Namáhavě jste pracovali? Pusťte si Dabing Street a relaxujte

Nejen výše citovaná Zelenkova slova jsou diskutabilní, respektive stojí za diskusi. I některá jiná tvrzení tohoto pražského padesátiletého tvůrce pronesená v souvislosti s Dabing Street zasluhují komentář. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Televizní Dabing Street není prostou adaptací hry, kterou Zelenka napsal pro pražské Dejvické divadlo a také ji tam režíroval. Po zhlédnutí všech dvanácti dílů se dokonce chce říci, že právě to, co není spjato s původní hrou, je na seriálu to nejlepší, že právě tam, kde se původní hra a nynější seriál potkávají nejtěsněji, totiž v poslední čtvrtině, kdy se do popředí dostane kvartální opilec a podnikatelský šíbr Michal Kros (Martin Myšička), seriálu začíná docházet dech. Najednou se nějak víc tlačí na humornou pilu; vděčnost opileckých scén je poměrně laciná a obligátní – a může vůbec být jiná? A dějové vyústění do 11. září 2001, kdy pro Západ jako takový nastane konec legrace, působí v rámci seriálu jako poněkud chtěné, explicitní vnášení zásadního dějinného okamžiku. Možná těch epizod celkově mohlo být namísto dvanácti deset. Tato moje tvrzení však mohou být zapříčiněna i tím, že jsem seriál viděl vcelku, při výjimečné kinoprojekci v pražském Aeru, a po nějakých pěti hodinách sledování toho člověk začíná mít trochu dost.

Na plátně v kině je však o to výraznější fotogenická kamera Alexandera Šurkaly, s nímž Zelenka v minulosti už nejednou spolupracoval (Karamazovi, Ztraceni v Mnichově). Obecně platí, že televizní seriály se v tomto století obrazově obrovsky zvedly, že nové technologie a rozvoj produkce označované jako quality TV nastavily nové vizuální standardy – a Dabing Street těmto mezinárodním měřítkům dostojí. Zelenkovi, Šurkalovi a architektu Janu Novotnému se podařilo v zašlé polodřevěné ratejně na osiřelém průmyslovém okraji Prahy, kde sídlí fiktivní dabingové Studio Zero a v níž se odehrává převážná část děje, navodit atmosféru důvěrnosti, jakéhosi ostrova neškodných bláznů, k němuž se divák rád vrací. A když se na konci seriálu ratejna drolí a padá pod údery stavební mašiny, protože do dveří buší nové časy, z plátna/obrazovky čiší smutek, že něco sice ekonomicky neperspektivního, ale sociálně nikoliv bezcenného končí.

Studio Zero se tváří v tvář nastupující digitalizaci propadá v analogovou anomálii – doslova i obrazně. VHS kazety, které pod vedením majitelky studia Evy (Klára Melíšková) vkládají do odepsaných strojů technici Karel (Hynek Čermák), Pavel (Václav Neužil), David (Marek Adamczyk) plus jim sekunduje Karlova sestra Lada (Tereza Voříšková), jsou ve srovnání s novými médii neohrabané, těžkopádné. A takové rovněž je, z ryze podnikatelského hlediska, osazenstvo zašlého studia. Jenže ti pošuci mají v sobě i cosi sympatického: nadšení, naivitu, schopnost improvizovat, víru v to, že bude líp – líp doopravdy, normálně lidsky, nikoliv deklarativně a virtuálně, protože takový slogan na objednávku politika/manažera vymyslel neviditelný, královsky placený ovladač veřejného mínění. Seriál Dabing Street je vtipný, ovšem podprahově sentimentální, ohlíží se za drajvem devadesátých let, což je – tvrdí Zelenka – „poslední období, o kterém má možná cenu vyprávět. (…) Ten zápal pro věc pak už v dalších letech mezi lidmi obecně postrádám“. To jistě není nejspravedlivější pohled, protože mezitím nastoupily do života další generace, a generálně povídat, že u nich postrádáme zápal, není fér. Lze totiž nalézt dost příkladů, kdy lidé s vervou zakládají a s úspěchem provozují své malé firmy, své značky. A dá se také poznamenat, že není o nic horší sehnat peníze na rozjezd podnikání ve startupu než v polostátní postkomunistické bance, za jejíž polomafiánské hospodaření potom zaplatí všichni. Zkrátka: Zelenkova citovaná slova, a koneckonců i seriál Dabing Street jako takový, mají generační pel lidí, jimž je mezi čtyřicítkou a padesátkou a „devadesátky“ si užili.

