Jedna báseň. Autorky čtou: Lenka Marečková

V Městské knihovně v Písku se konal 21. prosince 1982 večer poezie. Jednou z vystupujících byla devatenáctiletá Lenka Marečková. Přečetla některé verše ze své právě vznikající sbírky Ať žije společnost. Následky byly ostré. Následujícího roku strávila dvě měsíce ve vyšetřovací vazbě v Českých Budějovicích. Roku 1984 byla odsouzena na sedm měsíců nepodmíněně a příští rok si pět měsíců odseděla. V orwellovském roce podepsala Chartu 77 a posléze se zapojila do několika disidentských občanských iniciativ, byla například členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který režimu obzvlášť pil krev.

Marečková pod náporem polistopadového dění a svých četných aktivit v náhle svobodné společnosti „zapomněla“ na svoji samizdatovou poezii z osmdesátých let, nechala ji být. Ale roku 2015 ji k oprášení uleželých básní vyzvala kamarádka Beatrice Landovská, která v roce 1989 zařadila Lenčiny básně do samizdatové antologie Narozeni v 60. letech.  „Když jsem v srpnu 2015 v Knihovně Václava Havla četla své verše ze sbírky básní, pojmenovaná s nadsázkou Ať žije společnost, byla jsem zděšená z toho, co veršů napsaných tehdy před 33 lety, je stále aktuální,“ píše Marečková v doslovu ke svazku Ať žije společnost, který byl důsledkem nového veřejného čtení starých kusů a jenž shrnuje tři autorčiny samizdatové tituly (blíže o tom v níže připojeném autorském heslu). Ten doslov je obdobným apelem, jako byly verše z osmdesátých let. V nich Marečková vyzývala k osobní a občanské nerezignaci, k postavení se zlu a přetvářce, ke vzdorování manipulaci, oblbování, zastrašování, k nepodlehnutí konzumentství, bařtipánství.

Poezie Lenky Marečkové je znepokojujícím způsobem dvojaká. Vášnivá, chrlená, někdo by možná řekl beatnicky kvílivá a obviňující, ale současně je to poezie jasného rozumu, bystrého úsudku, racionálního postoje (neplést s postojem vychytralým!). Tvar jednotlivých básnických čísel i souborů, do nichž jsou tyto básně bez názvů sepjaty, je spontánní, nečesaný, vznikající pod palbou, kdy není čas pilovat jemnosti a krásu.

Převážná část knižního souboru Ať žije společnost zůstává znepokojivá i dnes, a to z několika možných důvodů. Autor těchto řádek je o pár roků starší než Lenka Marečková. Když nyní čte, jak ona jasně a pro sebe závazně, se všemi osobními důsledky, nahlédla situaci ve společnosti osmdesátých let, nezbývá než smeknout a stydět se. Když dnes protestují mladí lidé v ulicích, říká se jim často, že by se měli raději učit, že tak daleko více pomohou společnosti. Ale co když dnešní protestující středoškoláci nahlížejí současné společenské maléry s touž jasnozřivostí a nenabaleností špatných zvyků jako kdysi studentka Lenka? A dále: autorka si nelže do kapsy – velmi kriticky nahlíží na sebedestruktivní či kompromisnické tendence lidí v kruzích, v nichž se sama pohybovala. A konečně: v protestu a apelu Marečkové je obsažena jakási nadčasová opravdovost jedince, který se staví proti mechanismům, které mu chtějí zpracovat to nejcennější, co má – duši.

Lenka Marečková v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Lenka Marečková: Ať žije společnost. Uspořádal a redigoval Martin Machovec, doslov napsala Lenka Marečková. Kalich, Praha 2018, 144 stran, doporučená cena 199 korun.

Lenka Marečková (*1963), právnička a lektorka seminářů osobního rozvoje. Narodila se v Počátkách v okrese Pelhřimov. Do svých devíti let žila v Kamenici nad Lipou, pak se rodina přestěhovala do Pelhřimova, kde studovala gymnázium. Po něm přešla do Tábora na dvouletou nástavbu, obor cestovní ruch. Roku 1996 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech se zapojila do reformy českého systému vězeňství, byla například vedoucí Oddělení trestně prvního a milostí v Kanceláři prezidenta republiky, když hlavou státu byl Václav Havel. Publikovala odbornou práci Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu (2007, Academia). V současnosti působí jako hlavní inspektor ochrany lidských práv – jinými slovy jako ombudsmanka – na Ministerstvu obrany ČR. Žije v Zákolanech u Prahy.

Poezii začala publikovat v samizdatu v první polovině osmdesátých let, někdy pod jménem Lenka Marečková, jindy jako Lenka Marečková-Müllerová, sbírku Kena – Blesk ze slunce (1984) podepsala Yoshioko Agua-Rell. Kromě Keny Marečková napsala sbírky Padlí andělé (1984), dnes ztracený soubor Sura (asi 1984-1985). Jádrem jejího tehdejšího básnického díla jsou sbírky Ať žije společnost (1982-1983), Mrtvej underground (1986) a Soukromé neshody (1987). Tyto tři soubory byly sebrány do jednoho svazku nazvaného Ať žije společnost a oficiálně vydány na konci roku 2018 nakladatelstvím Kalich.

Obálka knihy je dílem grafika Luboše Drtiny, repro: Artzona

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura