Beat Groups na ostrovech i za mořem

Jak už jsme si řekli v kapitole o , „beatový styl začalo mnoho dalších skupin napodobovat i když je pravda, že některé s ním vyrukovaly souběžně s , jenom prostě neměly to štěstí a neprorazily“. Nicméně díky „“ se Mersey beat (anebo jen zkráceně beat) začal hrát prostě všude.

Na liverpoolské domácí půdě ho provozovaly různé kapely, a to si pište, že všechny si brnkly v proslulém Cavern Clubu.

Jako třeba hodně z rock ’n’ rollu vycházející , v čele se zpěvákem a kytaristou Rayem Ennisem. V kapele v jejím nejlepším období dále hráli Les Braid (bg, ks), Norman Kuhlke (ds) a Ralph Ellis (rg, voc). „Swingující modrý džíny“ hodně písní přebíraly, přičemž jejich autorské neměly tu správnou hitovou sílu (třeba písně Now I Must Go, It’s  Too Late Now, Do You Know, Don’t You Worry About Me, Promise You’ll Tell Her, One Of These Days, It’s So Right, I’m Gonna Have You). Největšími hity tak byly předělávky jako Hippy Hippy Shake (původně od Chana Romera), You’re No Good (z repertoáru D. D.Warwickové) a Good Golly Miss Molly (známá z podání [artist:ID=1338|text=Little Richarda]). Z jiných převzatých skladeb lze uvést třeba. It Isn’t There, Don’t Make Me Over, Sandy). Dalšími liverpoolskými beatmany byli třeba  s frajersky a extravagantně vyzerajúcím zpěvákem Rory Stormem, přičemž u kapely začínal budoucí (a už tehdy zpíval song Boys, původně od ). Přes jeho odchod k „“ měly obě kapely přátelské vztahy a často společně vystupovaly. „Hurikáni“ měli písně, jako např. I Can Tell, Dr. Feel Good, Beautiful Dreamer, Since You Broke My Heart či Bernsteinovu America. Rory Storm, „král Liverpoolu“ a fanoušek místního FC nežil příliš dlouho – zemřel předčasně v roce 1972.

Byli tu i dnes téměř neznámí, na svou dobu dosti tvrdí v čele s divokým frontmanem Williamem „Faronem“ Ruffleym (voc, bg), s převzatou R&B vypalovačkou Do You Love Me, a dalšími songy jako See If She Cares, Shake Sherry, Give Me Time nebo Let’s Stomp. Později působili zejména ve Francii. Stejně neznámou je dnes i kapela . Coasters byli původními doprovázeči zpěváka (viz níže), ale ten se s nimi rozešel, a tak za mikrofon postavili svůj 14letý objev Chicka Grahama (vl. jm. Graham Jennings). Ten byl sice výborný, ale skupina vzhledem ke špatné hudebně-obchodní strategii neměla žádný úspěch, a zpěváčkovi Grahamovi se navíc během roku a půl úplně změnil hlas. A tak to zabalila. Existují nahrávky s písněmi Will You Love Me Tomorrow (z rep. ), a dále I Know, A Little You, Dance, Baby, Dance, Education. A určitě tu byli také zpěváka a kytaristy Tonyho Cranea s písničkami jako I Think Of You, Don’t Turn Around, Wishin’ And Hopin’ (z rep. ), Last Night (I Made A Little Girl Cry), Milkman, The Fortune Teller, Really Mystified, See Me Back, I Love You, Yes I Do, Good Good Lovin’, Jumping Jonah . Často hrávali s  v Cavern Clubu a v roce 1964 dokonce koncertovali v USA.

A ještě lépe to uměli které manažeroval Brian Epstein. V obsazení měli tehdy nepříliš běžné piano a často používali v pozadí „lesy smyčců a pikol“. Kapelu vedl  zpěvák a kytarista Gerry Marsden, dále v ní působili Les Chadwick (bg), Les Maguire (p, bvoc) a Freddie Marsden (ds, bvoc). Měla hity jako How Do You Do It? ( ji sice nahráli, ale odmítli vydat), I Like It, I’m The One, Don’t Let The Sun Catch You Crying, Ferry Cross The Mersey, Walk Hand In Hand, ale hlavně po svém přepracovala starou muzikálovou melodii You’ll Never Walk Alone, která se později stala hymnou fotbalového FC Liverpool. Skupina si též zahrála hlavní roli ve filmovém muzikálu, pojmenovaném dle jednoho jejího songu: Ferry Cross The Mersey (1965, režie Jeremy Summers). Na soundtracku se pak kromě výše zmíněného hitu objevily jejich písně It’s Gonna Be Alright, Why Oh Why či I’ll Wait For You.

Existuje také filmový dokument z roku 1963 nazvaný „Beat City“ (režie Charles Squires), který si všímá liverpoolského hudebního vření a ve kterém se některé výše i níže uvedené skupiny objevují.

Jako třeba další Epsteinova parta , (se zpěvákem Billym J. Kramerem), která sama songy nepsala, tak pochopitelně čerpala z repertoáru (Do You Want To Know A Secret?, I Call Your Name), z písní brouků pro kapelu přímo napsaných (např. Bad To Me, I’ll Be On My Way, I’ll Keep You Satisfied, From A Window), z písní producenta George Martina (I Know), ale později i z písní jiných autorů (Little Children, Trains And Boats And Planes, Twilight Time, I’ll Be Doggone, We’re Doing Fine). Poté, co o kapelu klesl zájem, se zpěvák Billy Kramer osamostatnil, ale žádnou díru do světa neudělal. A do Epsteinovy stáje patřila i průměrná kapela s úvodními singlovými písničkami, taktéž napsanými : Hello Little Girl a I’m In Love. Nejvýš se v britské hitparádě dostal song A Little Loving, v USA se kapela neprosadila, píseň IF You Cry propadla.

Asi nejznámější z těchto mersey-beatových kapel byli u nás , které tvořili skladatel Mike Pender (lvoc, g), John McNally (rg, voc), Chris Curtis (voc, ds) a Tony Jackson (lvoc, bg), jehož někdy v roce 1964 nahradil Frank Allen (lvoc, bg). Měli pár velkých hitů (vlastních i převzatých), jako např. Needles And Pins (pův. od ), Sweets For My Sweet (pův. od ), Don’t Throw Your Love Away (pův. od The Orlons), Sugar And Spice, When You Walk In The Room (pův. od Jackie de Shannon), What Have They Done To The Rain, Goodbye My Love, He’s Got No Love, When I Get Home (pův. od Bobby Darina) a  cover Love Potion No. 9, u pamětníků v záhybech paměti možná uvázly písničky jako It’s In Her Kiss, It’s All Been A Dream, Unhappy Girls, (I’ll Be) Missing You, So Far Away či It’s Just The Way nebo I’ll Cry Tomorrow. A proč byli u nás nejznámější? Tož kvůli tomu, že si u nás ještě za socíku trsli (byť v době, kdy už byli mnoho let za zenitem). A také kvůli tomu, že si mnoho lidí u nás myslelo, že song Needles And Pins, který byl v tuzemsku znám zejména od (a Neckář ho zpíval česky jako „mýdlového prince“), pochází právě z dílny Searchers. No, nepocházel…

Ale i hosté překvapovali svojí předvedenou hrou – klasickým příkladem byli skvělí manchesterští (neboli cesmíny – tj. takové ty stromové kytky s červenými bobulemi a ozdobnými listy), v jejichž čele stáli Allan Clarke (voc, g, harm), (g, voc) a Tony Hicks (lg, ks, bg, bjo, sitár, bvoc). Skupinu dále tvořili Bobby Elliott (ds) a Eric Haydock (bg), kterého v roce 1966 vystřídal Bernie Calvert (bg, ks). Ač cizáci, v podstatě dotáhli liverpoolský beat k naprosté dokonalosti. Clarkův pronikavý, „“ rošťácký hlas plus Nashovy (vyšší) a Hicksovy (nižší) harmonické druhé vokály a zpěvové protijízdy – to byly poznávací značky „cesmín“. Navíc v autorských věcech – psali je opět ti tři jmenovaní – ohromovali úžasnými melodickými nápady a zvláštními harmonickými momenty a zvraty. Není divu, že měli Hollies tolik hitů (vlastních i coverů), stačí jen jmenovat Just One Look (cover, pův. od Doris Troy), Here I Go Again, We’re Through, Yes, I Will, I’m Alive, Look Through Any Window, If I Needed Someone (cover, pův. od ), I Can’t Let Go, Bus Stop, Stop Stop Stop, On A Carousel, Pay You Back With Interest, Hard Hard Year, Goodbye Tomorrow, Carrie Anne, Stop Right There, King Midas In Reverse, Dear Eloise, Jennifer Eccles, Listen To Me atd. atd. Také byli hned po druhou nejúspěšnější hitparádovou kapelou. A ani nepřekvapí, že nejúspěšnějším albem Hollies se stala kompilace The Hollies Greatest (1968).

Za nejlepší řadová alba jsou považována Evolution (1967, kromě výše zmíněných Carrie Anne, Stop Right There, ještě např. Rain On The Window, The Games We Play, When Your Lights Turned On) a snad ještě Butterfly (1967, kromě výše zmíněné Dear Eloise, např. Away Away Away, Would You Believe?, Elevated Observations, Step Inside), ale jak již bylo řečeno, pro kapelu bylo důležitější vydávání singlů. , který toužil dělat progresivnější muziku, v roce 1968 skupinu opustil  a odstěhoval se do Kalifornie, kde se stal oporou folk-rockových a později ještě . Hollies si však i po jeho odchodu – vystřídal ho Terry Sylvester ze – drželi popularitu a přitom šlo o dobu, která kapelám jejich typu vlastně ani moc nepřála (hity Sorry Suzanne, Look At Life, He Ain’t Heavy…, He’s My Brother, I Can’t Tell The Bottom From The Top, Gasoline Alley Brand).

Z Manchesteru pocházeli také  – ti vynikali vcelku směšnými pohybovými kreacemi, které jim nejspíš vymýšlel malý obrýlený strajšpudlík, gumový zpěvák jménem Freddie Garrity. Zde je pár jejich „hitů“:  I’m Telling You Now, You Were Made For Me, I Understand a Do The Freddie. Jestliže každému vřele doporučuji, tak „Bédu a snílky“ rozhodně nikoli – byli skutečně děsní. A ještě jednu partu bych uvedl – z města United (a City) pocházel i soubor , který – jak je z názvu vidno – měl za mikrofonem zpěváka Wayneho Fontanu. V pětašedesátém měl hit The Game Of Love, dokonce jedničku americké hitparády. V tomtéž období se chytaly i songy Um, Um, Um, Um, Um, Um (cover, napsal ho ), It’s Just A Little Bit Too Late, Since You’ve Been Gone, Long Time Comin’ a She Needs Love. Po odchodu zpěváka Fontany si zbytek kapely pod zkráceným názvem začal vokály obstarávat sám, přičemž přibyl hit A Groovy Kind Of Love, a songy jako You Don’t Know About Love, We’ll Talk About It Tomorrow, The Letter (pův. od ), Coming Back, The Man Who Loved Trees, včetně psychedelické skladby My New Day And Age. A také ucházející LP With A Woman In Mind (1967, např. Ashes To Ashes, Schoolgirl, Shotgun, I Want Her, She Wants Me, The Morning After). To už se poslouchat jakž takž dalo. Poznámka: dva z členů The Mindbenders, jmenovitě Eric Stewart (voc, g) a Graham Gouldman (bg, voc) později, v 70. letech založil pop-rockový soubor .

Mimo Liverpool vyrukovala s mersey beatem ještě „fotbalová“ skupina z Londýna, kterou vedli bubeník Dave Clark a klávesista a zpěvák Mike Smith, majitel někdy dost hustého hlasu (někde mezi a ). Zajímavostí bylo, že v nástrojovém obsazení měla také mezi beaťáky neoblíbený saxofon. Nicméně v letech 1964–66 skutečně skvěle „“ válela, přičemž v té době vznikly hity Glad All Over, Do You Love Me, Bits And Pieces, Can’t You See That She’s Mine, Come Home, Catch Us If You Can, Over And Over, a songy, jako např. Because, Everybody Knows (I Still Love You), Any Way You Want It, Crying Over You, I Like It Like That, Don’t Be Take In, I Need Love, Try Too Hard, I’ll Be Yours My Love, Nineteen Days, At The Place, Doctor Rhythm.

DCF byli typickou singlovou kapelou, takže co se týče elpí, je nejlepší si obstarat nějaké to „bestofko“ nebo „greatesthitcko“. Patřili ke kapelám tzv. britské invaze, tedy těm, jimž se v závěsu za podařilo uspět v USA. V roce 1965 o ní budoucí režisérská hvězda John Boorman natočila film Catch Us If You Can. Po určitém období hledání (např. Everybody Knows (You Said Goodbye), Inside Out (hóóódně podobné Seržantovi), Maze Of Love) se kapela bohužel proměnila v takový ten vinárenský pop ’n’ roll, na který normální člověk tančí až po třech litrech ostravského Kahanu (You Got What It Takes, The Red Balloon, Good Old Rock ’n’ Roll, Live In The Sky, Put A Little Love In Your Heart), což nevylepšila ani ploužáky, ať už (Darling, I Love You, Julia, Break Down Andy Cry), nebo jinými (Everybody Get Together, pův. od Cheta Powerse). Ani není divu, že se v roce 1970 rozešla. No, vlastně nerozešla, jen jemně modifikovala název na .

Město na Temži reprezentovali v beatu i , známí tím, že měli za bubny dívku. Jejich nejznámějším songem je Have I The Right, z dalších bych uvedl ještě Please Don’t Pretend Again, That’s The Way, všechny z let 1964–65. Z Londýna předměstí pocházeli také , jejichž vznik byl poznamenán mnoha různými přestupy, a dodnes v tom panuje určitý guláš. V kapele rozhodně působili (g), (voc, p) a B. J. Wilson (ds), hudebně se pohybovala jak v beatu, tak v rhythm & blues, přičemž více skladeb přebírala, autorské písně byly v menšině. Ve třiašedesátém měla  hit Poison Ivy, z dalších songů možno vybrat třeba A Certain Girl, I’m The One Who Loves You, Bad Blood, I Feel Good All Over, Blue Ribbons, Stupidity, You Never Had It So Good, Don’t Ya Like My Love. V roce 1966 se kapela rozešla a všichni tři jmenovaní hudebníci založili mnohem slavnější skupinu .

U nás byli známí zejména  z Essexu, kteří se na konci 60. let objevili v Československu na Bratislavské lyře. V první půli sixties je vedl zpěvák Brian Poole, přičemž tehdy velmi neúspěšně soupeřili s . Přesto měli v letech 1963–64 pár převzatých hitů  jako třeba Twist And Shout, Do You Love Me, Someone Someone. Po odchodu Poola se skupina přestavěla, přičemž ji tvořili Alan Blakley (rg, ks, voc), Len „Chip“ Hawkes (bg, voc), Ricky West (g, voc) a Dave Munden (ds, voc) – tehdy začalo její krátké „golden“ období, kdy měla hity (převzaté i autorské) jak v Británii, tak občas dokonce i v Americe. Řadovými alby bych se ale být vámi raději moc neobtěžoval, většinou na nich byly tři, čtyři slušné songy a jinak vata, nehledě na fakt, že mnohé písně se často opakují: občas se totiž nedělal rozdíl mezi řadovkou a kompilací. No, možná snad LP Alan, Dave, Rick And Chip (1967). Přesto je lepší spíše zvolit nějakou tu „the best of…“ atd. Z písní jmenujme například Here Comes My Baby (původně od ), Round And Round, What A State I’m In, Negotiations In Soho Square, Running Out, Suddenly Winter, Silence Is Golden (předělávka od , ta je nejznámější), When I’m With Her, Come On Home, Reach Out, I’ll Be There, Even The Bad Times Are Good, Suddenly You Love Me, My Little Lady,  I Shall Be Released (pův. od ), Hello World, Call Me Number One, Me And My Life, By The Way, Right Wheel, Left Hammer, Sham!, Hello Buddy. No, vokály dobré, ale často trošku bigbítová estráda až bubblegum.

V Birminghamu působící, „odechovaní“ a občas dosti příšerní  Roda Allena (voc, bg) a Barryho Pritcharda (g, voc) si prožili dvě krátká období úspěchu – v letech 1965–66 a pak v čase bubblegumu v letech 1970–1972. Měli hity a songy jako třeba Caroline, You’ve Got Your Troubles, Here It Comes Again, Idol, Here Comes That Rainy Day Feeling Again, Freedom Come, Freedom Go, Storm In A Teacup). Huh! S  byla spojena i dvojka – často přebírala brouky interpretované songy a většinou je obalila do bombastických smyčcových a dechových aranžmá, což samé činila i s písněmi autorskými. Lze slyšet např. na nahrávkách z let 1964–66 jako třeba A World Without Love, Nobody I Know, I Go To Pieces (pův. od ), Woman, The Green Leaves Of Summer. A v jen málo případech nechala „pouze kytary znít“ (např. The Morning’s Calling).

Pojďme na evropský kontinent

Exčlen , v Německu narozený baskytarista a zpěvák vystupující pod přezdívkou  se stal mužem jednoho hitu – Just Like Eddie (1963). Co se týče samotného Spolkového Německa neboli NSR, tam měl několik hitíků takového toho dechovkového beatu mladičký zpěvák a kytarista maďarského původu – největší z nich byl v anglické verzi Marble Breaks And Iron Bends představen i v USA. Z těch dalších lze uvést Shake Hands, Keep Smilling a Cinderella Baby. Když si je poslechnete, bude vám to jasné: Drafi je hlavním kandidátem na německého předchůdce stylu bubblegum. Se svým melodickým beatem se v NSR představila také kapela  v čele s Herbertem Hildebrandtem (bg, bvoc) a Achimem Reichelem (voc, g). Měla angažmá v hamburském Star Clubu jako , byla na turné v Anglii s [artist:ID=1338|text=Little Richardem] a , přičemž dostala přezdívku „němečtí Beatles“, dělala předkapelu Beatles na jejich turné v NSR v roce 1966. Samotná kapela se pak prezentovala písněmi jako La La La, Come On And Sing, Stoppin’ In Las Vegas, Love Of My Life, It Is Love, Cauliflower, After Tea plus coverem Sha-La-La-La-Lee, původně od . Po určité pauze na konci šedesátek se personálně zcela obměnila, přičemž Hildebrandt se už staral jen o občasné skládání a o produkování.

Ve Španělsku byli zase miláčky zejména ženského publika , u nichž ovšem stál za mikrofonem německý, značně exaltovaný zpěvák Michael Kogel aka Mike Kennedy. Elbéčka hráli takový… no, estrádní bigbít s trúbami, přičemž měli hit Black Is Black, který se objevil na desce Black Is Black (1966, dále ještě např. I Don’t Care, I Want A Name, I’m Cuttin’ Out, Baby, Believe Me). A aj u nás boli takí ako beatlesi: bratislavská skupina – ve které tehdy začínal zpěvák a kytarista Dežo Ursiny – se snažila hrát i vypadat přesně tak, jako jejich vzory z Liverpoolu. Za dva roky těchto snah po nich zbyl hit Let’s Make A Summer (1965), něco singlů (Break It, Safety Arrived, The Enchanted Lie) a účast ve filmu Nylonový mesiac (1965, režie Eduard Grečner-Beatmen zde hrají píseň That’s All Got To Do). V šestašedesátém většina členů emigrovala do NSR, ale neprosadili se tam.

V Itálii byla v té době trendy malá, ale výbušná zpěvačka . Měla v sobě něco z  – takový ten poněkud živější, ukřičenější (někdy až dost nepříjemný) projev. V polovině sixties se prezentovala italským pojetím twistu a beatu, přičemž v té době byla známá i v USA (vystupovala i v populární Ed Sullivan Show) a v letech 1966 a 1967 získala popularitu i ve Velké Británii. Uveďme třeba její hity La Partita Di Pallone a Cuore (v angličtině známá jako Heart) nebo i některé další songy Amore Twist, Clementine Cherie, Non É Facile Avere 18 Anni, Son Finite Le Vacanze, Che M’importa Del Mondo, L’amore Mio, Rememeber Me, Just Once More, La Zanzara, Dove Non So, Gira Gira, Try It And See. Zahrála si samu sebe i v několika filmech, namátkou je možno zmínit Rita, la figlia americana (1965, režie Piero Vivarelli), La feldmarescialla (1967, režie Steno) nebo Little Rita nel West (1967, režie Ferdinando Baldi).

Mersey beat za oceánem? Inu, proč ne, i když oni tomu tam pravděpodobně říkali jinak (nejspíš rock ’n’ roll, jak konec konců nazývají veškerý rock)

Jako první bych uvedl zejména inspirátory oněch proplétajících se vokálních linek, bez kterých by možná nebyli Brouky – bratrskou dvojici Dona a Phila Everlyovy (oba voc, g) z amerického Středovýchodu, takto . V 60. letech ovšem o ně zájem postupně opadal, nejspíš právě v souvislosti s , nebo americkými . Možná také proto, že klesala jejich autorská potence a čím dál více písní přejímali. Zde bych jako příklad uvedl LP The Everly Brothers Sings Great Country Hits (1963, mj. I Walk The Line, pův. od , I’m So, Silver Threads And Golden Needles, pův. interpret , Please Help Me, I’m Falling, pův. interpret Hank Locklin, Release Me, pův. od Eddie Millera, později proslavil Engelbert Humperdinck).

Navíc se opět objevila reakce na reakci –  bratři se v polovině sixties nadchli pro sound beatových kapel, zejména těch, které vlastně oni dva sami předtím svým soundem ovlivnili. Od Everlyovcov bych v tomto punktu uvedl třeba songy Fact Of Life, Love Is All I Need, Gone, Gone, Gone, Price Of Love, Leave My Girl Alone, Bowling Dream, Mary Jane plus covery That’ll Be The Day, pův. od & , Dancing In The Street, pův. od , I Got A Woman, pův. od , Mama Tried, pův. od Merle Haggarda. Anebo alba Beat & Soul (1965, např. Man With Money, dále covery Love Is Stranger, pův od Mickey & Sylvia, C.C. Rider, pův. od Ma Raineyové, Hi-Heel Sneakers, pův. od Tommy Tuckera, Girl, Can’t Help It, pův. interpretováni [artist:ID=1338|text=Little Richardem]) a Two Yanks In England, kde jim většinu songů napsali členové pod pseudonymem L. Ransford (1966, např. Kiss Your Man Goodbye, The Collector, dále covery Somebody Help Me, pův. od , Hard Hard Year, pův. od Hollies).

V Indianě vznikla kapela , kterou vedl zpěvák a kytarista . Zpočátku normálně beatovala a v polovině sixties měla velký hit Hang On Sloopy. Z dalších písní dvouletky 1965–67 bych uvedl třeba cover Fever, pův. interpret Little Willie John, dále songy Sorrow, Up And Down, Come On, Let’s Go, Smokey Joe’s Café, You Make Me Feel So Good, Don’t Worry Mother, Say Those Magic Words. Později se Derringer stal význačným instrumentalistou a McCoys přešli na psychedelické rhythm & blues. A ještě později  hrál Rick třeba s bratry a . Do této kapitoly by patřily i začátky středně-proudého texaského výtržníka – vytáhl staré písně z 20. a 30. let a oblékl je do kabátu a la : nutno přiznat, že tyto songy Hold Me či Together patřily (hlavně v Británii) k jeho nejúspěšnějším. Později countryoval (v určité poloze jeho hlas připomínal ), a pak se připomněl nesourodým albem Three Week Hero (1968/1969, např. Medley: Jim’s Blues / George Wallace Is Rollin’ In This Mornin’, The Day That Lorraine Came Down, Sugar Mama, Won’t Be Long), na kterém mu hudební podklad, krom jiných, nahráli i tři budoucí , tehdy vystupující jako (, a ). Bylo částečně jakžtakž poslouchatelné, ovšem moc se neprodávalo…  No, a v neposlední řadě musíme zmínit také předčasně zemřelého Texasana s jeho (songy Love’s Made A Fool Of You, Another Sad And Lonely Night a hity I Fought The Law od Crickets či Let Her Dance).

V polovině 60. let, když se svou tvorbou zamířili do jiných hudebních vod, vznikla po nich na trhu díra, a tak se producenti předháněli v tom, jak ji zaplnit. V Americe, konkrétně v LA byla, coby kopie , vyrobena na objednávku pro TV seriál skupina . Tato čtveřice – Mike Nesmith (voc, g, bg), Peter Tork (voc, bg, g, ks, bjo), Mickey Dolenz (voc, ds) a Angličan (voc, perc) – měla zpočátku obrovský úspěch, ale muzikantům hodně vadilo, že jsou vlastně hračkami v rukách producentů a zcela v intencích názvu si připadali jako cvičené opice. Na druhé straně je fakt, že první elpíčka The Monkees (1966) a More Of The Monkees (1967) vykazovala multiplatinové prodeje. Přesto došlo k menší vzpouře a snaze natočit desky s vyšším procentem vlastních skladeb, anebo alespoň s větším vlivem na výběr coverů. To se podařilo zejména na LP Headquarters (1967) a dle všeho nejlepším albu Monkees Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd. (1967). Kapela se postupně odchylovala od takové té komerční větve soundu a la a na jedné straně barokně popovala, na straně druhé se po beatlesovsku velice ochotně pouštěla do hrátek s psychedelic music, což bylo tehdy velmi „in“. Jenomže celkově se to tak nějak producentům i kapele samotné začalo vymykat z rukou. To je dobře vidět v ulítlé filmové koláži The Head režiséra Boba Rafaelsona (1968), která – přestože je dnes určitým kultem – tehdy totálně propadla.

A tak, i když Monkees natáčeli vcelku zajímavé písničky poplatné atmosféře, kterou navodili hippies, časem o tuto partu veselých chlapíků přestal být zájem. Z největších hitů Monkees jmenujme Last Train To Clarksville, I’m A Believer a Daydream Believer, dále ještě (Theme From) The Monkees, I’ll Be True To You, Saturday Child, Mary, Mary, I Don’t Think You Know Me, A Little Bit Me A Little Bit You, (I’m Not Your) Steppin’ Stone, Forget That Girl, You Told Me, You Just May Be The One, No Time, Randy Scouse Git, The Door Into Summer, Words, Pleasant Valley Sunday, Love Is Only Sleeping, Daily Nightly, Valleri, Goin’ Down, Porpoise Song, Teardrops City, Heart & Soul či Sometime In The Morning nebo Can You Dig It. Jako kapela se Monkees začali vnitřně rozkládat cirka od osmašedesátého (první odešel Tork), zbylé trio Nesmith-Jones-Dolenz se pak ještě nějaký čas snažilo fungovat, ale pohromadě je držely víceméně některé smluvní závazky. Oficiální ukončení kariéry nastalo v roce 1971.

Už předtím natočil úspěšné album nejtalentovanější z  – neslo se v duchu country rocku a mělo název Magnetic South (1970, hit Joanne, dále např. Calico Girlfriend, Crippled Lion, Little Red Rider, plus cover One Rose). Ještě ve stejném roce vyšlo i jeho druhé LP Loose Salute (1970, např. Silver Moon, Conversations, Bye, Bye, Bye, Listen To The Band, Lady Of The Valley) a v rychlém sledu následovala i deska And The Hits Just Keep On Comin’ (1972, např. Lady Love, Tomorrow And Me, Two Different Roads, Harmony Constant). V období let 1970–1971 nahrál svoje album také další exčlen , zpěvák , které bylo v podstatě standartní pop music (např. Road To Love, Rainy Jane, Look At Me, Pretty Little Girl). Zbylí „“ Peter Tork a Micky Dolenz se věnovali zejména práci v televizi a ve filmu.

U se také poprvé projevil talent newyorského skladatele a zpěváka – hity I’m A Believer a A Little Bit… pocházejí totiž od něj. Ovšem hitmaker Neil sem do této škatule nepatří – najdete ho v kapitolce Ella, Nina, Mr. Dynamite, začátek funku a blue-eyed soul.

Z LA pocházela i další akvizice psychedelického beatu či pop-rocku, v Evropě méně známa skupina s vpravdě hipýzáckým názvem , neboli . Bylo to zasněné, acidicky jemně uhozené, s bohatými vokály. V základní sestavě tehdy působili Randy Seol (ds, voc), George Bunnell (bg, voc), Ed King (lg, voc), Mark Weltz (ks, voc), Lee Freeman (rg, sitar, voc) a Steve Bartek (fl, g, bvoc), přičemž největší hit Incense And Peppermints nazpíval hostující Greg Munford. Onen hit pak pochází ze stejnojmenného debutového alba Incense And Peppermints (1966/1967, dále např. The World’s On Fire, Birds In My Tree, Rainy Day Mushroom Pillow, Lose To Live plus instrumentálka Pass Time With SAC). I dvojka Wake Up… It’s Tomorrow zněla podobně (1967/1968, hitík Tomorrow, dále např. Pretty Song From Psych-Out, Sit With The Guru, They Saw The Fat One Coming plus suita Black Butter). Kapela se také objevila v hippie filmu Psych-Out (1968, režie Richard Rush).  Pak se začala měnit sestava, přitvrzovalo se, ale už to nějak nebylo ono. Z dalších songů SAC je možno zmínit třeba Sea Shell, Barefoot In Baltimore, Miss Attraction, Write Your Name In Gold, Desiree či California Day. V roce 1971 pak „jahodový budík“ dotikal. Ed King následně přestoupil k „jižanům“ .

Další americkou beatovou akvizicí s názvuky psychedelie a funku byla například kapela , která působila v Detroitu a jíž vedl – jak je vidno – zpěvák a kytarista . V jejím nejlepším období (1967–1970) za Tommym stáli Eddie Gray (g, bvoc), Mike Vale (bg, p, bvoc), Peter Lucia (ds, bvoc) a Ron Rosman (ks, bvoc). Skupina vynikala zejména výbornými sborovými vokály. Ještě dodnes jsou známy některé její hity, jako třeba Hanky Panky, Say I Am (What I Am), Don’t Let My Love Pass You By, I Think We’re Alone Now, Mirage, Baby, Baby, I Can’t Take It No More, Gettin’ Together, Real Girl, Lost In Your Eyes, Mony, Mony, Gingerbread Man, Nighttime (I’m a Lover), Get Out Now, Crimson And Clover, Do Something To Me,  Breakaway, Crystal Blue Persuasion, Kathleen McArthur, Sweet Cherry Wine, Cellophane Symphony, Makin’ Good Time, Ball Of Fire, Tighter, Tighter,  Talkin’ & Signifyn’, Red Rover, a to zejména proto, že jsou coverovány umělci z celého spektra rocku a popu. Na druhou stranu je třeba objektivně říci, že značnou část repertoáru kapely tvořily poněkud přiblblé bubblegumové (viz níže) popěvky. Proto bych alby spíše šetřil – snad tedy s přimhouřením očí Mony Mony (1968) a Crimson & Clover (1968). Po rozpadu kapely se zpěvák Tommy James vydal na sólovou dráhu (viz text Kdo po Beatles aneb pop rock).

V Austrálii vznikl sirup band bratří (voc, g),  (voc, g, ks, p) a Maurice (voc, bg, ks, g, harm) Gibbových, dalšími členy byli ještě Vince Melouney (ex-, g) a Colin Petersen (ds). Silným poznávacím znamením formace byly zejména barvy hlasů: Barryho jiskřivě „“ (na jeho šílenou fistuli z pozdější disco éry raději zapomeňte) a Robinův vysoký roztřesený s koncovým vibrátem. Nadměrně melodické písničky, v nich propracované vokály, jemný doprovod doplněný sladkými smyčci, a hlavně chorobná touha po slávě – vše uvedené je k ní nakonec dovedlo. Říkalo se jim také „australští “, přestože se bratři narodili na britském ostrově Man a vyrůstali v severoanglickém Manchesteru. Tam také založili svou první (dětskou) skiffle skupinu. V roce 1958 se Gibbovic rodina přestěhovala do Austrálie poblíž Brisbane, ale kluky hraní bavit nepřestalo ani tam – a místní rozhlasový dýdžej jim dokonce vymyslel název – a to dle iniciál nejstaršího z bratří. Ale teprve když se přesunuli do většího a metropolitního Sydney, začala si jich všímat širší veřejnost a posléze celý svět.

Za nejlepší alba jsou v období 1967–70 považována Bee Gees 1st (1967), Horizontal (1967/1968) a zejména výborné doublealbum Odessa (1968/1969). A nyní „bídžísácké“ hity a songy ze sixties: v Austrálii Spick And Specks, celosvětově pak New York Mining Disaster 1941, Holiday, To Love Somebody, Every Christian Lion Hearted Man Will Show You, Massachusetts, World, Words, Lemons Never Forget, Let There Be Love, I’ve Gotta Get A Message To You, I Started A Joke, Tomorrow Tomorrow, Birdie Told Me, The Earnest Of Being Georgie, You’ll Never See My Face Again, Marley Purt Drive, Suddenly, Sound Of Love, Give Your Best, Never Say Never Again, Melody Fair, Lamplight. Jak už jsem ale naznačil, silnou stránkou Bee Gees byl určitě cit pro vokální harmonii a tím vlastně melodičnost jejich písniček, ovšem minusem pak jejich až přílišná sladkost. Prostě – dostat se do vaší ledničky promění váš fernet ve vaječný koňak dřív, než by se řeklo Gibb!

Přes velký úspěch kapely v půli devětašedesátého zahřmělo – Robin se cítil být jako zpěvák (i jako skladatel) poněkud upozaděn, a tak Bee Gees opustil a vrhl se na sólovou dráhu. Natočil jednu mizernou desku s úspěšným (a příznačně děsným) singlem, a pak se zase do kapely vrátil. Mezitím ovšem skupinu opustil bubeník Colin Petersen, jenž pak hrál sezónu ve folkrockovém triu Humpy Bong, chvíli dělal impresária irskému folkaři Jonathanu Kellymu, posléze zahořkl a hudební branži opustil. A odešel také kytarista Vince Melouney, který následně v Anglii založil krátkodechý hardrock .

Další, nikoliv tak slavnou, australskou akvizicí se stali , kteří fungovali zhruba pět let. Působil u nich mj. i starší brácha od „“ Malcolma a Anguse, kytarista a zpěvák George Young. Dalšími osobnostmi v ní byli holandský kytarista Harry Vanda a zpěvák , v kapele ještě působili Dick Diamonde (bg, voc) a Gordon „Snowy“ Feet (ds). Většina skladeb pak pocházela od prvních tří jmenovaných. Easybeats byli mnohem divočejší partou než hore : stáli někde na rozhraní mezi melodickým beatem a la a bílým britským rhythm & blues. Proto se prezentovali „liverpoolárnami“, jakými byly třeba písničky Pretty Girl, I’m Gonna Tell Everybody, Made My Bed: Gonna Lie In It, Remember Sam, Hello, How Are You nebo Falling Off The Edge Of The World  či Music Goes ‘Round My Head, dokázali ale hrát i dost tvrdě, kupříkladu v sonzích She’s So Fine, Sorry, I’ll Make You Happy, Who’ll Be The One, Heaven And Hell, Bring A Little Lovin’ či Good Times. V momentě, kdy to začalo směřovat k psychedelickému hard rocku (mj. songy St. Louis, Peculiar Hole In The Sky, Can’t Find Love), se kapela rozpadla. Její nejznámější skladbou se stala hitovka Friday On My Mind, z elpíček je možno zkusit třeba Easy (1965), určitě Good Friday (1966/1967) a možná i Vigil (1968). Po ukončení činnosti se autorská dvojice Young a Vanda dala na producentskou dráhu, přičemž se starala třeba o Stevie Wrighta sólo, nebo o v jejich raném období. V polovině sedmdesátek oba vytvořili novovlnné duo .

Dětskou televizní hvězdou byl v Austrálii zpěvák , takže když dospěl do svých patnáctin, byl už v podstatě zkušeným showmanem. V té době dorazila pod jižní kříž beatová horečka, a který jiný teenager by žánr uchopil s takovým entuziasmem, jako on? Zhruba v období let 1965–1966 se tedy začal objevovat na malých deskách, kde se prosazoval svým chlapeckým, ale průrazným vokálem. Šlo převážně o různé covery, jako Stupiduty, Speechless (The Pick Up), Something You Got, Baby, Go Away, The Great Pretender, Is It Dream, z nichž většina se octla na jeho debutu Peter’s First Album (1966). Poté mu jako interpretovi byly dohazovány stále popovější kusy, až se v roce 1968 stal členem estrádně popového, vokálního „peroxid-blond“ tria , jakousi „Aussie“ odpovědí na . Trio mělo hit v coveru Temptation ‘Bout To Get Me (pův. od The Knight Brothers), z dalších songů možno uvést Look Away, When You Walk Away, Shake Me, Wake Me. Po návštěvě Spojeného království se skupina rozpadla a odešel k formujícím se .

Silnou vazbu na Austrálii mělo i britské pop-rockové (či baroque popové) duo , které tvořili bratranci (lvoc, g) a Trevor Gordon (bvoc, g). Druhý z nich totiž s rodiči do země klokanů na konci fifties emigroval. Tam se sčuchnul a skamarádil s tehdy ještě neznámými , a když se pak vrátil do Anglie a s Bonnetem vytvořil duo Marbles, požádal již slavné bratry Gibbovy, by mu napsali něco písní. Což se také stalo. Nejznámějšími singly dua jsou písně Only One Woman a The Walls Fell Down, z dalších songů je možno zmínit třeba Elisabeth Johnson, By The Light Of A Burning Candle, Breaking Up Is Hard To Do, které se většinou objevily na kompilačním LP The Marbles (1970). V tom čase už ale duo neexistovalo. Bonnet se později uplatnil jako hardrockový zpěvák, mj. v kapelách , či .

