Jiří Havlíček, Pavel Ryška – Krátký film
Krátký film vyrobil v době státního monopolu stovky kreslených a loutkových animací, tisíce dokumentárních pořadů, instrukčních nebo propagačních snímků a více než jeden a půl milionu metrů filmových týdeníků. Roku 1990 byl podnik uspěchaně zprivatizován. Současný majitel Krátkého filmu neprovozuje žádnou veřejně přístupnou expozici nebo promítací sál. Vydělává zejména prodejem vysílacích práv k legendárním animovaným filmům, aniž by měl povinnost odvádět poplatky do Státního fondu kinematografie. Exkluzivní rozhovor k nové verzi filmu Krátký film poskytli autoři Pavel Ryška a Jiří Havlíček.
Krátký film, video: Jiří Havlíček, Pavel Ryška Na začátek bych rád položil úplně obecnou otázku, proč jste se rozhodli udělat film o Krátkém filmu?
PR: Vedly nás k tomu problémy, které nastaly, když jsme se pokoušeli si z Krátkého filmu něco vypůjčit. Přesněji řečeno, když jsme přišli do budovy na Barrandově, kde sídlí, a uviděli, jak to tam vypadá. Měl jsem možnost letmo nahlédnout, jak ukládají filmy, a moc dobře to nevypadalo. Pak se taky ukázalo, že Krátký film obchoduje s něčím, co mu vlastně nepatří, že prodávají něco, co by měl spravovat Národní filmový archivu (NFA). Dokonce byli schopni si jít do NFA něco vypůjčit, zdigitalizovat to a pak prodat zákazníkovi.
JH: Já jsem měl informace zprostředkované od Pavla. To, že jsou schopni vyinkasovat peníze za film, na který podle roku výroby nemají právo, mi připadalo jako do nebe volající drzost. Tak jsme se Pavlem domluvili, že bychom na základě téhle zkušenosti zkusili zmapovat širší souvislosti – proč to takhle funguje a jak společnost Krátký film fungovala dřív.
Ve filmu zjišťujete, co se s Krátkým filmem dělo v konkrétních časových obdobích. Zřejmě nejpodivnější je, jakým způsobem se společnost dostala do rukou současného majitele Benýška.
JH: Okolnosti jsou sice podivné, každopádně vše proběhlo legální cestou. Svým filmem chceme upozornit hlavně na skutečnost, že i když to bylo legální, neznamená to, že to bylo i legitimní. Všechno, co se nám zdálo podivné, se ovšem vyjasnilo, když jsme dali do souvislosti postavu pana Benýška s vlastníky Krátkého filmu v době kolem roku 2005. Zjistili jsme totiž, že Richard Benýšek byl letitým spolupracovníkem skupiny PPF, která byla prostřednictvím České pojišťovny majoritním vlastníkem Krátkého filmu.
PR: Dělal pro ně likvidátora. Když se tedy společnost chtěla něčeho zbavit, o likvidaci majetku se postaral právě on. Pravděpodobně tak se dostal i k informaci, že společnost Krátký film je v likvidaci a je možnost ji levně koupit. Zjistil, že ke společnosti patří obrovský archiv, z nějž pak vytěžil, co se dalo. Letos se v Hospodářských novinách objevila zpráva, že je Krátký film opět na prodej. Otázka teď ovšem je, co z archivu zbylo. Nejde však pouze o filmový archiv. Jako likvidátor odvezl ze zámku Kratochvíle sbírku animovaného filmu, která tam byla od roku 1981, a dneska nikdo neví, co se s ní stalo a kde jsou loutky a scény z animovaných filmů. Část viny nese samozřejmě i Ministerstvo kultury, které se v devadesátých letech zbavilo svého většinového podílu v Krátkém filmu ve prospěch soukromého subjektu. Ministerstvo kultury se později prostřednictví NFA soudilo s panem Benýškem o 77 loutek Jiřího Trnky. Žaloba byla bohužel neúspěšná a loutky zůstaly v držení pana Benýška.
JH: Benýšek tehdy od PPF koupil zadluženou společnost Krátký film za necelé 2 miliony korun. Za podobných okolností se stal likvidátorem Přerovských strojíren. Skupina PPF se v obou případech chtěla zbavit majetku, ale nechtěla své jméno spojovat s nepopulární likvidací. Tak to dostal na starosti pan Benýšek. Přerovské strojírny šly do konkurzu; Krátký film nakonec oddlužil za cca 30 milionů a začal výhodně přeprodávat licence, mimo jiné i k animovaným večerníčkům.
