Druhé – a zase nesnadné – odcházení Vladimíra Morávka z Provázku
Po dvanácti letech odešel z brněnského Divadla Husa na provázku jeho umělecký šéf, režisér Vladimír Morávek. Přesněji řečeno, byl odejit. A to způsobem, který lze slovy Vladislava Vančury označit jako přinejmenším „poněkud nešťastný“.
Jistě, nic nového pod divadelním sluncem – zpráva o Morávkově odcházení z Provázku kolovala médii již na počátku loňského května. Zaměstnanci divadla včetně (patrně větší) části uměleckého souboru tehdy sepsali rezoluci o tom, jak již mají svého šéfa plné zuby. Což se událo během příprav jubilejní padesáté sezony, v níž měla být Morávkovi přisouzena potupná role – měl plnit prakticky jen dílčí režijní úkoly, kterými by ho pověřila dramaturgie divadla. Výsledkem byl „kompromis“ – umělecký šéf si hlavu, po které vzbouřenci volali, uřízl sám, ale na svém postu zůstal až do konce roku.
Na rozdíl od mnoha jiných divadelních caus se z této na veřejnost dostaly pouhé útržky – kotel kaše, kterou si na Provázku navařili, tady také sami spořádali. (Zprvu to celé působilo tak prapodivně, že se vyrojily spekulace, zda nejde jen o bizarní happening…) A tak nezúčastnění mohou jen spekulovat, co uměleckému šéfovi vlastně zlomilo vaz: pověstný režisérský křik a ryk? – zabejčenost, s níž prosazoval své umělecké vize? – prapodivné požadavky splnitelné snad jen v říši za zrcadlem? Těžko říct, ostatně žádná diskuse se o tom prý v divadle nakonec ani nevedla…
Pro Vladimíra Morávka jde o druhý odchod z Divadla Husa na provázku, kde působil od studií na JAMU, nejprve v Dětském studiu a poté jako kmenový režisér. Když se v roce 1995 loučil poprvé – skvělou inscenací Maryši – bylo zřejmé, že by vedle tak silné osobnosti, jakou byl spoluzakladatel Provázku režisér Peter Scherhaufer, těžko mohl dostat větší prostor. Odchod to byl hořký i logický zároveň.
Vladimír Morávek končí v Huse na provázku, Události v kultuře, 5. 5. 2017, foto: Igor Šefr, ČTK Když se nedlouho po Scherhauferově smrti (zemřel v červnu 1999) Provázek ocitl na kolenou, vrátil se do něj Morávek bohatší o zkušenosti z mnoha jiných scén, zejména pak z královéhradeckého Klicperova divadla. A své mateřské scéně dokázal spolu s těmi, jimiž se obklopil, vdechnout nový umělecký život. Po první vlně, spojené (nejen) s projektem inspirovaným Dostojevským Sto roků kobry, následovala další výjimečná éra, tentokrát vycházející z inscenování textů Václava Havla – a to v době, kdy hrát Havla již nebylo v módě. Poslední roky Morávkova šéfování sice již neměly srovnatelné silné, navenek čitelné a jednotící téma, ale i tak se na Provázku zrodila nejedna výjimečná inscenace: například Tichý Tarzan (režie Anna Petrželková), Dášeňka aneb Psí kusy (Jiří Jelínek a Anežka Kubátová), Amadeus či Tango macabre (Vladimír Morávek), Mein Švejk (J. A. Pitínský)… Zda oním velkým tématem mohla/měla být jubilejní 50. sezona, se už můžeme jen dohadovat. Druhé Morávkovo odcházení tak je hořké a – nelogické.
Vladimír Morávek ho nicméně dokázal ustát se ctí a se vztyčenou hlavou. A to i tehdy, když se poslední měsíce svého angažmá pravidelně potkával s těmi, kdo mu v divadle namydlili schody. Přesto lze jeho postoj parafrázovat titulem první inscenace, kterou na Provázku režíroval: „Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu.“
Vladimír Morávek, foto: Igor Šefr, ČTK
Nebyl jsem u toho, když na konci roku 2017 Vladimír Morávek své milované divadlo opouštěl. Ale chci věřit tomu, že to bylo nějak takhle: Po půlnoci vrzla vrata a on tiše vyklouzl na náměstí. Tam už na něj čekala netrpělivě přešlapující Husa: „Prosím tě, kde se couráš?!“ Vykročila a vzala Vladimíra na procházku: „Pojď!“