V samotné Anglii se velké přízni teenagerů těšila v polovině sixties i „temná Ofélie“, zpěvačka s tenkým „folkovým“ hlasem, hráčka na kytaru ; dívka šlechtického původu, objev  manažéra Oldhama, přítelkyně . Právě oni dva, a ještě  se jí skladatelsky postarali o její první hit As Tears Go By. Ten se objevil na albovém debutu Marianne Faithfull, obsahujícím napůl pop-rock obalený bohatou orchestrací, napůl folk (1964/1965, dále např. Time Takes Time, Come And Stay With Me, Plaisir d’amour). Přičemž současně vyšlo i její druhé LP, plné folkových tradicionálů Come My Way (1964/1965, mj. Down In The Salley Garden, Come My Way, Bells Of Freedom, Four Strong Winds, Portland Town). Z dalších songů, které Marianne pěla, je možno uvést třeba traditionaly Greensleeves a Scarborough Fair (ve stejné době vznikla slavná verze od ),  Blowin’ in The Wind, a pak mj.  In My Time Of Sorrow, This Little Bird, Summer Nights, Oh, Look Around You, Something Better, Counting napůl se  napsaný Sister Morphine či „roztřesený“ cover Yesterday, pův. od .

Zahrála si i v několika filmech, jako třeba v I’ll Never Forget What’s’isname (1967, režie Michael Wirner), The Girl On A Motorcycle (1968, Jack Cardiff) nebo Hamlet (1969, Tony Richardson). Bohužel více než songy nebo filmy se ale Marianne „proslavila“ svým tragickým manželstvím, skandály se Stouny, závislostí na drogách a slušnou frekvencí pokusů o sebevraždu. V jednasedmdesátém vznikla její zajímavá nahrávka různých předělávek, ale vydavatelský label jí odmítl. Šlo o folk-rockové verze mj. Rich Kid Blues od , Beware Of Darkness od , Visions Of Johanna a It’s All Over Now Baby Blue, obě od , či Chords Of Fame od . Škoda, nahrávka tak vyšla až o třináct let později (v r. 1985) pod názvem Rich Kid Blues.

I mladičká vykulená Skotka  byla ve svých sedmnácti nadějí – takovou britskou . Bohužel po pár víceméně beatových hitech (Shout, Leave A Little Love, The Boat That I Row, Dreary Nights And Days, Love Loves To Love Love) se přes osmyčcovaný filmový song To Sir, With You pomalu dostala do středního proudu. Něco je s přimhouřením obou očí jakžtakž poslouchatelné (mj. Me, The Peaceful Heart, Boy, Hum A Song, After The Feeling Is Gone, To The Other Woman plus cover Morning Dew, pův. od ), zbytek povětšinou estrádní srágora.

Nyní takovou odbočku – za nového „“ byl na konci sixties považován mladý londýnský zpěvák, pianista a skladatel (vl. jm. Reginald Kenneth Dwight). Pod přezdívkou „Reggie“ začínal v patnácti jako hospodský hráč na piano, poté založil skupinu Bluesology, která doprovázela americké soulové hvězdy na turné po Anglii, a posléze se stala podpůrnou skupinou zpěváka . Pak se přes manažéra jednoho hudebního labelu dostal k textům teenagerského básníka a bylo rozhodnuto – Reggie s ním od těch časů (1967) začal spolupracovat a tato spolupráce trvala i v době po milleniu. Následně si zpěvák vybral nový pseudonym Elton John a společně s Taupinem pak psali songy pro jiné interprety (mj. např. pro Living Without You). Nu, a v letech 1968–69 konečně došlo na první singly I’ve Been Loving You, Lady Samantha, It’s Me That You Need a Just Like Strange Rain a v devětašedesátém na první LP Empty Sky, na němž důležitou roli sehrál Johnův parťák z Bluesology, kytarista Caleb Quaye (1969, např. Empty Sky, Skyline Pigeon, Sails, Gulliver (Hay Chewed) Reprise, Val-Hala). A o rok později vydané album Elton John už se chytalo i v USA (1969/1970, hit Your Song, dále např. I Need You To Turn To, Border Song, First Episode At Hienton). A proč na začátku tohoto odstavce hovoříme o odbočce? Je totiž nutné podotknout, že pokud se v rámci hudby mluvilo o Eltonu Johnovi jako o novém „beatlovi“, týkalo se to spíše psychedelického období a nikoli jejich Mersey beatu z prvního období. A jak na tom byl EJ v seventies, se dočtete v textu Kdo po Beatles aneb pop-rock.

Takže tedy zpět k beatu

Když se vrátíme ke kapelám, v Československu byli vcelku oblíbení z Jižní Anglie. Tedy, oni byli oblíbení nejen kvůli muzice, ale také kvůli svému názvu – mezi teenagerskými školáky často probíhala soutěž, kdo ho zadrmolí nejrychleji, aniž by se spletl. Většinou to dopadalo takhle: „dejdídzibikimikentič!“ Aby se nám to trochu vyjasnilo, pojďme si říci sestavu: (voc), Trevor „Dozy“ L. Ward-Davies (bg), John „Beaky“ Dymond (g), Michael „Mick“ Wilson (ds) a Ian „Tich“ F. S. Amey (lg)… Hudebně se jednalo o spojení melodického beatu s bustrovanými kytarami a smyčci – v přeneseném významu, jako by předcházeli raným ; navíc tu existoval i stejný model producentů skladatelů (Alan Blaikley – Ken Howard). Ani není divu, že to byla jedna z kapel, které spíše klasicky spoléhaly na singly, coby „krmivo pro teenagery“, a alba u ní neměla tu důležitost. Přitom kupříkladu hned debut Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich (1966) byl velmi slušný, a ani dvojka If Music Be The Food Of Love…Then Prepare For Indigestion (1966) moc nezaostávala. A některé jejich hity a dobré songy? Tak třeba You Make It Move, Hideaway, Here’s A Heart, We’ve Got A Good Thing Goin’, Frustration, Nose For Trouble, Hold Tight, Bend It, Shame, Save Me, Hard To Love You, All I Want To Do, He’s A Raver, Wreck Of Antoinette, Zabadak, The Legend Of Xanadu, Snake In The Grass, Bora Bora, Love Is A Drum. A určitě byli poslouchatelnější než (viz další odstavec). Na podzim devětašedesátého odešel na sólovou dráhu, zbytek kapely pak pokračoval pod zkratkou

Nu, a pak jsme tu právě měli melodické pop-beatové ansámbly, jakým byli třeba manchesterští  zpěváka a multiinstrumentalisty Petera „Hermana“ Nooneho. Většina věcí byla přejatých, občas se nějaká ta autorská píseň objevila zapadlá na LP. Nicméně HH bodovali na hitparádách s matrošem, který nebyl od nich, viz třeba písničky: I’m Into Something Good, Can’t You Hear My Heartbeat, Silhouettes, Mr. Brown, You’ve Got A Lovely Daughter, Wonderful World, I’m Henry Vlll., I Am, Where Were You When I Needed You, A Must To Avoid, Listen People, Sleepy Joe, plus největší hit No Milk Today. Šlo většinou o neposlouchatelné sirupy, v podstatě o estrádu pro teenagery. Ale úspěšnou…

A samozřejmě nesmíme zapomenout na s , ještě než vstoupil do . Ze začátku estrádní bigboš, pak na krátký čas tvrdší melodická záležitost, jakýsi předstupeň . Singlovky jim psal profesionální songwriter Alan Blaikley, zbytek skladeb pak samotní členové Herd. Zkuste třeba písně I Can Fly, Understand Me, From The Underworld, I Don’t Want Our Loving To Die, Our Fairy Tale (ty se objevily na americkém LP Herd Lookin’ Thru You, 1968), dále ještě Beauty Queen či Miss Jones.

Asi by sem patřila i anglická kopírka amerických zvaná , což bylo v jejím případě opravdu jen „zbožné přání“. Příšerné, často neposlouchatelné. V letech 1966–1967 měla (většinou převzaté) písně jako Step By Step, Turning Around, Looking Around, Meet The Sun, Cherry Cherry. Na přelomu dekád vyplodila singl Hiroshima, který se stal na konci sedmdesátek hitem v Německu. Z toho času pochází i vcelku dobrá singlovka  State Fair Majorette. Ale jinak… (huh!). Svou existenční dvouletku naplnila o něco později (1968–1969) také londýnská skupina zpěváka Tony Riverse, což byl jakýsi pop-beat s bohatými sborovými vokály a mohutnou orchestrací. Měla písně jako Move In The Little Closer, Baby, Happiness Is Toy-Shaped, I Remember, Summer Dreaming, First Time Loving, What A Groovy Day, Mrs. Richie, Stand On Your Own Two Feet plus cover Cecilia, pův. od . Některé z nich se objevily na jediném LP Harmony Grass This Is Us (1969/1970, dále např. I Think Of You, My Little Girl, Ballad Of Michael). Z větší části estrádní záležitost, ale něco málo písní je i poslouchatelných…

Měli jsme tu i kapelu  ze Skotska, nazývanou některými českými máničkami též „mamrdláda“, těmi pokročilejšími v jazyce i „mamrdlejt“. Hlavními figurami v ní byli skladatelé (g, ks, voc) a Dean Ford (vl. jm. Thomas McAleese, lvoc, g). Zhruba od šestašedesátého se následujících cca pět let dostávala do podvědomí pop-beatovými songy jako Lovin’ Things, It’s All Leading Up To Saturday, Reflection Of My Life (ten je z autorských skladeb asi nejznámější) I See The Rain, Wait For Me Mary-Anne, Baby Make It Soon, Rainbow, My Little One, Radancer  plus coverem Ob-La-Di Ob-La-Da, pův, od . Brali i nějaká vyšší místa v domácí hitparádě (s tím broučím coverem měli dokonce číslo 1), občas se dostali i do té americké. Ale celkově to žádná sláva nebyla, což lze až na výjimky říci i o muzice.

A též nelze zapomenout (a občas i nelze poslouchat) s trúbami a s občasným nákrokem k rhythm & blues (hit Everlasting Love nebo songy Rainbow Valley, Hush, Bringing On Back The Good Times, So Sorry, Let Me Know, Baby I Know, Step Inside). To samé platí i o velšském big bandu , jemuž velel (voc, g), s jeho taliánským cover hitem (If Paradise) Half As Nice a songy jako High In The Sky, Bend Me, Shape Me, Lady Riga, Hello Susie. Huh! Posléze se kapela přejmenovala na a pokusila se o tvrdší muziku.

Na konci šedesátých let získaly sladké, melodické popěvky výše jmenovaných skupin dokonce svoje žánrové označení – dle písničky Bubble Gum World se jim příznačně začalo říkat bubblegum music (nebo jen bubblegum). Není třeba připomínat, že nejlépe se jim dařilo v USA, vliv byl rozhodně nezanedbatelný. Třeba bard z Atlanty na nich postavil celou svou kariéru – už na začátku sixties měl výnosnou hitparádovou odrhovačku Sheila, na jejich konci pak bodoval hity Dizzy a Jam Up And Jelly Tight. Možným předchůdcem bubblegumu je nejspíš romantický newyorský zpěvák . Prosadil se coby 17letý svým prvním singlem, veselou písní Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka Dot Bikini (1960). Jeho dalším velkým hitem byl v dvaašedesátém song Sealed With A Kiss, původně interpretovaný skladateli Peterem Udellem a Gary Geldem. Jelikož Hyland žil v singlové době, pojďme vzpomenout některých jeho dalších songů z průběhu sixties, jako třeba If Mary’s There, I’m Afraid To Go Home, The Joker Went Wild, Holiday For Clowns, Get The Message, Could You Dig It plus cover Gypsy Woman, pův. od . Na nějaký větší úspěch ale Brian již nedosáhl.

V polovině sixties se na obrazovkách některých amerických TV stanic objevil zpívající vousatý chlapík v turbanu, stojící za klávesami, a kapela oblečená v arabských hadrech. Jednalo se o mexického Texasana, vystupujícího pod pseudonymem , a ta parta za ním se nazývala . Hudebně to byla taková „rock ’n’ rollová skočná“, napůl běžné r’n’r halekačky s dětsky jednoduchým ústředním sloganem „wooly bully“, napůl šlapavý swamp s humornými texty. Rozhodně další předchůdce bubblegumu. Nejznámějším songem „klamavýho Sama a jeho faraónů“ byl song Wooly Bully (1965), následně pak přišlo něco menších hitů Ju Ju Hand, Li’l Red Riding Hood, How Do You Catch A Girl, I Couldn’t Spell !!*@!, a poté je pouštní písek hudební historie pomalu zavál… V New Yorku v půli dekády vznikla kapela , jíž vedl Michael Brown (ks, voc), často využívající cembalo, a zpíval v ní Steve Martin Caro. První jmenovaný pro ni také napsal první dva singlové hity Walk Away Renée a Pretty Ballerina (oba 1966), a oba pak některé další písně jako She May Call You Up Tonight, Lazy Day, Let Go Of You Girl či Shadows Breaking Over My Head, které se všechny objevily na debutovém albu Walk Away Renée/Pretty Balerina (1966/1967). Něčemu takovému se začalo říkat barokní pop, a stalo se dalším předchůdcem bubblegumu.

Novou generaci „sirupářů“ pak odstartovala psychedelická skupina se svým hitem Green Tambourine (1967) a dalšími podobnými podobnými songy jako Rice Is Nice, Jelly Jungle (Of Orange Marmelade), The Shoemaker Of Leatherware Square či Everything Is You. „Zelenou tamburinu“ složil newyorský klávesista a producent Paul Leka. Ten posléze založil tak trochu jednohubku, zvanou  a proslavil ji jedinou skladbou (proto ta jednohubka): „fotbalovým“ hitem Na Na Hey Hey Kiss Him Goodbye. Song se  pak objevil na albu Steam (1969, dále např. It’s The Magic In You Girl, Love And Affection, Come On Back And Love Me). Mhmmm… Míchanice beatu, bubblegumu a funk-soulu.

Styl pak v tom čase zastupovaly další  americké skupiny jako (kolovrátky typu Yummy Yummy Yummy, Chewy Chewy, Gimme Gimme či Down At Lulu’s),  pak ještě (Simon Says, May I Take A Giant Step, Sweet Lovin’, Bubble Gum World),  (Quick Joey Small (Run Joey Run), You Got The Love),  (Quick Joey Small (Run Joey Run), I’m In Love With You)  (Gimme Gimme Good Lovin’, Sunshine, Red Wine) či  (Tighter, Tighter, Sunday Morning, Just Let It Come, Mother Carey’s Chicken, Junction Creek).

