Helmut Newton, fotograf světa, který už v podstatě neexistuje

Hodinu a půl trvající portrét Helmut Newton: Nestoudná krása začíná pasáží, v níž fotograf kráčí zahradou do jednoho hollywoodského hotelu, kamera mu jde za zády a ve zvuku slyšíme Newtonova slova, že většina fotografů je hrozně nudných a filmy o nich jsou obdobné, zatížené stereotypy, kdy vidíte chlápka za foťákem, cvakání závěrky a hloupé řeči mezi fotografem a objektem. Německý dokumentarista Gero von Boehm (*1954) tím nepřímo říká, že jeho portrét Newtona takový být nechce. Jenže stín portrétních stereotypů von Boehm výrazně nepřekročil; režisér jen nesměle našlapuje na hraniční čáru jinakosti tím, že nejde o tradiční životopisný, chronologicky komponovaný snímek. Vznikl chápavý film v roce jubilea — poslední říjnový den tomu bude přesně sto let, kdy se v Berlíně narodil židovský chlapec Helmut Neustädter, později v příjmení odněmčený na Newtona.

Důvodem k tomu, že Gero von Boehm nezvolil tradiční životopisný kus je velmi pravděpodobně skutečnost, že jeden film o Newtonovi už kdysi natočil (pro ZDF a Arte pod názvem Helmut Newton —Mein Leben). To se psal rok 2002 a Newton ještě žil. V roce 2004 fotograf zemřel při autonehodě v Los Angeles. Právě touto tragickou událostí „celovečerák“ Helmut Newton: Nestoudná krása (po výše popsané expozici v zahradě hotelu) začíná. Tedy: dílo je uzavřeno, a zkusme s odstupem zhodnotit, praví režisér nepřímo, jakým byl Newton tvůrcem, v čem byl jedinečný a proč byly jeho fotografie ve své době tak přitažlivé; podívejme se však na to nikoliv kunsthistoricky, nýbrž „lidsky“, laskavě, empaticky, se střízlivou emotivností.

Titulní nestoudnost newtonovské krásy ovšem režisér von Boehm neukazuje ve společenských, kulturních a ekonomických souvislostech.  Efektně ji konstatuje prostřednictvím promluv některých žen, které s Newtonem spolupracovaly, převážně mu stály modelem. Vzpomínají na něho minimálně s respektem, vesměs ovšem s obdivem a pracovní láskou. Snímek pouze okrajově zmiňuje Newtonovu portrétní tvorbu osobností veřejného a kulturního života; ve filmu dominuje fotografie módní. V ní Newton posouval hranice přijatelnosti jednak explicitní nahotou, jednak provokativními aranžmá modelek, ale vždy se tak dělo v rámci žánru módních žurnálů. Provokovat lze, avšak v mezích (konzumního) zákona. Výstřednost totiž není skutečná podvratnost, natož cílená systémová kritika; téměř naopak: výstřednost nepřímo, avšak efektivně podporuje panující ekonomické a obecně kulturní pořádky. Šlo o výstřednost výsostně konzumeristickou. To neznamená, že nemohly vzniknout inspirované a vtahující fotky, jakkoliv byly účelové. Marnivost a dráždivost jsou nadčasové fenomény.

Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rossellini; Los Angeles, 1988. Foto: Helmut Newton, Helmut Newton Estate Courtesy, Helmut Newton Foundation

Vkusně sentimentální, kultivované a sebevědomé výpovědi hereček Charlotte Rampling, Isabelly Rossellini, Hanny Schygully, zpěvaček Grace Jones a Marianne Faithfull, ex-modelek Sylvie Gobbel, Nadji Auermann a Claudie Schiffer či módní editorky Vogue (a několika jiných časopisů) Anny Wintour přiznávají Newtonovi dominanci, ale i empatii, citlivost a nevulgárnost. Když s ním jmenované dámy kdysi (někdy ještě coby dívky) spolupracovaly, byly sice nástroji jeho esteticko-estétsko-módních vizí a obsesí, ale nikdy se při práci s ním necítily nekomfortně, naopak! Vybrané ženy ve vybraném světě. Nemá valný význam zkoumat, nakolik si minulost jako takovou, a setkání s Newtonem speciálně, zmíněné ženy idealizují. Nebyli jsme u toho.

Rovněž tak nemají valnou váhu protiřečení, která ve filmu zaznívají: Newton prohlašoval, že jej umění a duše nezajímají, že je fascinován tvary a povrchem, současně však v dokumentu padne zmínka, že byl přímo psychoanalytikem, který dokázal objektivem uchopit vnitřní život fotografovaného člověka. Takové protikladné soudy nad osobnostmi, které se pohybovaly na hranici obecně přípustného, nejsou výjimkou a nadto portrétní film není žánr, který by toto dokázal analyzovat, pouze nadhazuje náměty k další diskusi.

