Glosa: Chytráctví ex post. Na tom všem se podílela skupina Lucie?

Autoři příspěvek Všechny ty noci a bankroty publikovali u příležitosti vydání EvoLucie, nového alba Lucie; tu desku dělí od předcházejícího alba skupiny celých šestnáct let. Nahrávku EvoLucie reflektují Veselý s Hrochem až ve druhé polovině textu; v první nastiňují historii a postavení kapely v dobových souvislostech. A právě tady se pisatelé uchylují k ideologii, která si realitu zjednodušuje a přizpůsobuje stylem, který se sice tváří angažovaně a zásadově, ale v jádru je především ahistorický a tezovitý.

Ještě než začnu, měl bych přiznat barvu, svůj vztah ke skupině Lucie. Na počátku devadesátých let jsem ji poslouchal, byl jsem asi na dvou jejích samostatných koncertech. Naživo jsem ji naposledy viděl roku 1995, když předskakovala na pražském Strahově The Rolling Stones. Ve druhé polovině devadesátých let jsem přestal sledovat její alba. Nynější návrat Lucie mě v podstatě nezajímá, obecně jsem ke znovuobnovování kapel skeptický. U Lucie to vnímám obdobně jako třeba u Pražského výběru: chci si uchovat vzpomínky na původní energii, kterou mám s těmi kapelami spojenou, a nemíním si v sobě zkoušet obnovovat, co prostě obnovit nejde. Nepotřebuju se dívat na pány v mém věku, jak se snaží vyvolat ducha, jehož vyvolat nelze. Žádnou takovou nostalgii necítím.

„Nejpopulárnější česká skupina posledních tří dekád vyrostla do nevídaných rozměrů během divokých devadesátých let, kdy se smělo jednoduše vše – a kocovinu z mejdanu cítíme dodnes. Diskografie skupiny byla jako soundtrack dobových nálad a dnes může sloužit jako připomínka společenských kulis doby transformace, v níž leží kořeny mnoha současných politických problémů,“ píší Veselý s Hrochem. „Těsně po revoluci nesly hity Lucie euforii nově nabyté svobody. Měly v sobě pořád trochu drzosti, ta ale postupem času začala ustupovat vyklidněnému novoromantismu a rádiovému pop-rocku z druhé poloviny dekády. Žádná jiná popová kapela nezosobňuje ducha devadesátek tak dobře jako Lucie. Zpívali o drogách a sexu v časech, kdy to bylo ještě vzrušující,“ pokračují oba autoři o něco dál a dodávají: „‘Vychutnej si do dna/ všechno, na co máš…‘ V polovině dekády byl už mejdan v plném proudu a sloganem z hitu Krev a r’n’r se řídili i ti, kteří dostali díky kuponové privatizaci do rukou státní podniky a začali je tunelovat. V trhlinách zákonů se rodila nová ekonomická elita, která bude o dekády později ovládat média a manipulovat veřejným míněním. ‚Vládnou divný typy./ Je to skandál, sedět, brát dvoje prachy./ Je to skandál, jé jé jau!‘ Zatímco na začátku devadesátých let Lucie dění opatrně komentovala, na druhé desce se nechala strhnout dobou a v hlavě už znělo jen ‚perník, voda, koks‘. Tady někde se zadělávalo na budoucí problémy, byť v kolektivní paměti zůstává spíše euforie a přitakávání kapitalistické kovbojce.“

Veselý s Hrochem ve svém těkajícím textu plném krátkých spojení sugerují přímou vazbu mezi průběhem transformace a privatizace a tvorbou skupiny Lucie; považují její písně za apologii té doby, za přitakávání tomu, co založilo a napájelo „kořeny mnoha současných politických problémů“. V podstatě tvrdí, že Lucie se během „devadesátek“ zcela poddala duchu doby a jednak odrážela, jednak posilovala slepotu ve společnosti vůči neřádům, které dotyčnou dekádu charakterizovaly a které se nám nyní vracejí.

K tomu dvě poznámky. Po čtvrtstoletém odstupu se věci samozřejmě jeví jasněji a přehledněji, než když se bezprostředně dějí. To je zákon dějin, a nelze chtít, aby tomu bylo jinak. Ale i při vědomí této „dodatečné moudrosti“ je pro mě představa, že umělec nutně, jakkoliv třeba i nevědomě, reflektuje to, co se ve společnosti společensky a politicky děje, nepřijatelná. Umělec to reflektovat může, ale nemusí; může si „odlétnout“, kam je mu libo a jediné, co musí, je danými prostředky přesvědčit o své cestě, o oprávněnosti své výpovědi. Kdyby tomu tak nebylo, proč by pak existovaly například lidové písně o lásce nebo – v českých podmínkách – proč by se posluchači vraceli k domácí písňové tvorbě například šedesátých let?

Karel Veselý je stálým spolupracovníkem Artzony.cz; jako její šéf jsem za to rád, o jeho přehledu nemůže být pochyb. Právě v textech pro náš web Veselý opakovaně píše o vyprázdněnosti dnešního rocku, o jeho obracení se do minulosti; tím ovšem jen podrývá svůj text o Lucii, který napsal s Milošem Hrochem z Radia Wave. Jestliže tytéž tendence Veselý pozoruje jak ve světové produkci, tak u Lucie, jejímuž albu EvoLucie spolu s M. Hrochem posléze vyčítá nedostatečnou reflexi „devadesátek“, pak pláče na špatném hrobě: rock & pop, respektive poprock, který Lucie provozuje, je prostě dneska takový, ať ve světě či doma, a uplatňovat na něj en bloc kritéria občanské a historické odpovědnosti je neadekvátní. Jinak řečeno: Lucie vždy byla hédonická a vyskytovaly-li se v jejích písňových textech narážky na adresu dané doby, nebyly ničím víc, než poznámkami na okraj; těžko z toho dělat symbol epochy.

„Antikomunismus byl v devadesátých letech věrným spojencem klausovského neoliberalismu. Pod jeho pláštíkem vznikl režim, který vehnal většinu voličstva do náruče populistů Zemana a Babiše, proti nimiž teď Koller vystupuje. Zato v dekádě, kdy se podepisovala opoziční smlouva, si dnes angažovaný Koller ‚vychutnával do dna všechno, na co měl‘,“ píší Veselý s Hrochem. Není z těch vět úplně jasné, pod čím pláštíkem, zda antikomunismu nebo klausovského neoliberalismu „vznikl režim, který vehnal většinu voličstva do náruče populistů“. Nejsou to věty zmotané jen stylisticky, ale především obsahově. Klausovský neoliberalismus měl ve skutečnosti podobu bankovního socialismu a sociálně byla Klausova reálná politika centristická nebo sociálně demokratická. Antikomunismus byl v ČR podobně deklarativní jako neoliberalismus: komunistická strana zakázaná nebyla, komunistické (zejména ekonomické) struktury se čile přizpůsobily novým poměrům. Kdyby tady vládl skutečný antikomunismus a neoliberalismus, nemohli by lidé jako Babiš nadělat své majetky.

Veselý s Hrochem líčí „devadesátky“ jako zdroj téměř všeho současného českého politického marasmu. Mohlo by se říct, že jde o pohled generačně kritický, jenže fakticky každý z těch autorů náleží k jiné generaci. Pravda je spíš taková, že pohled Karla Veselého (*1976) a Miloše Hrocha (*1989) je především ideologický. Veselého generační souputník Erik Tabery (*1977) v nejnovějším vydání Respektu, jemuž šéfuje, píše v úvodním komentáři o proměně současné české společnosti i toto: „Zatím stále žijeme z toho, co jsme si nastřádali zejména v prvních deseti letech následujících po revoluci v roce 1989. Tehdy se zrodila dobrá ústava, zřídily dvě komory parlamentu, postavil základ kvalitního Ústavního soudu, vybudovala nezávislá veřejnoprávní média atd. Proto dnes neprobíhá proměna tak rychle a viditelně, nicméně probíhá…“ Tabery má na mysli tento proces: „Tuzemský veřejný prostor se postupnými kroky proměňuje z otevřeného v uzavřený, z liberálního ve zkostnatělý.“

Antikomunismus, klausovský neoliberalismus, populismus, Lucie… Veselý s Hrochem to v zájmu efektnosti a ideologické přehlednosti spekli dohromady na úkor méně pohodlného a méně efektního přesného rozlišování. Ačkoliv oba jsou z generací cele otevřených světu, tak na procesy, které jsou očividně nadnárodní a jichž se také dotýkají v textu o „kauze“ Lucie, vytahují měřítka a kontexty ryze národní. Jak totiž Veselý & Hroch vysvětlí, že to, co se děje u nás, totiž příklon voličstva k populistům, se dá pozorovat i leckde jinde: od Maďarska po USA? Autoři toho na tvorbu a postoje Lucie naložili o dost víc, než si kapela zaslouží, a také ovšem o hodně víc, než jsou s to domyslet a formulovat v rozsahu jedné relativně stručné úvahy.