V naší vesnici jsme zvyklí na leccos, ale Lajku jsme nedali

Začít musím zeširoka. Za Prahu jsem se odstěhovala v nultých letech – jako řada dalších obyvatel hlavního města dychtících po čerstvém vzduchu a po domě se zahradou. Při své zálibě ve starých domech jsme s mužem podlehli kráse jednoho stavení a přesunuli se z pražského Podolí do obce s pěti sty obyvateli. Záhy jsem zjistila, jak moc se život deset kilometrů za Prahou liší od života přímo v metropoli. Venkovská zábava má řadu podob. Některé jsou přes veškerou mou snahu za hranicí sebezapření; k dětským diskotékám či skokům v pytlích jsem si vypěstovala averzi. Brzy jsem pochopila, že chci-li „svoji“ kulturu, musím se přičinit. Začala jsem proto s přáteli organizovat projekce filmového klubu.

Diváci časem uvykli, že nenabízíme úplně tuctové kusy. Část těch, kteří nás vzali na vědomí, sice klubová dramaturgie odvála do multikin, ale ti, kteří zůstali, se začali těšit, že každá projekce je trochu dobrodružstvím. Radost způsobilo promítání filmu Odborný dohled nad východem slunce za osobní účasti režiséra a především hlavního hrdiny – Vráti Brabence, zde zcela nečekaně v herecké roli, za niž by se nemusel stydět ani takový Bartoška. Projekce Čarodějek z Eastwicku za účasti pana faráře z vedlejší vesnice v sobě měla cosi dráždivého, Buñuelova Kráska dne publikum zaskočila dobovou otevřeností vůči ženské rozkoši, Jarmuschova Noc na zemi pro nejednoho návštěvníka znamenala objevení Roberta Benigniho v životní roli taxikáře obcujícího s melounem. Promítnutí filmu Woodyho Allena Sex noci svatojánské přímo o svatojánské noci a pod širým nebem obsahovalo cosi téměř magického. Ač to nebylo mým záměrem, mnoha uváděným filmům byla společná – došlo mi – určitá míra jemné perverze. Mohla jsem pozorovat její účinky a zjistila jsem, že je-li podávána ve správných dávkách, je výborným prostředkem, jak mobilizovat diváka k přemýšlení. Dokáže prorazit hráz konvencí a stereotypů, překvapit, vykolejit a vyvolávat otázky.

České animované filmy mám ráda, i když se jim poslední dobou nedaří. Obzvlášť tvorba pro děti hledá pevnou půdu pod nohama. Nejznámějším a nejuznávanějším filmem poslední doby pro řadu z nás stále zůstává ryze dospělácký Alois Nebel. S radostí jsem tedy před pár týdny přivítala možnost uvést nový český animovaný snímek Lajka režiséra Aurela Klimta. Podle anotace jsem usoudila, že se bude výborně hodit na předvánoční rodinné promítání: sovětský pes ve vesmíru přece slibuje řadu zábavných a fantastických situací!

zdroj: A-COMPANY/www.lajka.eu

Přišlo hodně přátel a známých; i oni už o novince slyšeli a těšili se na projekci. Jenže to, co následovalo, v nás zanechalo pocit kolektivní tortury. Klimtovu zpracování jistě nelze upřít kvalitní vizuální složku vytvořenou výtvarníky Martinem Velíškem a Františkem Liptákem. A přece je výsledkem nekonečná nuda! Lajka se tak urputně snaží být pro celou rodinu, až kvůli tomu zcela rezignuje na dětského diváka. Příběh přetéká stereotypními vzorci o hloupých a opilých Rusech a ambiciózních a naivních Američanech, vzorci pro děti nesrozumitelnými. Vtipů není mnoho, a pokud se nějaký objeví, máme pocit déjà vu, většinu z nich jsme už viděli, třeba v nedávné komediální sérii Kosmo. Děti se brzy ztratí v dialozích pro dospělé a hudební čísla, zkomponovaná Miroslav Wankem ze skupiny Už jsme doma, se tak moc snaží nebýt prvoplánově melodická, až zůstávají pouhou směsí nezapamatovatelných skladeb.

zdroj: A-COMPANY/www.lajka.eu

Dojde i na tu perverzi… Ovšem ta je v Lajce natolik samoúčelná, že vyvolává pouze znechucení a rozpaky. Postava mimozemského nezmara, jehož tělo je poseto záhyby falických tvarů a jehož rudá masitá ústa vám připomenou fotografie z pánských časopisů, děsí, respektive znechucuje dospělé mnohem více než děti. Když to pan nezmar rozbalí naplno a zazpívá písničku o tom, jak je posedlý rozmnožováním, modlíme se kolektivně, aby zůstalo u snesitelného buněčného dělení. A když pana nezmara pěvecky podpoří mimozemská mušlička, i méně důvtipný divák musí konstatovat, že podoba s lidskou vagínou není náhodná. To už nám bylo kolektivně stydno.

Ptali jsme se: Proč tohle, proboha?! A pro koho?

Dospělý divák primárně toužící po perverzi by jistě volil jiné snímky. Dětský divák tomu nerozumí, a tak se většinu času nudí, chodí čurat a cpe se popcornem. Tenhle film vznikal deset let. Tvůrce musel stát mnoho úsilí. Proč se za celou dobu nenašel nikdo, kdo by plodně oponoval nefunkčnímu scénáři, kdo by jej vyvedl ze zmatených představ o rodinné zábavě?

Pro příště slibuji, že si dám s tou perverzí větší pozor – úchylný filmy už nebrat!

Lajka, režie Aurel Klimt, premiéra 2. 11. 2017, 85 minut.