Zcela vyčerpávající Žítkovské bohyně (i paní Bovaryová)

Následující odstavce nejsou a nechtějí být recenzí Žítkovských bohyní na Palmovce, nýbrž pouze poznámkou, jež by ráda upozornila na jeden rys inscenace, který má koneckonců širší souvislosti. Předešleme, že Divadlo pod Palmovkou v poslední době setrvale zvedá hlavu. Je u něho patrná koncepčnost a energie. Nesnadné ambici i potřebě dosahovat jisté umělecké úrovně a současně nebýt exkluzivní, nýbrž obecněji sdělnou scénou se snaží dostát kromě jiného adaptacemi slavných literárních děl. Pod uměleckým vedením Michala Langa je u Palmovky patrná snaha překročit své zdánlivě osudové určení kamenné scény na okraji Prahy; ostatně historie sice pomalu, ale přece pracuje na tom, že čtvrť Libeň se vsakuje do takzvaného širšího centra hlavního města.

Libeňské Žítkovské bohyně, které adaptoval a režíroval zmíněný Michal Lang, stojí na dvou pilířích. Tím jedním je promyšlená scénografie Jana Duška, tím druhým je výkon Terezy Dočkalové v hlavní roli Dory. Třicetiletá Dočkalová, jejíž tvář poslední měsíce téměř již zlidověla díky internetovému projektu Branky – body – kokoti, je nyní hereckou oporou a možná vůbec hlavní hvězdou Palmovky; bylo již dost napsáno o jejím excelentním výkonu v inscenaci Ibsenovy Nory (Domečku pro panenky).

Jen na okraj: trochu se o Dočkalovou bojím. Aby ji nezlanařilo Národní divadlo a zde nezapadla do provozního průměru a pozvolného rozplynutí se, jako se to svého času stalo kupříkladu Petře Špalkové, která předtím odehrála výtečné kreace v Divadle Na zábradlí.

Ale zpět do Libně: ani Duškova vizuálně efektní a přitom až edukativní scénografie, ani intenzivní výkon Dočkalové (a nelze smlčet nasazení celého souboru!) neodvrátí úmornost této adaptace románu Kateřiny Tučkové. Její próza je kolážovitě strukturovaným literárním dílem o téměř čtyřech a půl stovkách stran. Adaptace této knihy je svůdná vzhledem k popularitě autorky a díla, avšak nesnadná kvůli značnému riziku ilustrativnosti, která se vnucuje právě tím, že se z románu vyzobají jen určité určující situace a skutečnosti. Takže vzdor téměř filmovému, dynamickému „nástřihu“ jednotlivých výstupů vyznívá Langova tříhodinová inscenace adaptace popisně a nakonec i značně úmorně.

Michal Lang režíroval i adaptaci Flaubertova románu, který pro libeňské jeviště adaptovala Iva Klestilová. Opět běží o plus minus tříhodinovou inscenaci, jíž dominuje ženská postava, v tomto případě ztělesněná Lucií Štěpánkovou. V popisnosti, doslovnosti a tedy i úmornosti je Paní Bovaryová přímo rodnou sestrou Žítkovských bohyní. (A zvrátit nás v tomhle přesvědčení nemůže ani skutečnost, že všechna v příštích týdnech ohlášená představení „Bohyní“ jsou vyprodaná; za to jsme, bez ironie, upřímně rádi.)

Samotná stopáž, ty zhruba tři hodiny, není pochopitelně žádným argumentem a znakem, že inscenace se utápí v doslovnosti; existovaly a existují pěti- i vícehodinové strhující divadelní kusy. U Žítkovských bohyní a Paní Bovaryové z Palmovky nejde o čas, to je pouhý vnější atribut a souběh, nýbrž prvořadě běží o to, že výstupy se sice střídají ve svižném tempu, ale děj posouvají jen pozvolna. Dynamika je tu pouze zdánlivá. Zejména v „Bohyních“, a především v jejich druhé polovině, někdy jako kdyby určité výstupy ani nebraly v potaz, co divák před chvílí viděl a složil si v mysli. Opakování tady není matkou režijní moudrosti.