„Strašně zajímavý byl pro mě formát 12×30 minut hraného příběhu. Takový formát se, pokud vím, nikde nevyučuje a ani žádná skripta o něm detailněji nepojednávají,“ poznamenal scenárista a režisér ke struktuře díla. Ale tak žhavé to s formátovou inovativností Dabing Street není. Půlhodinové epizody, skrze něž běží určitý příběh, nejsou pro dnešní seriály výjimkou, viz například série Girls z produkce HBO nebo jiný produkt této stanice, Janem Hřebejkem režírované dvě série Až po uši. Zajímavější a podstatnější je, že se Zelenka s formátem popasoval velmi dobře a že mu tato práce nikoliv úplně, ale do nemalé míry odňala rys, který u něj je – alespoň pro mě – nejproblematičtější. Zelenka má smysl pro absurditu, avšak jeho schopnost budovat nesmysl stojí na racionální konstrukci, která se dere ven a z díla se stává spekulativní konstrukt, ironický, ale příliš vymyšlený a nakonec i sebeobdivný (což se projevuje i zbytnělými stopážemi některých jeho inscenací i filmů). Důraz na akci a prostou zábavu, na to, že seriál musí „odsejpat“, částečně obrušuje racionalistické hranatosti Zelenkova autorského naturelu. Zelenka zde prostě ctí žánr a potlačuje své spekulativní sklony – k dobru výsledku.

„Úlevu a smích u televizní obrazovky po dni plném práce a odříkání,“ odpověděl scenárista a režisér na otázku, co mohou diváci od Dabing Street čekat. Jak je zde uvedeno na začátku textu, Zelenka považuje tento seriál za lidovou zábavu přístupnou pro každého. Je však otázkou, co je to dnes lidová zábava a kdo je to – při dnešní názorové a sociokulturní fragmentaci občanstva – vůbec ten lid. Nezapomeňme, že slova o lidovosti tu pronáší pražský intelektuál, který má možná úplně jinou představu o lidu než lid sám – pokud nějaký lid vůbec existuje. Možná bude Dabing Street lidový, příliš lidový pro publikum, které „jede“ ve světové seriálové tvorbě, neboť ve srovnání s mnohými ceněnými seriálovými díly je Dabing Street pouhá neškodná srandička. A pro tzv. široké divácké vrstvy, pro tu pověstnou půlku národa, což je reálně něco mezi jedním a dvěma miliony diváků, může být Zelenkův seriál pro změnu divočina plná slovních vulgarit, pitomost od party pražských zpovykanců. V současnosti se víc než kdy jindy nelze zavděčit všem.

Dabing Street, Česká televize, 2018, 12×30 minut

Režie a scénář: Petr Zelenka, kamera: Alexander Šurkala, hudba: Jan Ponocný, střih: Vladimír Barák, zvuk: Petr Neubauer, scénografie: Jan Novotný, masky: Jana Bílková, kostýmy: Vladimíra Fomínová, dramaturgie: Klára Lidová, Tomáš Baldýnský, výkonný producent: Jarmila Hoznauerová, kreativní producent: Kateřina Ondřejková.

Hrají: Klára Melíšková, Hynek Čermák, Václav Neužil ml., Tereza Voříšková, Marek Adamczyk, Miroslav Krobot, Martin Myšička, Pavla Beretová, Berenika Kohoutová, Petra Nesvačilová, Ivan Trojan, Lenka Krobotová, Barbora Lukešová, Norbert Lichý, Václav Faltus, Jan Vondráček, Vilma Cibulková, Viktor Preiss, Jiří Bartoška, Anita Ešpandrová a další.