Obraz pracuje s tématem vytváření identity čarodějnice a zkoumá vztah muže k této nezávislé ženské postavě. Zobrazuje postavu Lilith, která je v židovské mytologii považována za první Adamovu ženu – příliš svobodnou a nespoutanou na to, aby se podrobila. Později je symbolicky přetvořena v hada, který svádí submisivnější Evu k ochutnání zakázaného ovoce ze stromu poznání. Malba však nenabízí tradiční výklad. Zaměřuje se na přímé propojení Adama a Lilith – dvou vůdčích energií, které jsou si v mnohém podobné, a přesto se navzájem vnímají jako hrozba. Dominantní Adam si musí svou mocenskou pozici chránit tváří v tvář Lilith, jež mu s vědomím vlastní síly podává jeřabiny. Ty nesou znak pentagramu jako symbol ochrany.

Obraz zobrazuje moderní podobu měšťanstva zasazenou do prostředí kabaretu – útočiště, kde se mohou svobodně setkávat odlišní lidé z různých subkultur a undergroundové scény, bez ohledu na věk či charakter. Scéna ale zároveň otevírá vážnější rovinu – dotýká se témat ignorace, agrese a společenských projevů spojených s genderovou identitou a mocenskými dynamikami. Uprostřed kabaretního dění propuká potyčka, namísto zásahu nebo zájmu okolí panuje však v obraze atmosféra pasivity – postavy působí odevzdaně, jakoby byly s vyhrocenou situací ve svém prostředí smířené. Ústřední postava vystupující performerky pak ilustruje zahleděnost do vlastních zájmů – vědomí své pozice, ale i vnitřní konflikt nejistoty spojený s tím, zda svoji pozici využít a případně jak.

Obraz se věnuje tématu zneužití pomoci ze strany těch, kteří mají moc – tedy pomáhajících, jejichž zásahy často neřeší skutečnou podstatu problému, ale spíše upevňují jejich vlastní pozici. Mocenské struktury tak spoluvytvářejí podmínky, které mohou být pro část populace znevýhodňující, a přesto se tváří jako záchranné síly. Nabízená pomoc se v tomto kontextu jeví spíše jako prostředek sebezviditelnění a posílení autority než jako skutečný akt solidarity. Tento paradox obraz ztvárňuje symbolicky: v popředí sedí žena, která přilévá vodu na ruce topících se – místo pomoci situaci zhoršuje, a přitom zůstává v pozici aktivního činitele. V pozadí sedící muž natahuje ruku směrem k tonoucím, ale jeho gesta naznačují neschopnost účinně zasáhnout. Děj doplňuje postava poslední ženy – její útěk vypovídá o pocitu bezmoci a o hranici, kdy se pozorování promění v únik před realitou, jež se stává neúnosnou.

Série obrazů se věnuje prostředí úředních institucí a mechanismům moci, které formují a omezují jedince. Inspirací je Kafkův Proces, v němž se zrcadlí tísnivá atmosféra byrokratického labyrintu, anonymní kontroly a nejasného obvinění. Vizuální pojetí balancuje mezi biomechanickým surrealismem a metafyzickým prostorem, přičemž je použita hieratická perspektiva připomínající egyptské reliéfy. Postavy nejsou realistické – nejsou z masa a kostí, ale připomínají herní figurky umístěné na deskové ploše, s možností být kdykoli přesunuty, nebo smeteny ze stolu. Obrazy tak vytvářejí dojem existence bez skutečné autonomie, podřízené neviditelnému systému pravidel.