Problém obou inscenací na Palmovce tkví v dramaturgii. Přesněji: ve zcela nedostatečné interní dramaturgické oponentuře. O roli dramaturga většina veřejnosti vlastně nemá ponětí, nedokázala by odpovědět, co ta funkce obnáší a k čemu je. Asi nejvýznamnější český dramaturg druhé poloviny minulého století, Karel Kraus, nedílně spjatý s osobností režiséra Otomara Krejči, napsal v roce 1970 stať Co je dramaturg. Vzpomínal v ní, že když pracoval ve velkých divadlech, měl dramaturg „v podstatě za úkol vybrat osm až patnáct her pro každou sezonu a při svém výběru uplatnit především umění kompromisu mezi vkusem obecenstva, víceméně oprávněnými požadavky herců a mezi vlastní ideální představou o divadle“. Kraus připomněl, že divadelními dramaturgy byli kupříkladu spisovatelé František Langer nebo Karel Čapek. Ve zmíněné stati Karel Kraus nahlíží na roli dramaturga s jistou skepsí ve smyslu, co tato profese reálně (z)může, zejména při stávajícím vývoji divadelního provozu, kdy se struktura scén stále více odchyluje od systému národních divadel k existenci stánků zaměřených speciálněji, fragmentárněji, v nichž sílí úloha vyhraněných režisérských osobností. Nicméně, píše Kraus, dramaturg „supluje, případně podněcuje v určitých oblastech skutečného realizátora uměleckého díla, jemuž nedostatek času – a doufejme, že nikoliv nedostatek schopností – brání zvládnout úlohy příliš rozsáhlé“. Dramaturg je ten, respektive měl by být tím, kdo se zúčastní procesu stavby inscenace, ale současně zastává post vnitřní oponentury, pohledu zvnějšku, kdy bere v potaz a koriguje jak směřování režiséra za jeho vizí, tak zájem publika, které by nemělo být zanášeno zbytnostmi, přičemž tato funkce vůbec neznamená nadbíhání publiku.

Dramatička Iva Klestilová adaptovala pro Palmovku Flaubertovu Paní Bovaryovou. Současně je uvedena jako dramaturgyně dané inscenace. To znamená, že dramaturgickou oponenturu prováděla sama na sobě. Režisérem kusu je Michal Lang, který je současně uměleckým šéfem Palmovky. Žítkovské bohyně si Lang adaptoval sám, dramaturgem byl očividně příliš hodný Ladislav Stýblo. Výsledný tvar obou inscenací, respektive jejich deficit, je velmi podobný. Problém spočívá, jak je zřejmé, v kumulaci funkcí; v kolegiálním vyhovování si v nepatřičném slova smyslu. Na Palmovce neexistuje osobnost, která by byla s to nahlédnout evidentní obdobná úskalí obou vzpomínaných inscenací. Stánek z pražské Libně v tom zdaleka není sám! Jde o dobově příznačný rys, kdy téměř neexistuje, respektive není žádoucí dramaturgická závora, přes niž nejede vlak. Nedostává se osobností (protože po nich dle všeho vlastně není poptávka), jež by nejen spoluurčily, co zařadit na repertoár daného divadla, nýbrž i jaká podoba textu se má inscenovat, co je v dané inscenaci plně funkční a co již pouze dekorativní a nadbytečné. Nerušit kruhy mé rýpalem, který nerespektuje mou osobnost, to je postoj v této éře zduřelých eg, jež přece nejlépe vědí, jak věci mají být. Palmovka v tomto kráčí s českým duchem doby, přičemž ona bezbolestná, v důsledku narcistní samoobslužnost je jednou z příčin provinciálnosti současného českého divadla, potažmo umění vůbec.