Střídavá péče ukazuje nezastupitelnost hraného filmu

Letošní Febiofest nabídl kvalitní program s francouzským laděním (včetně návštěvy Catherine Denevue a Charlese Aznavoura). Rovněž film, který mě z programu nejvíc zaujal, přišel z Francie. Snímek režiséra Xaviera Legranda Střídavá péče jsem si v programu vybrala nejen kvůli tomu, že získal Stříbrného medvěda za režii na festivalu v Benátkách a ceny si odnesl i z festivalů v San Sebastianu a Torontu – aniž bych tušila, že získá i hlavní cenu Febiofestu. Přitáhlo mě také jeho téma, mimo jiné i proto, že v mé tvůrčí skupině vznikly a za velkého zájmu diváků byly odvysílány již dva dokumenty, které se zabývají domácím násilím (Z lásky nenávist – domácí násilí na ženách a Z lásky nenávist 2 – domácí násilí na mužích).

Český titul Střídavá péče neodpovídá úplně přesně francouzskému  Jusqu’à la garde, který je méně jednoznačný a více souvisí s tím, oč ve filmu jde: totiž o vztahovou agresi, při níž se jako rukojmí využívá dítě.

Xavier Legrand byl nominován na Oscara za svůj předchozí krátký film  Než o všechno přijdeme (Avant que tout perde), jehož děj předchází tomu, co se odehrává v režisérově celovečerním debutu. V úvodní scéně Střídavé péče probíhá právní spor mezi dvojicí, která vystupuje již v onom zmíněném krátkém filmu, matkou Miriam (Léa Drucker) a jejím bývalým mužem Antoinem (Denis Ménachet). Při porozvodovém soudním přelíčení se má rozhodnout o tom, zda se otec smí, nebo nesmí stýkat s dvanáctiletým synem Julienem (Thomas Gioria). Je přečtena výpověď, podle níž se Julien s otcem vídat nechce – stejně jako jeho starší sestra, které ovšem bude za pár dnů osmnáct, takže její případ soud již neřeší. Matka s dětmi se odstěhovala do vzdáleného města, otec u soudu vypovídá, že se tam nyní stěhuje také, aby byl nablízku svým dětem. Soudkyně nakonec od stolu, na základě výslechu matky a otce, rozhodne, že otec má právo svého syna pravidelně vídat.

Divák může v první části filmu získat pocit, že si matka přes dítě vyřizuje účty s bývalým partnerem. Toto tušení se ještě prohlubuje, když Miriam nechce na víkend Antoinovi syna Juliana předat s vysvětlením, že ho bolí břicho. Julian je nakonec přinucen, aby s otcem odjel. Režisér pak postupně a nezadržitelně vede diváka k uvědomění, oč tady opravdu jde. Podobně jako v našich dokumentech, čerpajících ze skutečných příběhů, se dozvídáme, jak plíživě se domácí násilí rozvíjí. Postupně se začíná stupňovat nátlak ze strany otce, matka i dítě jsou bezmocní vůči jeho pronásledování i vůči tomu, že podle soudního rozhodnutí je Julian nucen být v přítomnosti otce, přestože je stále jasnější, že otec je psychopat a agresor. Psychologické drama se proměňuje v thriller, podobně jako tomu bývá v rodinách, kde se zprvu normální vztah stává noční můrou. Vše probíhá nenápadně a pozvolna. Nikdo nemůže zasáhnout až do chvíle, kdy dochází ke katastrofě a kdy už se schyluje k tragédii.

Syn a otec. Záběr z filmu Střídavá péče režiséra Xaviera Legranda, foto © Haut et Court

Domácí vztahové násilí se podle odborníků bohužel podle posledních pozorování ve společnosti zvyšuje. Dokumentární film těžko může jeho průběh zachytit přímo ve chvíli, kdy se děje – dokument je už pouze svědectvím o tom, co se v minulosti stalo. Někdy je těžké uvěřit slovům protagonistů, popisujícím hrůzné scény. Složité bývá i posouzení toho, co se za zavřenými dveřmi příbytku doopravdy odehrálo. Forma hraného filmu je tak vhodným prostředkem, jak názorně ukázat studii domácího násilí v jeho pravé podobě. Legrandův film, který má v dohledné době přijít do české distribuce, spojuje naléhavé téma, diváckou atraktivitu i uměleckou kvalitu.