Jedna báseň. Autoři čtou: Pavel Zajíc

Volnou doménu Zajíc zaplnil pseudocitacemi a možná i citacemi z hromadných e-mailů, profesních životopisů, sebeprezentací prostřednictvím podřízených, reklamních a PR prefabrikátů a jejich věrných nápodob. To by k ilustraci našeho způsobu života a zaužívané komunikace ovšem nestačilo. A sama ilustrace společnosti by byla příliš povšechným námětem pro básnickou sbírku, zvlášť jsme-li i s poezií spojeni smluvně.

Vycházejí dystopické prózy, jeden takový román za druhým získává ceny a překladovou pozornost. Básnických dystopických sbírek u nás oproti tomu mnoho není – v kontextu současné doby bude kniha Pavla Zajíce zřejmě unikátní (spolu s chystanou básnickou sbírkou Jonáše Zbořila a třeba ještě některých básní Jana Škroba ze sbírky Reál). Unikátní však bude sbírka Peníze rovněž v tom, že autor ani mluvčí sám sebe nestaví do středu tvorby a příběh sbírky není jejich životním příběhem, z čehož plyne – spolu s ledovou ironií a výsměšností – odosobněnost úspěšně naplňující záměr neinteriorizovat tvorbu. Básník Zajíc se nechce vciťovat do sebe, ale spíš do společnosti. Vybírá si z ní reprezentativní korporátní vzorek a pak už jen poukazuje, opakovaně prostřednictvím nebohé postavy Kristíny Kurmanové nebo básníka Igora Kundry.

Chlad a temnoty, které z takové knihy vyvěrají, by v sobě měly nést varovnou notu směrem k budoucnosti. Jenže „patrný hmatatelný svět v pozůstalosti básně“, totiž naše budoucnost: „nová země, svět“ – to je planeta, kterou obýváme už nyní, v bohapusté přítomnosti. Na jakákoli varování je tedy poněkud pozdě. Pavel Zajíc je k nám při našem obývání nepopiratelně krutý, totiž upřímný; strašlivým českým jazykem, který jsme fixovali jako jazyk veřejný, pojmenuje ukázkové „radegasty našich hodnot“: v oslavných projevech, které jsou o nás psány, nezapomínáme nejen řádně zdrojovat, ale také požadujeme zmínit menšiny, bezdomovce, děti, ekologii, veřejně prospěšnou činnost, mládežnické sportovní oddíly, své studijní a pracovní úspěchy – aniž nás něco z toho opravdu definuje. Jedeme své pětiletky mezi ženou a manželkou, školou, prací a povýšením. Když se té parodizaci sebe sama díky básni zasmějeme, je to legrace poněkud škrtivá. Chceme to mít okázalé, když pro naše děti tvoříme dějiny, které se přitom už odehrávají, a vlastně ani nestojíme o pořádnou pauzu. Plánovaný výstup z kancelářské klimatizace do teambuildingového outdooru představuje jen položku v kultivaci firemní kultury. Vůbec se netajíme tím, že naše ambice jsou mezinárodní.

Tohle všechno se lze v různých variacích o a v básnické sbírce Pavla Zajíce Peníze dočíst a doslechnout, takové jsou bezprostřední dojmy z čtení jednotlivých kusů obsažených v autorově knize. Úzkost z takového obrazu žité reality lidí chycených v pasti hromadného vydělávání těsně po konci všeho ale vzniká až při dočtení celku tohoto ledopádu. Další, další dokonalá civilizace bude pravděpodobně ta naše, na kterou bylo zaděláno už kdysi. Developeři se vynasnažili, aby nový řád imitoval staré řády. Zneklidnění a mrazení, které nad touto knihou čtenář zažívá, není efektem cílené provokace, nýbrž čistým dojmem z pouhé deskripce, z trefného přepisu.

Peníze jako symbol, kterým se měříme, řekl autor v úvodu citovaném interview. Měříme se jím v souboji, v němž nutně vyhrávají zase ony.

Pavel Zajíc v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Pavel Zajíc: Peníze. Větrné mlýny, Brno 2018, 92 stran, doporučená cena 199 korun.

Poznámka redakce: Autorka tohoto textu byla editorkou básnické sbírky Peníze.

Pavel Zajíc (*1988) žije v Brně. Vystudoval sdružená uměnovědná studia na tamní Masarykově univerzitě. V říjnu roku 2012 se stal laureátem 40. ročníku Literární soutěže Františka Halase, kde zároveň získal Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, díky níž vydal sbírku (nazvanou ona místa). Jeho druhotina nese název Peníze. Je členem mužského pěveckého sboru Láska opravdivá a některých dalších brněnských zvukových těles. Pracuje ve finančním sektoru.

Obálka knihy je dílem grafičky Kateřiny Wewiorové, která pro ni použila fotografii Davida Konečného, repro: Větrné mlýny

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura