Fotografický spolek 400 ASA: zatím o sobě jen dává vědět

Spolek 400 ASA tvoří Alžběta Jungrová (*1978), Antonín Kratochvíl (*1947), Karel Cudlín (*1960), Jan Dobrovský (*1960), Tomki Němec (*1963), Jan Mihaliček (*1965) a Martin Wágner (*1980). Už ze sestavy a z roků narození jednotlivých tvůrců je patrné, že jde o spolek reprezentující odcházející časy. Je to jednak dáno tím, že 400 ASA sestává z tvůrců střední a starší střední generace – nejmladší dva členové spolku nechť prominou, ale plus minus čtyřicítka už je prostě také střední věk. A jednak je to dáno zastoupením jediné ženy ve jmenované sedmičce. Fotografie – jako umělecký obor – se v současnosti zcela rovnomocně nachází v rukách mužů a žen, zatímco tradiční, takzvaná humanistická dokumentární fotografie s akcentem na černobílé snímky bývala mužskou doménou, ženy v ní stály v jasné menšině. Podobně je ve spolku 400 ASA výjimkou Alžběta Jungrová – nadto jako jediná se na výstavě prezentuje i barevnými pracemi. A v neposlední řadě: název 400 ASA odkazuje k citlivosti klasického filmového materiálu, k takzvané „čtyřstovce“ (jindy se jí také říkalo „sedmadvacítka“– odvozeno od technicky ekvivalentního značení 27 DIN). Právě tento materiál nejčastěji používali „klasičtí“ dokumentaristé: „čtyřstovkovými“ filmy nabíjeli své fotoaparáty (velmi často značky Leica).

Spolek 400 ASA je sebezáchovným krokem a gestem: Jsme tu! Ještě tady jsme! Proč to přihlášení se o slovo? Protože humanistický dokument ztrácí na společenské prestiži a přestává po něm být ekonomická poptávka. Vizualita, rychlost a vůbec povaha médií se zásadně změnily od oněch časů, kdy se po druhé světové válce ustavila agentura Magnum Photos, která se zanedlouho stala symbolem a pro mnohé rovněž vzorem humanistického fotodokumentu. Dnes se dá dlouhodobé dokumentování jednoho tématu provozovat především ve volném čase, na vlastní triko, anebo díky nepočetným grantům; redakcí, které by něco takového zajímalo, valem ubývá. To hovoříme o globálním vývoji.

Tuzemská situace má kromě toho svá specifika: po druhé světové válce zde neexistovaly obrazové zpravodajské týdeníky typu Life, Time, Spiegel, Stern a další. Po listopadu 1989 měla některá česká papírová média ambici mít i takové fotoreportéry, kteří by se dennodenně nehonili za aktualitami, nýbrž by přinášeli náročnější obrazové reportáže, ba dokonce by na tiskových stránkách daného periodika sem tam došlo i na nějaký ten dokument. Ale časem z toho všeho sešlo. Stačí se podívat, kam se obrazově dostal třeba Reflex. Specifikum však neleží pouze ve vydavatelských poměrech. Polistopadová česká výtvarná scéna – přesněji její ideově a píárově nejagilnější část, která se postupem let stala provozním a kritickým mainstreamem, podporovaným z veřejných peněz – je vůči dokumentární tvorbě obezřetná, přehlíží ji. V podstatě ji má za přežilou věc, využitelnou ještě tak pro nějaký koncept, coby jeho součást.

Ostatně v manifestu 400 ASA, který lze nalézt na stránkách spolku a rovněž na výstavě ve Veletržním paláci, je řečeno celkem jasně: „Nevymezujeme se proti jiným přístupům k tvorbě, jsme ale spíše konzervativní nežli sledující módní trendy. Ve snaze zúročit dědictví českého dokumentu a jeho obrazovost, která z něj od počátku dělá světový fenomén, bychom rádi pokračovali a rozvíjeli jeho tradici. (…) Jestliže pozbyla na jedinečnosti role kvalitních a na fotografie bohatých periodik již s rozvojem televizního vysílání, vnímání fotografie o to více ovlivňuje bezbřehost internetu. O výjimečnost při zobrazování nevídaných podob světa profesionálové s fotoaparáty nevyhnutelně přicházejí. O to více ale může fotograf přinést svědectví o konkrétních příbězích a nahlédnout do nich hlouběji za hranici povrchnosti,“ stojí v manifestu mimo jiné.

Z výstavy 400 ASA Fotografie: autorská kóje Tomkiho Němce, foto: NG Praha

Přehlídka ve Veletržním paláci není nic víc a nic méně než první veřejně viditelný krok spolku, který deklaruje, že by rád posiloval „prestiž dokumentární tvorby jak její kvalitou, tak přípravou fotografických knih a výstav“. Expozice situovaná na ochoz v pátém patře velmi dobře vypadá, ale nepříliš toho říká. Benedikt Markel a Martina Požárová vymysleli důmyslný systém autorských kójí. Na každé zadní stěně kóje se skví velká zvětšenina jedné autorovy práce a jeho jméno. Tyto zadní stěny směřují coby jakési výlohy nebo poutače do volného prostoru palácové haly, takže expozice o sobě dává vědět i z protějšího ochozu. Každá kóje potom vybízí k samostatnému vstoupení a divákovi představuje práce jednoho člena spolku. Kóje obsahuje devět děl. Jedno je umístěné čelně a ve velkém formátu, přičemž stěna je efektně tvarována jako pasparta – fotka je do ní vsazena. K tomuto centrálnímu exponátu se ze dvou stran sbíhají dvě stěny a na každé z nich visí čtyři menší zvětšeniny. V zásadě běží o ochutnávku. O degustaci pro nezasvěcené. Vždyť například snímky Antonína Kratochvíla z cyklu Broken Dream o rozpadajícím se (post)sovětském bloku byly i v ČR mnohokrát publikovány. Rovněž dokumentace života pražských ortodoxních Židů byla Karlem Cudlínem nejednou zveřejněna. U Cudlína se aspoň vyskytují i nedávno vzniklé záběry, kdežto Kratochvíl a Tomki Němec sáhli do letitých archivů. Naproti tomu Jan Mihaliček, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová a částečně i Martin Wágner akcentují nové práce. Celek tak drží pohromadě především precizní a jednotná formální prezentace, nikoliv obsahová koncepce, která by například formulovala určité společné téma. Ve výsledku převažuje potřeba dát o sobě vědět, než se jako tým vyslovit prostřednictvím fotografie k „tady a teď“.

A ještě jeden háček, rovněž dramaturgický. Dokumentární fotografie nabývá na hodnotě a nahlíží „za hranici povrchnosti“ (jak si to přeje spolek 400 ASA v manifestu) tehdy, když dostává patřičný výpovědní, vyprávěcí prostor. Dokumentární fotografie roste s rozvíjenou ideou. U dokumentu nemusí být každý snímek výtečným, samonosným obrazem, nýbrž má mít své zřejmé místo v celku výpovědi. A při skromném, degustačním počtu zastoupených prací u expozice 400 ASA: Fotografie k takovému umocňování zkrátka nedochází. Devět fotografií je počet spíše pro reportáž než pro dokument, který od diváka vyžaduje určité napojení. Zde k němu nedostane šanci. Návštěvník projde sedmi kójemi a řekne si: To je vše?!

Součástí výstavy je desetiminutová projekce snímků od členů skupiny 400 ASA – zde jsou prezentovány jiné práce než v jednotlivých autorských kójích, foto: NG Praha

Není to všechno. Jakmile divák opustí ochoz, čeká na něj ztmavený prostor v předsálí s desetiminutovou projekcí s dalšími drobnými portfolii členů 400 ASA. Každý snímek je na rozměrném trojplátně představen tak, že na střední část je promítnuta fotografie v plném formátu, zatímco levé a pravé plátno souběžně ukazují výseky z dané fotografie. Pozorovatel je tímto panoramatem téměř obestoupen, je vnořen do záběru, jenže než se ve fotografii zorientuje a začne ji zrakem nasávat a vnímat nuance, už je tu další exponát. Běží to rychle, jedná se o pouhý náladotvorný sled (ostatně snímky v projekci postrádají název a vročení). Jako kdyby na té výstavě na nic nebyl pořádně čas a prostor.

Těžko na závěr nezmínit kontext, v němž se kolekce 400 ASA: Fotografie nachází. Rozsáhlé výstavní ochozy na několika podlažích Veletržního paláce působí v současnosti řídce, málo využitě; expozice českých dokumentaristů tam má pozici sirotka ponechaného osudu napospas. Ve Veletržním paláci je smutno. Národní galerie se s ním za celou dobu, co jej má ve správě, nenaučila zacházet tak, aby to byl permanentně tepající, swingující stánek umění. Katalog má důstojný formát, slušný tisk, grafickou střídmost s minimalistickou obálkou sugerující zrnitost filmového materiálu, ale ani tento sešit (72 stran, cena 400 Kč) nepřekračuje rovinu základní informace o existenci a členech spolku. Nejlépe tak z nástupu 400 ASA prozatím vycházejí internetové stránky dokumentaristické sedmy. Poskytují nejplastičtější přehled o tvůrčím kapitálu a potenciálu spolku 400 ASA.

400 ASA: Fotografie. Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner. Kurátor Josef Moucha. Národní galerie Praha, Veletržní palác, 5. patro. Výstava trvá do 8. září 2019.