Helmuth Newton: Arena; Miami, 1978. Foto: Helmut Newton, Helmut Newton Estate Courtesy, Helmut Newton Foundation

Newton velebil výtečnou stavbu (najmě ženských!) těl a jejich erotickou sošnost; první část tohoto sousloví se váže k jeho dobrodružné a poživačné nátuře, a snad i k odvázanosti Výmarské republiky, kterou jako dítě zažil; druhá pak k následnému nástupu nacismu k moci s jeho prudérním diktátem lidského těla. Sexuální energie Německa dvacátých let a posléze anticko-riefenstahlovský kult harmonicky tvarované svaloviny se mladému Helmutovi otiskly do mozku. A tomuhle všemu, v jakési syntéze, se Neustädter/Newton plně otevřel a mohl to provalit a projevit v šedesátých letech s jejich odbouráváním sexuálních tabu, ale především v letech sedmdesátých a osmdesátých s jejich hédonismem, historicky bezprecedentním blahobytem, samozřejmě rozuměj v západním světě. Zajištění lidé jako on nebo ženy, které aranžoval pro své exkluzivní obrazové zboží, si to tenkrát nejspíš docela užívali. Perfekcionistu Newtona ta cílevědomá cesta za slávou sice stála dost životních sil (infarkt těsně po padesátce, operace), avšak v jádru to byl blahobytný a historicky optimistický život.

A to je právě rovina, která je na dokumentu Helmut Newton: Nestoudná krása možná vůbec nejzajímavější. Rovina „podprahového“ svědectví. Nikoliv kriticky nahlíženého, neboť režisér Gero von Boehm akcentuje spokojenost výše jmenovaných žen s chováním fotografa vůči svým objektům. Z dnešního radikálně uvědomělého, progresivistického pohledu přitom jde o značně problematické nakládání s ženským tělem. Tato problematičnost je naťuknuta ve filmu jednou jedinkrát, zhruba na konci jeho první čtvrtiny, a to úryvkem z jakési dávné francouzské televizní debaty, kdy z očí do očí s Newtonem polemizuje slavná americká kritička a esejistka Susan Sontag. „Já miluju ženy. Nic nemiluju víc,“ dušuje se Newton v oné debatě. „To říká mnoho misogynních mužů. Neohromí mě to. (…) Existuje objektivní pravda. Pán miluje svého otroka. Popravčí miluje svou oběť. Mnoho misogynních mužů říká, že milují ženy, ale ukazují je v dehonestující podobě,“ oponuje s úsměvem a klidně Susan Sontag. (Mimochodem: přesně takovéhle diskuse a polemiky o kulturních tématech a společenských souvislostech v českých médiích zoufale scházejí.) Skladba a tématizace von Boehmova filmu je vlastně obranou vůči Sontag a jejím následovnicím a následovníkům.

Jamajská modelka a zpěvačka Grace Jones při natáčení snímku Helmut Newton: Nestoudná krása spolu s jeho režisérem Gero von Boehmem. Foto: Pierre Nativel, LUPA FILM

Když ale poodstoupíme od dnešních kulturních měřítek, když nebudeme nutně klást otázky typu „Jak jste se mohly nechat takhle použít?“ a uplatníme naši současnost na svět Newtonových fotek odlišným způsobem, vyjeví se ještě další rovina. Totiž svět západní prosperity a volnomyšlenkářství, velkorysosti a svého druhu bezstarostnosti, který z Newtona a jeho díla dýchá. Svět, který rychle mizí. Za posledních dvacet třicet let se distribuce bohatství těžce vychýlila směrem k vrstvičce nejbohatších a střední třída, kterou kromě těch nejbohatších Newton rovněž oslovoval, se drolí, včetně jejího dějinného optimismu. Když je Newton v dokumentu zachycen při práci, tak vždy s analogovými přístroji, s fotoaparáty na filmový pás. Je v tom snad ani ne symbolika, nýbrž příznačnost: byl to tvůrce analogového života a světa, s jeho plusy a minusy, s tvrdostí jiného typu, než je tvrdost našich let. Takže s tímto vědomím lze dokument Helmut Newton: Nestoudná krása vnímat jako projev ne snad rovnou nostalgie, nýbrž lidsky pochopitelné melancholie šestašedesátiletého Gera von Boehma.

Pusťte si trailer k filmu. Na snímku Helmut Newton: Autoportrét; Monte Carlo, 1993. Foto: Helmut Newton, Helmut Newton Estate Courtesy, Helmut Newton Foundation

Helmut Newton: Nestoudná krása (Německo, 2020, stopáž 89 minut)
Scénář a režie: Gero von Boehm, kamera: Sven Jakob-Engelmann, střih: Tom Weichenhain. Účinkují: Charlotte Rampling, Isabella Rossellini, Hanna Schygulla, Sylvia Gobbel, Grace Jones, Nadja Auermann, Marianne Faithfull, Claudia Schiffer, Anna Wintour, Helmut Newton.
Česká premiéra 17. září 2020.