Ibsenova vztahová jatka v dejvickém podání. Služba klasice i sobě

Přízraky, komorní rodinné drama o třech dějstvích pro pět postav, situované do venkovského sídla majetné paní Alvingové, napsal Ibsen v roce 1881. Nemá smysl rozepisovat se o tuzemské historii inscenování této hry, ale za stručné připomenutí snad stojí využití překladu nordisty Františka Fröhlicha z osmdesátých let minulého století. Roku 1988 jej premiérově využilo pražské Divadlo S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) v nastudování tehdy mladého talentovaného režiséra Jana Nebeského. Na jaře 1990 se tvůrčí tým s inscenací přesunul do pražského Divadla v Řeznické. Podobně tomu bylo s inscenací režírovanou jiným mladým talentem, Janem Fričem: premiéru zažila v Městském divadle Kladno na jaře 2014, odkud se na konci roku 2016 přesunula do pražského Divadla X10. A pak už jen zbývá inscenace Petera Gábora premiérově uvedená rovněž na jaře 2014 v ostravské Komorní scéně Aréna. (Recenze na obě inscenace si lze přečíst ZDE). Dejvické divadlo momentálně má Přízraky na repertoáru jako jediná tuzemská scéna. Nastíněním charakteru inscenace režírované Jiřím Pokorným se pokusme ptát po důvodech, které k tomu populární scénu nejspíš vedly.

Scéna vytvořená Petrem B. Novákem je tradicionalistická, klasicistní, evokující dobu vzniku hry. Rovněž tak kostýmy navržené Alenou Dziarnovich (jen taška, v níž nosí své dokumenty pastor Manders, mohla být méně moderní). Nic z toho ovšem nedodržuje doslovně to, co předepisuje Ibsen: vizuálně je to vkusná, odlehčená variace na předminulé století. V textu dramaturgie provedla škrty pouze nepatrné. Režisér Jiří Pokorný herce směruje k vážnému, nikoliv však těžkopádnému ztvárnění; možná by se dalo charakterizovat jako přiměřeně ironický realismus. Z něho se vychyluje postava Oscara, syna paní Alvingové, v podání Vladimíra Polívky, u něhož se ta poodstupující ironie prakticky nevyskytuje. Ve finále inscenace je Polívka ve vypjaté scéně s matkou (Klára Melíšková) režií doveden až k naturalistickým výronům, které však konec daleko spíše protahují, než aby napomáhaly jeho gradaci – zde si významová doslovnost vzala slovo nadmíru. Do dikce inscenace nepasují ani falická gesta mladé Reginy Engstrandové (Veronika Khek Kubařová); zato výtečně k této postavě sedí poťouchle rychlá pukrlátka a vůbec rozhodnost v pohybech. Prozrazuje tenzi, kterou v sobě nosí ona mladá žena, jež fakticky je někým jiným než služkou, jak děj postupně prozradí.

V současném repertoáru Dejvického divadla (DD) jsou Přízraky ve vztahu ke klasické dramatické předloze inscenací nejpietnější a celým svým pojetím kusem nejtradičnějším. (Mimochodem: v úvodu zmíněná inscenace Přízraků režírovaná Janem Fričem byla daleko větší divočina, stylizovaná k hororu). Důvod této dramaturgické volby může mít vícečetný. Roli mohla hrát úvaha, že taková fazeta v repertoáru Dejvic scházela. S tím může souviset i vnitřní herecká potřeba: jakési průběžné ověření si schopností, že jsme (ještě?) s to vystavět figury klasické literatury bez zřetelných zcizovacích efektů, bez „cirkusu“ (právě tím je předešlá inscenace této scény, Absolutno, variace na Čapkův román).  Soubor došel do středního věku jak svých čelných herců, kteří dnes podstatně spoluurčují tvář scény (ostatně jeden z nich, Martin Myšička, je uměleckým šéfem DD), tak – v pomyslném slova smyslu – dobou své existence, neboť nynější tvůrčí kolektiv se ustavil v druhé polovině devadesátých let.

