Glosa: Krampol a Vyskočil coby referenční bod
Sestava osob z kultury a umění, které 28. října 2018 převzaly na Pražském hradě státní vyznamenání, je mimořádně výmluvná. A smutná.
Bez dlouhých řečí a věcně nejprve k dvěma hercům, jimž prezident republiky v den stého výročí založení Československa udělil medaile Za zásluhy I. stupně.
Jiří Krampol (*1938) absolvoval v roce 1962 DAMU a téhož roku nastoupil do pražského Divadla Na Zábradlí. Zde hrál v čase jeho nejslavnější éry, kdy na Zábradlí režírovali Jan Grossman, Otomar Krejča či Václav Hudeček a kmenovým autorem byl Václav Havel; ostatně Krampol hrál v jeho Zahradní slavnosti. Počátkem sedmdesátých let z této scény odešel, ale v roce 1979 se do ní vrátil, aby nadobro dal Zábradlí vale roku 1983, kdy nastoupil do Semaforu a vytvořil autorskou dvojici spolu s Miloslavem Šimkem. V roce 1990 spolu založili Divadlo Jiřího Grossmanna a provozovali v něm svůj lidový humor. Když však Šimek usoudil, že je zase čas na politickou satiru, Krampol, rázovitý bavič a slušný dabér, se plně oddal ryzí komerci. Za bezmála třicet polistopadových let nevytvořil nic, co by se zapsalo do dějin českého herectví.
Ještě více to platí pro Ivana Vyskočila (*1946), který dokončil DAMU v roce 1968 a nastoupil do pražského Činoherního klubu, v té době vynikající scény, která spolu se Zábradlím a Krejčovým Divadlem za branou tvořila hvězdnou českou divadelní trojici, proslulou i v zahraničí. Roku 1973 se Vyskočil stal členem Divadla Jiřího Wolkera, následovalo angažmá v Divadle S. K. Neumanna, od počátku devadesátých let je na volné noze – a nic…
Kdyby tedy nebyli nynějším osazenstvem Hradu protežováni herci formátu Krampola a Vyskočila a existovala by kritéria, která by skutečně brala v potaz umělecké zásluhy, mohli bychom z českého divadla vidět jiné laureáty. Jaké? Například režiséry Jana Nebeského nebo J. A. Pitínského. Nebo z herců letos osmdesátiletého Petra Nárožného, který v Činoherním klubu – na rozdíl od Ivana Vyskočila – zanechal vpravdě nesmazatelnou stopu. Nebo herce a režiséra Miroslava Krobota, který vybudoval Dejvické divadlo. Nebo režiséra Dušana D. Pařízka, hlavní osobnost zlaté éry pražského Divadla Komedie v letech 2002-2013, dnes režiséra zcela etablovaného na evropských scénách německého jazyka. Nebo dramatika, scenáristu a režiséra Petra Zelenku. Jména by se našla. Některá by jistě byla předmětem diskuse, ale všechny zde jen tak nahozené osobnosti za sebou mají dílo jistých uměleckých kvalit i diváckého ohlasu.
Zleva podnikatel Jaroslav Strnad, bývalá tenistka Helena Suková, publicista a spisovatel Milan Syruček a básník, spisovatel a novinář Karel Sýs ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde 28. října 2018 při slavnostním ceremoniálu udílení státních vyznamenání převzali Medaile Za zásluhy. Syruček a Sýs, ideoví spřízněnci naklonění zcela jiné orientaci ČR, než je ta současná, foto: Ondřej Deml (ČTK)
K hudbě snad jen tolik: jak by bylo pěkné namísto Ondřeje Hejmy či Michala Davida spatřit na čestném místě na Hradě například dirigenta Václava Lukse nebo pěvce Adama Plachetku.
A literatura? Historik a spisovatel Michal Macháček (*1986) napsal objemný a diskutovaný životopis Gustáva Husáka, ovšem česká historiografie doposud nemá vyznamenány některé autory formátu, do něhož Macháček teprve musí dorůst, například (letos sedmdesátiletého) Pavla Bělinu nebo Petra Čorneje či Jiřího Peška. A spisovatelé Lenka Procházková a Karel Sýs, kteří v roce stého výročí republiky rovněž zasedli mezi laureáty medaile Za zásluhy? Tak v tomhle případě se dostalo zadostiučinění autorům, kteří jsou slyšet svými nenávistnými projevy na adresu polistopadového režimu, jenž jim umožňuje svobodně si říkat, co chtějí. Literárně však své talenty promrhali nebo je nechali spát; zcela se utopili v bezuzdné ideologii. Jmenujte jedinou knihu ať Procházkové, nebo Sýse řekněme po roce 2000, která by výrazně promluvila do současné české literatury. Kdyby se měřilo zásluhami o českou literaturu, těžko by mohli být opomenuti například dva doyeni literární historie, kritiky a výtečné ediční práce, totiž Jiří Brabec a Jiří Opelík, oba muži, jimž do devadesátky neschází mnoho.
Taková jsou fakta. A dalo by se pokračovat. O fakta však přinejmenším v oblasti a kultury a umění u laureátů nejde. Laureáti jsou hlavou státu použiti jako vzkaz příslušnému segmentu veřejnosti, v tomto případě veřejnosti kulturní, že zásluhy se neměří reálnými výsledky v daném oboru, nýbrž mírou ideologické přijatelnosti laureáta pro prezidenta republiky. Zakázat určité lidi nebo obor nejde, tak aspoň „inteligenty a umělce“ naštveme. To je filozofie, jejímž referenčním bodem jsou třeba herci Krampol a Vyskočil.
