Dílo zachycuje postavu opilce ve všední situaci, typicky v hospodském prostředí, kdy člověk ztrácí jistotu pohybů a působí komicky i lidsky. Figura v životní velikosti je plastická, hmotně výrazná a důraz klade na proporce a pohyb, který připomíná nestabilitu opilého těla. Betonové odlitky s železnou výztuží, doplněný patinou a drobnými detaily, zachovává autenticitu materiálu a zároveň umožňuje soše působit monumentálně. Dílo kombinuje humor, absurditu a univerzální lidskost a vytváří „recesivní pomník“ opilství, reflektující každodenní situace, ve kterých se divák snadno ztotožní.

Josef Hakl se v tomto díle soustředí na parafrázi soch Matyáše Bernarda Brauna z lapidária zámku Valeč. Vytváří nadživotní figury Dionýsa, Siléna a Alegorie filozofie, které reinterpretují Braunovy kompoziční principy a výrazové prostředky současným sochařským jazykem. Sochy realizuje z epoxidu a oceli, což mu umožňuje kombinovat pevnost a lehkost materiálů s možností precizního modelování detailů a zachování monumentality.

Cílem jeho tvorby je propojit historickou inspiraci s vlastním výrazem, rozvinout filozofický obsah postav a otevřít nové možnosti jejich čtení v kontextu současného umění. Materiály, jejich struktura a povrchová úprava posilují vizuální dojem a vyvolávají dialog mezi minulostí a současností. Sochy jsou v současnosti umístěny v areálu zámku Valeč, kde vytvářejí moderní interpretaci historického odkazu.

Výstava Dělící rovina, uskutečněná v galerii Jednota na Martinské 3 v Plzni, představila sochy Josefa Hakla oscilující mezi figurací a abstrakcí. Název odkazoval k technickému pojmu z oblasti odlévání, ale i k symbolickému rozhraní mezi tělem a materiálem, formou a rozpadem. Autor pracoval s kontrasty: lehký a tenký epoxid stavěl proti těžkému a plnému betonu či litině, subtilní gesto proti masivní hmotě. Podstatnou roli hrály i materiály, z nichž byly odlévány formy – plechovky, kelímky, odřezky jaklů či kanistry od chemikálií. Z odpadních předmětů se staly podstavce i těla figur, které nesly stopy procesu i zranitelnosti. Sochy tak působily jako fragmenty neznámé minulosti i budoucnosti, absurdně všední i monumentální zároveň.

Dělící rovina se stala prostorem napětí, kde se recyklované materiály proměnily v nositele nových významů. Každý objekt osciloval mezi stabilitou a rozpadem – a právě v tomto křehkém pásmu se otevíral jeho lidský, ironický i melancholický rozměr.

Josef Hakl se kromě sochařství věnuje také malbě, která v projektu Bright Horses tvoří protiváhu k jeho sochám. Některé obrazy byly představeny na stejnojmenné výstavě v Družbě. Malby pracují s motivem rytířů a jezdců v melancholických, apokalyptických scénách, kde v pozadí doutná město – symbol destrukce a následků války. Expresivní rukopis, temná barevnost a odkazy na gotické oltáře vytvářejí „oltáře destrukce“, jež reflektují napětí mezi heroickým mýtem a realitou i vlnu populismu, která hýbe současnou Evropou.