Dodnes nejznámější z nich jsou  – takto první animovaná kapela na světě, což příznivci Gorillaz určitě vědí. Vznikla pro potřeby kresleného seriálu The Archie Show, přičemž se jednalo se o producentský počin Dona Kirshnera. Který mu samozřejmě vyšel náramně, zejména se superhitem Sugar Sugar (1969) – song pro Archies napsali skladatelé, producenti a zpěváci Jeff Barry a Andy Kim. Z dalších písní kreslené kapely lze uvést jinou hitovku Jingle Jangle, a pak celou řadu vlezlých pop-rockových songů, sekaných dle jednoho mustru jako třeba Bang-Shang-A-Lang, Get On The Line, Over And Over, Feelin’ So Good (S.K.O.O.B.Y. D.O.O.), Sugar And Spice, A Time For Love, Who’s Your Baby?, Who’s Gonna Love Me?, Sunshine, Together We Two, Everything’s Alright, Maybe I’m Wrong…

Pokud opustíme Ameriku a vydáme se do Anglie, tak zde byl jakousi předzvěstí bubblegumu producenty vytvořený soubor . Byl sestaven i díky inspiraci hnutím hippies a po vzoru kalifornských west-coastových kapel se vyžíval v opulentních sborových vokálech, kterým vládl zpěvák . Skupina se proslavila snad jen songem Let’s Go To The San Francisco (1967) a skutečností, že si v ní krátce zašmrdlal na klávesy , a zabrumlal na basu Nick Simper, takto oba budoucí „“. Vyplodila pak ještě několik víceméně podobných kusů, jako třeba A Walk In The Sky, Man Without A Woman či You Can Never Be Wrong, které komerčně propadly, takže důvod její existence jaksi pominul. Respektive jejího názvu. Ten se v roce 1969 změnil na , a v čele stál opět chvilku zpěvák . To už byla skutečná estráda. Jakžtakž bodovaly singly My Baby Loves Lovin’ a When You Are A King. Pro rockery neposlouchatelné. Burrows mezitím svoje aktivity rozprostřel do několika dalších projektů, třeba do .

Věřte nevěřte, ale i v britském pop-beatu existovala kapela, která se jmenovala a vedli ji Patrick Campbell-Lyons (voc, g, ks) a Alex Spyropoulos (ks, p, voc). Se svou popovou psychedelií a barokním sirupovým soundem s využitím trúb a smyčců se to sice snažilo tvářit -seržantovsky, ale invenčně to silně pokulhávalo. Nicméně existují tací, kteří tvrdí, že byla jedním z předchůdců art-rocku. No…nevim… První deska je fakt neposlouchatelná srágora. Najděte si třeba singl Pentecost Hotel (1967) nebo LP All Of Us (1968, např. Rainbow Chaser, Tiny Goddess, All Of Us, Trapeze plus instrumentálka The Show Must Go On) a To Markos III (1969, např. World Is Cold Without You, Black Flower, Love Suite, Except From ‘The Blind & The Beautiful’). Eventuálně singl Oh! What A Performance (1969).

V rámci ostrovního bubblegumu nás napadnou Jeffa Christieho s popěvky Yellow River, San Bernadino, Gotta Be Free (více v kapitole glam rock). Ovšem Jeff měl už před Christie partu , s níž natočil něco pop-beatových singlů s písněmi jako třeba Just One More Chance (1967) nebo Great Train Robbery či Sweet Freedom (oba 1968). Dále by se sem šikli třeba i (původně australští) folk-popoví  (songy Look What Have They Done To My Song Ma?, Beautiful People – oba pův. od – Never Ending Song Of Love – pův. od ) – a (Chirpy Chirpy Cheep Cheep, Tweedle Dee Tweedle Dum, Soley Soley – viz glam rock). Včetně zpěváka (vl. jm. Graham Pulleyblank) a jeho dětské písničky Little Arrows. Na druhou stranu – mladší žáci holt také musí něco poslouchat. Lee se prezentoval jakýmsi country bubblegumem – nazpíval něco podobných kolovrátků (Here Comes The Rain, Little Yellow Aeroplane, Good Morning, Every Road Leads Back To You) a v polovině seventies zaslouženě zmizel ze scény.

Na evropském kontinentu se v Belgii objevila hudebně barokně naducaná pop-rocková partička , která měla v nástrojovém obsazení kromě normální beatové sestavy navíc cello a housle. Prostě popina, co se tvářila jako cosi sofistikovaného. V roce 1969 ji proslavil hit Daydream, který se objevil na debutovém albu Laughing Cavalier (dále např. Fly Me To The Earth, Get That Girl, What’s Goin’ On, Laughing Cavalier). Dvojka Serenade v podstatě navazovala na první LP (1970, např. Serenade, Dear Beloved Secretary, Love, We Gotta Do Something New, Let Me Love Her). Skupina nahrála i soundtrack k filmu La Maison s ústředním songem Parlez-Moi d’Amour (1970, dále např. Who Can Tell Me My Name, Single Man). Po rozpadu WC v roce 1971 se uplatnili dva z členů: kytarista a zpěvák Sylvain Vanholme působil v popu, a posléze se stal úspěšným producentem, vedoucí kapely, houslista založil alternativní band .

V Nederlandu smyčci obalovala svoje pop-beatové songy skupina , kterou vedl baskytarista a vokalista Arnold Mühren (pouhá shoda jmen s fotbalistou Ajaxu) a srdcervoucně v ní pěli kytaristé (více) a Cees Veerman (méně). Hudebně to byli takoví holandští navíc téměř bez invence… Existuje LP (ale fakt ho nemusíte poslouchat, to je jen pro informaci) Cats (1968, hitík Times Were When, dále např. Lea, Excuse Me, Rainbow Tree) a singly Scarlet Ribbons, Why? a Marian. Mhmm, do Sopot s tím, kam jinam…

Po další nizozemské kopírce „“ nazvané se zpěvákem Peterem Tetteroo a klávesistou Hansem Van Ejckem zbyl vcelku úspěšný singl Ma Belle Amie  z LP Ma Belle Amie (1969, dále např. Sugar Shack, The Angel’s Coming (In The Holy Night), Mr. Music Man, If You Do Believe In Love plus rocková verze Bizetovy Carmen) a pár podobných, dnes už leda tak úspěšně zapomenutých písní: Finally In Love Again, Charmaine, She Likes Weeds, In Your Eyes (I Can See The Lies). Přitom, když v šestašedesátém začínali, hráli cosi jako rhythm & blues (např. Don’t You Leave, Just Another Hour). Jenže pak se to snažilo státi se trapně vlezlým (mj. Tea Is Famous), a tyto snahy byly nakonec úspěšné…

A do bubblegumu se pustil také kdo jiný než táta mnichovského diska , již tehdy zkušený taliánský producent žijící v Německu. Na přelomu 60.–70. let se pyšnil strašlivým mrožákem a toto svoje téměř zabijácké image přenesl i na TV obrazovky, když na nich v roce 1969 pod polopseudonymem odpěl zlatý song Looky, Looky (u nás známý pod verbální markou „Ama-má-má, papa-ama-má-má“). Ten se pak objevil na příšerné desce plné příšerně zahraných coverů That’s Bubble Gum, That’s Giorgio (1969, dále např. Mercy, Make Me Your Baby plus cover Mendocino , pův. od ). Moroder měl opravdu obrovský cit pro to něco zmrvit, aby na tom pak vydělal. Jeho Looky Looky totiž vychází ze stejného nápadu jako popěvek Mah Na Mah Na (u nás známý jako „manamana“). I toho se Giorgio chopil s elektronickou brutalitou sobě vlastní a zničil ho dokonale. Oproti odlehčené verzi původního interpreta a autora, jinak skladatele filmové hudby  (nebo i skvělé klipovce z The Muppet Show), ta jeho působí jako když se slon (mrož) setká s porcelánem. Huh!

A tuna bysme mohli urobit bodku za týmto antifutbalom.