mířila politickým směrem nebo to byla kritika celého systému. Zato v pozdních osmdesátých letech – lze to pozorovat třeba u dobového cyklu Sondy – si lidé stěžují hlavně na problémy běžného života, co je denně trápilo. Myslím, že kdybychom dnes jeli do regionů, bude to podobné: budou se řešit rekonstrukce železničních zastávek, pomalé opravy, špatná turistická vybavenost…

Který region nebo video je pro vás nejzajímavější?

Adamus: Když jsme připravovali databázi videí pro výstavu na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, procházeli jsme téměř šestnáct set videí jen o životě v Jihomoravském kraji v roce 1989. V brněnském televizním archivu se totiž našlo množství kazet a bylo třeba je zpracovat. Narazili jsme na některá jedinečná videa, třeba na vzpouru ve vězení, kde jsou záběry, jak vězni mezi mřížemi drží plakáty Občanského fóra. Tento fenomén, kdy se napříč republikou po listopadu odehrávala poměrně velká dramata v českých věznicích je téměř neznámý a dochovaná videa jsou tak o mnoho cennější.

Hošek: Třeba pro historika, který by chtěl zpracovat dějiny mikroregionu, by to mohl být skvělý zdroj. Osobně však mám mezi těmi záznamy jiného favorita: názor občanky během generální stávky. Paní na konci listopadu 1989 vysvětluje, že její otec byl zapálený komunista a ona slíbila, že ho nikdy nezradí. Aby demonstrovala loajalitu se svým otcem a komunistickým režimem, tak si uprostřed generální stávky zavolala kameru Československé televize a začala na náměstí líbat rudou knížku na důkaz své věrnosti straně a režimu.

Proč v té databázi chybí Slovensko?

Adamus: Protože ho nemáme. Při dělení československého státu v roce 1993 vznikla samostatná Slovenská televize a veškeré sbírky se rozdělily. Produkce slovenských redakcí přešla k nim.

Poznámka redakce: Archiv České televize je veřejně přístupný včetně všech zdigitalizovaných sbírek. Tady najdete bližší informace a kontakt pro objednání do badatelny.