Heavymetalová Johanka z Arku oslavuje spontánnost

Bruno Dumont (*1958) má mezi filmovými intelektuály pověst režiséra, který se zbláznil. Někdejší tvůrce trpělivých minimalistických pozorování temných zákoutí lidských povah (vrcholné filmy Lidství a Život Ježíše) a spirituálních rozměrů světa (Stranou Satana, Camille Claude 1915) od roku 2014 natáčí bizarně rozklížené filmy plné sofistikované pitomosti. Režisér, který ještě pět let předtím neváhal vytvořit smrtelně vážný, záměrně neproniknutelný, ale ve výsledku tezovitý snímek Hadewijch o tom, že pohnutky náboženských teroristů nemůžeme nikdy pochopit, najednou točí odlehčené absurdní komedie libující si v delikátně podvratném humoru.

Režisér Bruno Dumont, filmový samouk, foto: Archiv 3b-productions.com

Obrat v jeho kariéře odstartovala čtyřdílná televizní minisérie Malej Quinquin, která se na festivalech promítala jako souvislý čtyřhodinový film. Seriál by se dal popsat jako totálně nefunkční detektivka. Dvojice kriminalistů, kteří v něm vyšetřují případ zavražděné ženy, jejíž tělo bylo nalezeno uvnitř mrtvé krávy na francouzském venkově, postupuje chaotickým způsobem, spočívajícím většinou v příjezdu na místo vyšetřování, následných nesouvislých pokusech o dialog a závěrečným pokrčením ramen se slovy „Tak jedem.“ Paralelně seriál sleduje příběh venkovského chlapce Quinquina a jeho kamarádů, kteří se poflakují po venkově a většinu času vymýšlejí různé lumpárny, kterými by si zkrátili čas. V následujícím filmu Líná zátoka Dumont propojil kritiku třídních třenic ve francouzské společnosti s estetikou klasické grotesky. Co jiného by mohlo následovat po téhle podivuhodné dvojici než heavymetalový muzikál o mládí Johanky z Arku? Právě ten Dumont naservíroval nevěřícímu intelektuálskému publiku na loňském festivalu v Cannes (v nezávislé sekci Quinzaine des Réalisateurs).

Film Janička je další z Dumontových anarchistických cvičení v řízené stupiditě a nonsensu. Film obsazený nemotornými a většinou i nedospělými neherci, kteří drmolí naučené věty ze scénáře (zčásti převzaté z meditativního dramatu Charlese Péguyho Le Mystère de la charité de Jeanne d’Arc) a motají se jednotvárnou krajinou francouzského venkova. Když se jim zachce, tak zpívají a provázejí to mírně neohrabanými a nejspíš přímo na místě vymýšlenými tanečky. Sem tam se objeví nějaké rozptýlení v podobě headbangujících heavymetalových jeptišek nebo hrdinčina divoce gestikulujícího strýčka. Někdy zpívají a capella, někdy jim jako podkres slouží rozmáchlé patetické skladby metalové kapely Igorrr.

Dumontův rozklížený tyjátr můžeme chápat jako čirou recesi, výsměch přespekulovaným a vyumělkovaným artovým filmům, spontánní radostnou exhibici nebo vypočítavý tah, který má filmu zajistit publicitu. Když budeme chtít být interpretačně co nejvstřícnější, můžeme se snažit propojit Janičku, ale také Línou zátoku a Malýho Quinquina s Dumontovými předchozími, „serióznějšími“ filmy. Třeba pak zjistíme, že se režisér nezbláznil, ale že možná jen zkoumá stejná témata jinými prostředky.

Pro Dumonta byla vždycky nejdůležitější iracionální stránka lidských bytostí. Režisér, který vystudoval filozofii, se paradoxně vždycky snažil dostávat do těch vrstev lidského jednání a vystupování, jež stojí mimo rozum – k instinktům, emocím, ale i k tělesnosti svých postav. Jeho filmy byly často vystavěné jako detektivky nebo příběhy o násilných činech, které ovšem nenabízely uspokojivé vysvětlení. Už počínaje debutovým příběhem dospívajícího venkovského motorkáře s epilepsií Život Ježíše (1997) Dumontovy filmy ukazovaly, že motivace lidského jednání nevychází ani tak z rozumových příčin, nýbrž z proměnlivé a neurčité krajiny momentálních nálad a rozpoložení. V dramatu Camille Claudel 1915 (tento snímek v současnosti pravidelně nasazuje do vysílání v ČR dostupná stanice Film Europe – pozn. red.) dokonce ukazuje tělesně a mentálně postižené protagonisty, kteří žádnou racionalitu ani nepředstírají.

K podobným spodním proudům lidského jednání se dostávají i protagonisté jeho „komediálních“ filmů. Janička, ještě více než Líná zátoka a Quinquin, je přehlídkou nepřiměřeností, samovolných gest a spontánních výstupů. Dumont totiž svou Janičku buduje na podloží dvou žánrů, které jsou naopak maximálně strojené a promyšlené – seriózního divadelního dramatu a muzikálu. V běžných dramatech jsme zvyklí vídat pečlivě naučené výkony herců, kteří předvádějí promyšlená gesta a deklamují text s precizní intonací. Muzikál je zase choreograficky propracovaný spektákl, v němž každý pohyb protagonistů je rozplánovaný jako organická součást celku. Dumontovy protagonisté na tohle všechno kašlou! – Divadelní repliky prostě nějak odmluví a tancují si spíš jen tak pro vlastní radost, než pro kameru a skrze ni pro diváky.

Možná proto působí Janička na část diváků tak uvolňujícím dojmem. Je výsměchem disciplinovanosti a perfekcionismu; je přehlídkou čiré bezprostřední inspirace. Lze v tom hledat i další projev Dumontovy podivné spirituality. Není to dokonalý Bůh, k němuž bychom se měli přibližovat, ale naopak surová, bezprostřední krajina emocí a pnutí, co stojí v centru dumontovské posvátnosti.