PR: Archiv Krátkého filmu obsahoval asi 50 000 položek – to, co vyrobil Krátký film, to, co získal ze zahraničí, dokumentární filmy, různé instruktážní filmy.
Richard Benýšek, foto: Jiří Havlíček, Pavel Ryška
Zlomovým okamžikem v příběhu Krátkého filmu je tedy situace v devadesátých letech, kdy se podnik patřící státu stal majetkem České pojišťovny, čímž pak spadl do chřtánu PPF?
JH: Krátký film se nestal ihned majetkem České pojišťovny. Jako státní podnik se nejdříve transformoval na akciovou společnost. To v principu nebyl špatný nápad, protože zakládajícími subjekty akciové společnosti byly Ministerstvo kultury a Česká pojišťovna, která v té době byla státním podnikem. Takže akciovou společnost v roce 1990 založil stát prostřednictvím svých dvou subjektů. Na první pohled tedy správná cesta. Chybou byla uspěchanost a nekompetentnost, s jakou transformace proběhla. V té době na to jako jediný upozorňoval Petr Daněk, ředitel Odboru kultury na Ministerstvu kultury ČR. Zpochybňoval především absenci soupisu majetku. To je nesmírně důležité, protože právě proto nikdo vlastně neví, co všechno ve vlastnictví Krátkého filmu bylo. Kromě toho Petr Daněk tehdy upozorňoval na nesprávně ošetřené licence k filmům.
Licence ale přeci patří společnosti Krátký film, který filmy vyrobil, ne?
PR: Správně by to mělo být tak, že by filmy vyrobené v době státního monopolu až do roku 1964 měl spravovat NFA. A na to, co vzniklo v Krátkém filmu po roce 1964, by měl mít právo Krátký film.
A v archivech Krátkého filmu mají tedy i díla vzniklá před rokem 1964?
PR: Mají a taky s nimi obchodují. Kromě toho také jako jediný distributor neodvádí peníze do Státního fondu kinematografie. Vše, co na licencích vydělají, jde jen soukromému majiteli společnosti.
JH: Tahle výjimka se také datuje od počátku 90. let, kdy se to nějakým záhadným způsobem vůbec neošetřilo.
PR: Celé je to problém původní transformace ze začátku 90. let, kdy se veškerý majetek státního podniku přelil do akciové společnosti a už tam zůstal.
Jak pak společnost Krátký film s takto nabytým majetkem hospodařila?
PR: Akciová společnost Krátký film v devadesátých letech hospodařila tak, že se dostala do obrovských dluhů. Prvním z hodně drahých projektů byl sci-fi film Nexus a druhým pak pokus o nový filmový festival, který měl konkurovat Karlovým Varům. Výsledek byl dluh 450 milionů. Podnik pak měl jít do konkurzu. Pokud by k tomu tehdy došlo, archiv by se pravděpodobně vrátil státu. Jenomže konkurz se nakonec zrušil. Pojišťovna, která byla největším akcionářem, nalila do podniku další peníze a tím pádem mohla firma fungovat dál. Výsledek byl ovšem takový, že nakonec došlo k likvidaci bez konkurzu.
Jan Knoflíček, foto: Jiří Havlíček, Pavel Ryška
Myslíte si, že právě nefunkčnost a následný krach společnosti Krátký film měl dopad na žánr krátkého filmu, který se právě v devadesátých letech dostal do stagnace?
JH: Možná to bylo i naopak. Společnost Krátký film se do úpadku dostala mimo jiné také proto, že během devadesátých let zmizely z kin krátké filmy.
PR: Krátké filmy na sebe vydělaly, ale v podstatně delším časovém horizontu. Trvalo několik – klidně i deset – let, než se peníze vrátily. Podnik skutečně vydělával, stát na to nijak nedoplácel. Jenže aktivity pana Knoflíčka, který se stal ředitelem akciové společnosti a tvrdil, že ji povede jako podnikatel, vedly k čím dál k větším dluhům.
JH: Já samozřejmě nechci pana Knoflíčka omlouvat, že se kvůli malé poptávce po krátkých filmech rozhodl dělat megalomanské projekty. To vůbec ne. Jeho špatné řízení mělo na krach Krátkého filmu v roce 1998 zásadní vliv. Ale jak říkal Pavel, z krátkých filmů nebyly peníze hned. A právě proto možná pan Knoflíček zvolil jinou koncepci a začal realizovat projekty jako celovečerní film nebo mezinárodní filmový festival.
Co byl vlastně zač – ten festival, který Krátký film uspořádal?
JH: Začnu nejdřív u pana Knoflíčka. V dokumentu jsme trochu nastínili, odkud se tato rozporuplná postava vzala. Jan Knoflíček byl před rokem 1989 ekonomickým náměstkem ústředního ředitele Státního filmu, což byla v rámci československého filmového průmyslu jedna z nejvyšších ekonomických pozic. Ředitelem akciové společnosti Krátký film se tedy nestal někdo, kdo by měl silnou vizi a autorskou integritu, ale spíš někdo, kdo měl ze své pozice informace, které dokázal využít ve svůj prospěch. Jenže místo toho, aby pokračoval v tom, co podnik dobře uměl, se zcela nelogicky pustil do megalomanských projektů. A tím nejvíce prodělečným byl právě filmový festival Golem. Jednalo se o festival kategorie A, kterou do té doby měl ve východním bloku pouze festival v Karlových Varech. Na začátku devadesátých let však byla nepřehledná situace, a tak se panu Knoflíčkovi podařilo pro festival tuto akreditaci získat. Měl to nějak předjednané, komunikoval se zahraniční komisí, která akreditace uděluje. Jeho záměr se však relativně brzy provalil, dozvěděli se to lidé z karlovarského festivalu a začala medializovaná kauza.
Podařilo se festival nakonec uskutečnit?
PR: Jeden ročník proběhl, ale byl to velký průšvih.
JH: Já si ze svého mládí pamatuju z časopisů reportáže o tom, jak přiletěli hosté festivalu a z pražského letiště jeli do Karlových Varů. Tam jim někdo řekl, že se festival koná v Praze, a tak jeli zase zpátky. Byly to neskutečné zmatky. Nastala festivalová válka, což je zřejmé i z vystoupení pana Knoflíčka v televizi, které bylo poměrně bojovné.
PR: Pan Knoflíček se prezentoval jako nový podnikatel a chtěl, aby se za vším, co bylo v minulosti, udělala tlustá čára.
Takový přístup vlastně hodně souvisí s popřevratovou dobou. Vše, co bylo dřív, je špatné, nebudeme dělat to, co umíme dobře, a vrhneme se do megalomanských projektů hollywoodských rozměrů, které ale neumíme, jako byl i sci-fi film Nexus.
PR: On to bohužel neuměl ani španělský partner filmu. Byl to naprostý propadák, který nakonec nevyšel ani v distribuci na VHS kazetách, jak bylo původně plánováno.
Jiří Havlíček a Pavel Ryška, foto: archiv JH a PR
První verzi vašeho dokumentu Krátký film jste zveřejnili zhruba před rokem a nyní přicházíte s novou, rozšířenou verzí. Co se od první verze změnilo?
JH: Před rokem jsme si byli vědomi toho, že zveřejňujeme „průběžnou“ verzi, protože se celá situace kolem Krátkého filmu dál vyvíjela.
PR: Hlavně jsme si mysleli, že s tím půjde něco dělat. Chtěli jsme na situaci v Krátkém filmu upozornit a doufali jsme, že by snad mohla být možnost do toho nějak zasáhnout. Takový výkřik a pokus se spojit s Ministerstvem kultury a nešťastnou situaci nějak řešit. Když se ministerstvo chlubí tím, že se podařilo na seznam světového dědictví UNESCO zapsat české loutkářství, přišlo nám zvláštní, že se o filmovou loutku moc nezajímá.
JH: Ohlasy na naše video se v prvním lednovém týdnu 2017 objevily v Lidových novinách. O případ se pak začala zajímat poslankyně Komunistické strany, která na toto téma vyvolala diskusi v parlamentu. Z jejího projevu bylo patrné, že informace čerpala z našeho dokumentu. Ohledně situace v Krátkém filmu konfrontovala tehdejšího ministra kultury Hermana. Jeho odpověď z parlamentu jsme použili v nové verzi jako epilog. Je to vyjádření zástupce subjektu, který je podle mě za celou situaci odpovědný. Novou verzi jsme také doplnili o archivní materiály, na které jsme narazili při rešerších. V archivu České televize jsme našli zpravodajské pořady, které dobře ilustrují zlomové okamžiky celé kauzy. Další podstatná věc, která se stala krátce po zveřejnění dokumentu, bylo stěhování archivu Krátkého filmu z Barrandova do jiných prostor. A také následná informace, kterou do médií vypustil pan Benýšek, že se uvažuje o prodeji společnosti Krátký film. Proto jsme se rozhodli udělat novou verzi dokumentu a zmíněné okolnosti okomentovat.
PR: Když se nabídka pana Benýška v médiích objevila, poslali jsme dokonce i dotaz na Ministerstvo kultury, jestli s tím nechtějí něco dělat.
JH: Dopis jsme formulovali hodně obecně. Zajímalo nás, jestli má Ministerstvo kultury zájem o nějaká jednání se společností Krátký film, když se taková příležitost objevila. První odpověď, kterou nám poslali, byla dost zmatená. Dokonce upozorňovala na nějakou chybu z roku 2006, kdy se ministerstvo soudilo s Benýškem o loutky. V jejich odpovědi byla formulace, že vůbec není jasné, kdo je majitelem loutek a celé sbírky z Kratochvíle. Vypadalo to, že mají na celou věc ještě radikálnější názor než my. To nás zarazilo, takže jsme se toho chytli a okamžitě jsme jim napsali, že by nás tohle konkrétní vyjádření zajímalo a jestli by ho dokázali rozvést a okomentovat. Pak se zřejmě na ministerstvu strhla nějaká malá hysterie a dostali jsme odpověď, že to vlastně nezpochybňují a že už se k tomu nechtějí nijak vyjadřovat.
PR: Oni mají svou agendu a nechtějí se vracet k něčemu, co už jednou před mnoha lety pokazili.
JH: Přitom je to škoda. Jak se v našem dokumentu snažíme doložit, společnost Krátký film každý rok generuje docela dost peněz. Dohledali jsme údaje z obchodního rejstříku z let 2007–2013, z nichž vyplývá, že na každý rok připadne cca 20–30 milionů z licenčních ujednání. Kdyby taková částka putovala místo do soukromé kapsy do Státního fondu kinematografie, jistě by to českému filmu pomohlo.
Krátký film vyrobil stovky kreslených a loutkových animací, tisíce dokumentárních pořadů, více než jeden a půl milionu metrů filmových týdeníků. To je ovšem minulost. Foto: Jiří Havlíček, Pavel Ryška
PR: Ptali jsme se, jestli je to pro ně zajímavé, ale nikdo přímo neřekne, že ne, protože je to dost ostudná záležitost.
JH: Zároveň je potřeba se o archiv začít starat, jelikož hrozí, že kvůli nevhodnému uskladnění každý rok nenávratně zmizí nějaké procento filmů. Ty nám pak budou chybět v kulturní paměti národa. Jen proto, že se čekalo, až ty filmy v nevyhovujících podmínkách shnijí.
PR: To ovšem platí jak pro filmy, tak pro loutky. Ve chvíli, kdy pan Benýšek odvážel sbírku loutek ze zámku Kratochvíle, byla její cena odhadnuta na nějakých 135 milionů. To taky není úplně zanedbatelná částka, nehledě na to, že čím budou loutky starší, tím budou zajímavější a hodnotnější. Pan Benýšek následně poslal nabídku do televize Nova, že sbírku za 50 milionů prodá.
JH: Nova nabídku předala Ministerstvu kultury s tím, že pokud by ministerstvo projevilo zájem, jsou ochotni ji koupit. Ministerstvo kultury je odmítlo. Řekli, že za loutky nehodlají platit, a podali žalobu o určení vlastnictví. Během tří let ale proces skončil patem.
PR: Soud nakonec nerozhodl, jestli loutky patří soukromému vlastníkovi, nebo státu. Benýškovi právníci žalobu napadli pro nějakou formální chybu a tím byla odmítnuta jako nedůvodná.
Jaké bude mít vaše dokumentování kauzy kolem Krátkého filmu pokračování?
PR: Ideální by byl web, kde by se dala celá záležitost představit v co nejširších souvislostech, od transformace státního podniku na akciovou společnost až k současnému stavu.
