Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Zbořil

Poezie z druhé básnické sbírky Jana Zbořila (neplést s jeho několika jmenovci) by mohla být na první pohled či letmé čtení ukázkou toho, co se dnes rozumí označením „civilní básnění“: obrazy nejvšednější všednosti psané volným veršem, zachycující pomocí trefně popisných záznamů krásu a hrůzu obyčejného života. Básně, s nimiž se lze dobře ztotožnit, jelikož jsou současné, dnešní a o nás, obyčejných lidech. Jan Zbořil ale, jak bychom snad od civilistů čekali, nehledá krásu v prostotě a barvy v odstínech šedi a neloví perličky na dně. Nesoustřeďuje se na to pěkné, natož krásné, na cokoli, co by se mohlo (za)líbit. Bláto z plískanic si jednoduše přinesete zvenku na podrážkách a půjde špatně seškrábat, ani vyšťourat klacíkem nepůjde – takto poznamenaná obuv není zničená, jen nese známky používání a je navíc vytvarovaná podle vaší nohy, měli byste ji proto mít rádi, pochopitelně svým způsobem.

Veselo z těchto básnických záznamů čtenáři nebude; okouzlit jej musí (životní) postřehy samotné. A často se to nejspíš zdaří, přestože básnivost této poezie netkví ani v půvabech využitých jazykových a figurativních prostředků: mnoho jich tu totiž nenajdeme. Objeví-li se už, způsobí ve čtenáři pozdvižení (Ohromné slunce požírá dole/ zubatá přímka sídliště), ba mohou jej až vychýlit z rovnováhy: Usíná/ na plastové židli/ s hlavou vylomenou/ z rovnováhy světa. Na Pohovce Sigmunda Freuda si můžete poležet, ale jelikož jste – pro tu chvíli a jak titul dvojznačně naznačuje – Sigmundem Freudem samým, nečekejte ozdravný výklad svého duševního rozpoložení od nikoho druhého. Pozorovat se budete od narození a dětství (sídlištního) přes dospělost (velmi sídlištně manželskou) až po důchodek (velmi osamělý) a smrt (bez adjektiv).

Básně ty jsou plné světla, ovšem toto světlo je neúprosné, žhavé a žravé, neprosvětluje, nýbrž nemilosrdně oslňuje. Poezie je to městská, snad s nenaplněnou touhou po úniku do krajiny vsi, kde ovšem prchajícího nečeká nic povzbudivějšího než co je doma, mezi paneláky: různě postižení a poškození, pomalý výlet oberlených. Ve městě bezdomovci spící v tramvajích a vybírající kontejnery se zlatou medailí rumu v přední kapse či žebračka na vozíčku; hodně mlčení, kácené stromy, po nichž zůstává díra v mysli, kasa v Albertu, úběžník hospody vprostřed sídliště, do níž se míří nejkratší cestou z možných; rezignované poslouchání ženského monologu linoucího se pootevřenými dveřmi z vedlejší místnosti, samota s čekáním „kohokoli na večeři“, nevítané návraty (snad z vězení, hospody, špitálu); hromady vysídlených věcí, lahváče, při jejichž dopíjení se periodicky nelze vyhnout pohledu vyobrazeného svatého Františka prozíravě umístěného na stropě nad kuchyňským stolem; šedivé ženy, plastové židle – celí my.

A pokud nějaké útěšné zviřátko, pak moucha: ta, která se probrala teplem náhle rozehřátých kamen v chatce zahrádkářské kolonie nebo ta, která trpí lítacím snem. Budete se tu pohybovat v běžné normalitě, totiž stále tak trochu na hranici šílenství (Někdo v prvním patře/ mlátí rytmicky pokličkou o dlaždice). A budete u toho moci číst omračující verše jako na balkónech kvetou truhlíky / dole pod nimi dovádějí děti/ matky k šílenství či obrazy, třeba psa/ který důsledně/ hlídá své vězení, nebo rovnou celé perfektní sloky, jako třeba tuto prostřední z básně Albert: Usmíváš se vyhozenými figurkami zubů/ z dřívějších ostrých partií/ na jejich dvojmocné brady/ když s rutinou protáčejí v barokních prstech/ salátovou okurku. Tolik k oněm pokladním ze supermarketů, jimž čelí chudí.

Je možné si vše vypozorované zkusit prominout, ale to je tak asi vše. To nevadí! Hlavně že to někdo napsal pravdivě, bez takového toho účastenství! Chovat ho k sobě samému by ostatně bylo ještě neobhajitelnější. Ideální pro všechny, kteří mají, jak zní motto této sbírky, celý život strach/ že se něco stane, a kteří si přečtou báseň jménem Starostlivost. Nebo báseň Led. Nebo báseň Postel.

Sbírku čtyřiceti dvou básní Jana Zbořila Pohovka Sigmunda Freuda ilustračně doprovodil deseti černobílými dokumentárními fotografiemi Jan Šmok -stejně jako Zbořilovu knižní prvotinu Skříň.

Jan Zbořil: Pohovka Sigmunda Freuda. Fotografie Jan Šmok. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2019, 64 stran, doporučená cena 145 korun.

Jan Zbořil v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Jan Zbořil (*1979), grafik, básník, hudebník. Vydal básnickou sbírku Skříň (Psí víno, příloha, 2010) a Pohovka Sigmunda Freuda (Nakladatelství Petr Štengl, 2019). Spolupracuje s několika literárními portály, kde publikuje své básně pod nicky Zbora a šedé. Vedl redakce portálů Písmák.cz a Totem.cz. Jeho texty byly přeloženy do polštiny a francouzštiny a jsou zastoupeny v několika antologiích. Publikoval v periodikách Host, Psí víno, Tvar, Kafe, almanachu Weles, Atempo revue a Wagon. Tvoří rovněž rýmovanou písňovou poezii. Narodil se a žije v Praze.

Obálka podle návrhu Jana Zbořila s použitím fotografie Jana Šmoka, repro: Nakladatelství Petr Štengl

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura