Jedna báseň. Autorky čtou: Andrea Slováková
Básnický debut Andrey Slovákové Vně má to, co jiné nemívají: jistotu rukopisu, která jako by pramenila z toho, že nezáleží na tom, jak to s ním dopadne, jelikož vypadat musí právě takto. Linka, kterou je psán, je tudíž neochvějně tlustá.
A pak je tu druhá vlastnost, která myslím poezii Andrey Slovákové činí výjimečnou v kontextu současné domácí mladé básnické scény: jde o zřetelnou erotičnost básní této prvotiny. A konečně svérázný je především výrazový svět tohoto díla, v němž je kus z jazyka filosofie i filosofie jazyka. Abstraktní pojmy a myšlenkový, konceptuální materiál se ocitají v přímém sousedství hmatatelné, smyslové tělesnosti – a to činí básnickou sbírku Vně zajímavou.
O básnické sbírce Vně se lze dočíst, že vznikla dokumentaristickou metodou sběru materiálu a že používá filmový střih. To je spíše invenční využití položek autorčina životopisu pro anotaci. Ona je to hlavně sbírka-milostný příběh, příběh vášnivého vztahu, který se přelévá, vyvíjí a někam směřuje, který chvíli ustrnuje a je všelijak přemyšlován a přetvářen oběma účastníky. Mluvčí této poezie si prostřednictvím prožívaného vzrušujícího milostného vztahu vyjasňuje své potřeby, tříbí své myšlenky, formuluje svá očekávání, upřímně odhaluje niterné paradoxy svých tužeb. Když musíš být na místě, / potřebuju tě v pohybu, jsi-li se mnou, chci být sama, jsi-li daleko, volám tě k sobě.
Nesejde na tom, kolik různorodých vztahů tyto verše inspirovalo: v této sbírce se ocitá univerzální milenec, přímočará, stručná bytost s obřími dlaněmi, s tlapami, pazourami, a obrovským tělem, které si umějí vzít, co chtějí. A proti němu levandulová, neskladná žena s odporem k všednodennosti, small talkům a banalitě, která soužití neumí a vlastně nechce, která se soužitím souží – potřebuje ničivou samotu a současně volá po osvobození z ní. Touha po spolubytí s mužem končí přesně tehdy, když setkání nastává – jakmile dojde na odluku, přichází nová potřeba sounáležitosti. Je to sbírka o tomto přelévání, kolísání a uvědomování.
Poezie Andrey Slovákové představuje bohatý intimní svět, v němž se, jak bylo řečeno, komplexní úvahy mísí se sytým líčením prožitků fýsis, a toto spojení je pro autorčinu poetiku ústřední také proto, že se výrazně projevuje v jazyce těchto básní. Filosofické vzdělání autorky – respektive jeden z několika oborů, jimiž se zabývá či zabývala – se vepsalo do materiálu její poezie silněji než to filmové. Její básně jsou plné hutných abstrakt, z nichž mnohé nabývají povahy novotvarů (rozeznatelno, rapidúžas, nesžití), směsi diskurzů nejrůznějších řádů i celých jazykově-myšlenkových konstruktů, které mohou být obtížně představitelné a vyžadují od čtenáře nadstandardní mentální námahu, chce-li být součástí textu a skutečně porozumět sdělení každého izolovaného verše (pravoúhlá náklonnost, probouzející se vetchost, geometrie stávání se lásky, samota je mi nejvítanější způsob rozprostraněnosti apod.), najdou se tu i konkrétní filosofické termíny jako neumenon. Andrea Slováková pochází ze Slovenska, debutem se tedy mihnou i verše ve slovenštině. Synestetické počitky jsou to nejprostší, s čím se tu lze setkat (hlučná slaná vůně) – stejně jako vše výše popsané a stejně jako jakési „závěry“ na způsob výrokově-predikátové logiky, k nimž básně docházejí: Moje bdělost je pouze provizorní. Měkkost rozhodnutí je dána málem nutnosti. Nebo Čtení produkuje lyriku. Či Smysl je neopakovatelná vlastnost věci. Nahraditelnost je veškerá.
Potřeba teoretizovat a přesnými označeními uchopit veškerý svět, i ten vztahový, vede k jakémusi formátování lásky, lidí i sebe sama, k tvarování luzného „žánrového hybridu“, v němž bude uspokojivě všechno: romantické drama i thriller. V této poezii, v příběhu zde zachyceného milostného vzplanutí, v němž jako by se po tomto všem marně toužilo, je obojího dostatek, proto je působivá. Co nedotáhl či naopak překročil onen vztah/vztahy, to dovršily a naplnily tyto verše o něm/o nich. Nejde snad o onu jazykovou zaumnost, s níž ke slovu přicházejí zejména genitivně vršená abstrakta ženského rodu končící příponou –ost, která tak často popisují nějakou kvalitu. Jsou to básně senzuálně velmi prudké, a – jak bylo řečeno – velice intimní. Tato soukromost je činí čtenáři blízkými: vyvolává intenzivní pocit nahlížení, pozorovatelství, sdílení tajností, přihlížení náročnému sžívání dvou lidí, kteří se tak silně přitahují, až jim to připadá výjimečné, totiž netriviální: tedy tomu nejbližšímu z dramatické nebanální lásky srdcí a těl.
Usamozřejmi si mě,/ prosí a poroučí mluvčí těchto básní, i já si chci tebe.
Silné, expresivní a nebojácné jsou především takové básně milostné a erotické, v nichž nastává havárie smyslů, kde se touží sžíravě, kde se doslova prahne. Je to básnická sbírka o tom, po čem bažíme všichni a co nikdy nedostaneme, o možné a udržitelné blízkosti, sdílení – o zneklidňující nesouměřitelnosti / snahy dostát požadavkům/ a nemožnosti uspokojení. Andrea Slováková je filmová režisérka a dokumentaristka i filmová vědkyně, a také originální básnířka.
Andrea Slováková: Vně. Fotografie David Konečný. Větrné mlýny, Brno 2018, 92 stran, doporučená cena 199 korun.
Andrea Slováková v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma
Poznámka redakce: autorka interpretujícího textu Olga Stehlíková byla redaktorkou básnického debutu Andrey Slovákové.
Andrea Slováková (*1981), filmová režisérka, dokumentaristka, teoretička, kurátorka, pedagožka, básnířka. Absolvovala doktorsky mediální studia a filmovou vědu na UK v Praze, studovala strategický management na Cambridge Business School. Devět let působila ve vedení MFDF Ji.hlava, jehož je dramaturgyní, dále tři roky jako ředitelka Nakladatelství AMU. Založila nakladatelství Nová beseda. Publikuje texty o filmu, editorsky vedla magazín dok.revue či sborník o dokumentárním filmu DO. Natočila několik dokumentárních a portrétních snímků, její filmy se promítaly na řadě mezinárodních festivalů. Přednáší dějiny a metody dokumentárního filmu, dějiny experimentálního filmu a filosofii na MU v Brně a FTF AMU v Praze. Kromě toho je expertkou Státního fondu kinematografie a členkou odborné komise slovenského Audiovizuálního fondu. Publikuje články o filmech a rozhovory s režiséry v různých filmových a kulturních časopisech. Kromě básnické sbírky Vně (Větrné mlýny 2018) je autorkou knihy Co je nového ve filmové vědě (Nová beseda 2017).
Přebal básnické sbírky Vně Andrey Slovákové, repro: Větrné mlýny
Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura
