Vražda v Dejvicích, divoká noc svatojánská a vlk v Rubínu
Až se listopad 2018 zeptá, co v tuzemských divadlech premiérově uváděli před necelým rokem, možná nebude od věci vybavit si níže anotované inscenace. Tím je zde nehodnotíme, jen upozorňujeme na tituly, které zní slibně, od nichž lze mít jistá očekávání a jež měly premiéru před Vánoci 2017.
Proč vůbec na samém počátku roku připomínáme listopad 2018? Má to svůj důvod: divadelní premiéra v půlce prosince je věc nevděčná. Nejen proto, že obvykle mezi všemi vánočními večírky, adventními koncerty a adventně-vánočními myšlenkami poněkud zapadne. Ani z hlediska blížících se divadelních cen (ať už Cen divadelní kritiky či Thálií), tedy pozornosti odborné veřejnosti, to není ideální start. Do „letošních“ nominací se již nepočítá – neboť jeden divadelní rok se u hlasování datuje od začátku prosince jednoho roku do konce listopadu roku následujícího – a než nastanou ceny příští, na „dávnou“ premiéru se následkem aktuálnějších zážitků pozapomene. Často neprávem. Tolik obecně a teď ty tři inscenace…
Zatímco půlka souboru pražského Dejvického divadla zkoušela na podzim na Jatkách 78 propojit činohru s novým cirkusem v inscenaci Honey, druhá polovina připravila s režisérem Jiřím Havelkou k oslavám pětadvaceti let existence divadla autorskou inscenaci Vražda krále Gonzaga. Experimentální kus, vycházející z osobních příběhů šestice dejvických herců a využívající principů stand-upu, „divadla na divadle“ i dokumentárního divadla, si klade otázky o samém smyslu umění, o autenticitě, iluzi, pravdivosti i vině a nevině. Pokud vás zajímá, jakou osvětu dělá Simona Babčáková v dámské šatně či od kolika let je Ivan Trojan doyenem Dejvického a jak se to, proboha, celé pojí s neblaze proslulou vraždou bývalého ruského agenta tajných služeb Alexandra Litviněnka, neváhejte.
Sen noci svatojánské aneb čas probuzení, foto: Patrik Borecký/Klicperovo divadlo
I jméno režiséra Davida Drábka, do minulé sezony uměleckého šéfa hradeckého Klicperova divadla, napovídá, že tamější Sen noci svatojánské nebude žádná uměřená televizní adaptace po vzoru BBC. Ve své již čtvrté hradecké shakespearovské inscenaci Drábek propojuje alžbětinskou komediální férii s příběhem amerického filmu Čas probuzení, v němž se Robin Williams v roli lékaře pokouší probudit k životu katatonické pacienty. Aby se postmoderna nažrala (a z Shakespeara zůstalo alespoň něco), přidejme do koktejlu ještě proslulého Avatara, různé pop-kulturní odkazy a asociační gagy. Kdy jindy je však možné úplně všechno, než o svatojánské noci? Takže vzhůru do athénského lesa.
foto: A Studio Rubín
A do třetice všeho experimentálního zmiňme solitéra nezávislé divadelní scény, režiséra Jana Kačenu a jeho Traktát o stepním vlku, uváděný v pražském A studiu Rubín s Jiřím Knihou a Sašou Rašilovem v hlavních rolích. Dle anotace se jedná o „strhující art brut kolektivní duše Evropanů, kteří se bojí zkamenění, ale přitom nejsou ochotni uhnout ze svých pozic“. Jestliže režisér Kačena zůstává Kačenou, můžeme očekávat pouze velmi volnou asociativní spřízněnost s předlohou – s proslulým románem Hermanna Hesseho Stepní vlk. Lze čekat ponor do temnot duše a podvědomí, balanc na hraně přepjaté existenciální závažnosti a humorného, až kacířského znevažování téhož. Bývá to každopádně zážitek, který mimo jiné často vypovídá o tom, že není potřeba všemu racionálně porozumět, aby to dávalo smysl.