Kromě toho dramaturgická tvář Dejvic v posledních letech zvážněla: pro mnohé diváky nejspíš byla „zlatým věkem“ této scény éra pod uměleckým šéfováním Miroslava Krobota se sarkastickými tituly jako Dealer’s Choice, Ucpanej systém, Brian, Dabing Street, které z repertoáru sice velmi pozvolna, ale mizí. Poslední přírůstky do programu vyjma kabaretně pojatého Absolutna jsou vážné kusy, podané bez sarkasmu, ubylo v nich chlapáctví, byť v centru stojí muži – ať je to poloniem otrávený ruský agent Litviněnko, kterého ve Vraždě krále Gonzaga ztělesňuje Martin Myšička, tak chemik Antonín Holý (opět Myšička) v Eleganci molekuly. Viděno v těchto souvislostech, dává volba Přízraků smysl.

Pak je tu ovšem ještě otázka, nakolik je Ibsen „použitelný“ pro dnešek, co nám ta která jeho hra může říci, čím nás může oslovit, nakolik zestárla. Ibsena v polistopadových časech na česká jeviště nejčastěji vrací režisér Jan Nebeský. Jeho interpretace vytrhují děje přinejmenším vizuálně z vazeb na sever Evropy předminulého století; figury jsou mnohdy i svými kostýmy vychýlené z pomyslného normálu. Nebeský odlamuje moralistní hrot Ibsenových textů a akcentuje dimenzi existenciální. Jak žít? Jak naložit s vymezeným mi časem? Nakolik být vyloženě svůj, a nakolik se vůbec vázat na druhé lidi? Tak umí Nebeský například z Nory učinit hru zcela současnou – viz její stávající inscenace v Divadle pod Palmovkou. Dejvičtí v Přízracích téměř úplně vložili důvěru v Ibsenův text jako takový. Tím vynikají jak kvality dramatu, tak jeho rysy, které už odnesl čas. V tom druhém případě je to především systém společenských pravidel, do nichž je vrostlá tkáň textu, respektive chování postav. Dramatik jej sice i pro nás podává přehledně a pochopitelně, ovšem není to již náš svět. Porušování pravidel, jehož se figury dopouštějí, v nás nemůže vyvolat občanské pobouření, jak se to dělo v době, kdy hra vznikala; my už ibsenovské drama vnímáme jen coby dokument, jakým tlakům byli lidé v oné společnosti vystaveni.

Dejvické divadlo, Praha – Henrik Ibsen: Přízraky. Na snímku Martin Myšička a Vladimír Polívka, foto: Hynek Glos (Dejvické divadlo)

V čem však Ibsen v Přízracích zůstává i pro dnešek mistrem, a na co dejvická inscenace prvořadě sází, to je obnažování přetvářky, vystižení vztahu mezi autenticitou a ochranným zbarvením (však také objemná monografie norského historika Iva de Figueireda, která vyšla česky roku 2015 a z níž program k inscenaci bohatě cituje, se jmenuje  Henrik Ibsen. Člověk a maska). Pastors Manders v podání Martina Myšičky je daleko víc obchodníkem než duchovním; je uhlazeným byznysmanem, který se jako čert kříži brání podívat na pravý stav věcí. Pavel Šimčík svým mohutným vzrůstem vtiskl truhláři Jakubu Engstrandovi na první pohled ráz kolohnáta, ale i to je klamání tělem; Jakub velmi dobře zpeněžuje své postoje, umí v tom být hbitý jako lasička. Ibsen nahlédl duši moderního člověka v její ekonomizaci, monetizaci, v napohled sice uhlazené, civilizované, nicméně dravosti. A v neposlední řadě: muži sice navenek určují pravidla, ale jsou to ženy, kdo se v Přízracích ukazuje být životaschopnější a silnější. Těmto kvalitám textu dává dejvická inscenace naplno zaznít, a tím také rozhodujícím způsobem odpovídá na možnou otázku, proč se dostala na repertoár.

Dejvické divadlo, Praha – Henrik Ibsen: Přízraky
Překlad: František Fröhlich. Režie: Jiří Pokorný, dramaturgie: Eva Suková, scéna: Petr B. Novák, hudba: Michal Novinski, kostýmy: Alena Dziarnovich pod pedagogickým vedením Kateřiny Štefkové. Hrají: Klára Melíšková, Martin Myšička, Vladimír Polívka, Veronika Khek Kubařová, Pavel Šimčík.
Premiéry 15. a 16. dubna 2019.