Klíčem k pochopení celé instalace je teze z knihy O umění Marxe a Engelse: „Tak je ruka nejen orgánem práce, je i jejím produktem.“ Autoři tím říkají, že schopnost fyzicky a fyziologicky se přizpůsobovat tlakům rozdílného prostředí nedokáže (díky dlouhému vývoji lovecko-sběračské etapy) žádný jiný biologický druh, a že právě prací — přizpůsobováním se stále novým úkonům — nabyla lidská ruka onoho vysokého stupně dokonalosti. Tematicky vycházím z vlastní uměleckořemeslné činnosti a snažím se na ni sebekriticky nahlížet — celkově postihnout proměnu charakteru práce. Jestliže totiž proměna uměleckého nástroje formuje nejen umělce, ale i jeho roli ve společnosti, musím si položit sugestivní otázku: neperformuje dnes umělec už jen práci strojů? Leitmotivem se tak stává odcizení se vlastnímu tělu, přirozenosti a soběstačnosti — prostřednictvím uměleckých nástrojů, které prošly technologickou evolucí. Připustím-li, že nástroj zprostředkovává odcizení, stojí za to přemýšlet o tom, jak interaktivní rozhraní splynulo s naším světem a tělem. „Jedním z účelů technologie je to, abyste na ni zapomněli.“ – McKenzie Wark

Tématem tohoto dlouhodobého projektu je umělecká tvorba objektů z odpadních či zbytkových materiálů, které jsem získala darem. Materiál těchto artefaktů představuje symbiózu umělého, průmyslově vyráběného materiálu – polyuretanové pěny a přírodního materiálu – vrbového dřeva.

Stan je základní jednotkou architektury, „gastrulou“, vymezující vnitřek a vnějšek. Je minulostí, alternativou přítomnosti i možnou nelichotivou budoucností. Odkazuje k hranicím civilizace, která kromě globálního oteplování produkuje obrovské množství odpadu. Klára Čermáková využívá zbytky sériové výroby – automobilové pásy, padákové tkaniny či staré stany – a pomalým ručním šitím z nich tvoří organismy-stany. Ty tak metaforicky nabývají vlastností živých organismů a místo funkcionalistických „strojů na bydlení“ se z nich stávají zvířata okraje, jež konzumací mršin kapitalismu tvoří vlastní tkáně.