Mirai, dívka z budoucnosti je komorní anime pro celou rodinu

Hosodova díla, to není špatná volba – dobře reprezentují vkusný, divácky vstřícný mainstream tohoto žánru. Obzvlášť Mirai, dívka z budoucnosti, civilní příběh o sourozenecké žárlivosti, je vítanou alternativou k hollywoodským animovaným titulům, na jaké jsme z kin zvyklí.

Na seznámení se s japonskou animací jsme měli více než patnáct let. V roce 2003 se totiž v tuzemských kinech poprvé objevil animovaný titul z Japonska, slavná Cesta do fantazie Hajaoa Mijazakiho. Tehdy to bylo vzrušující setkání s něčím neznámým, s tradicí, která v lecčems vycházela z klasické americké disneyovské školy, avšak zároveň znatelně hrála podle vlastních, často pro nás nečekaných pravidel. Od té doby uteklo hodně času a svět, včetně Česka, si na zvláštnosti anime zvykl. Mnoho současných tvůrců americké, nebo i evropské animace se hrdě hlásí k tomu, že se nechali japonskými filmaři v mnohém inspirovat. Vlivy Mijazakiho jsou znát na filmech od Pixarů a stopy anime jsou zřetelné i na seriálech jako Avatar nebo Čas na dobrodružství.

V samotném Japonsku je anime obří průmysl. Za rok vychrlí desítky seriálů a celovečerních filmů. V posledních deseti letech však ubývá osobitých režisérů, kteří by navázali na stárnoucí generaci legendárních tvůrců jako Hajao Mijazaki, Mamoru Ošii nebo Satoši Kon. Pravda, z mladších osobností se výrazně profiluje například Makoto Šinkai, autor vynikajícího a extrémně divácky úspěšného romantického sci-fi Your Name, dále Sunao Katabuči, tvůrce ceněného dramatu z Hirošimy In this Corner of the World, i extravagantní Masaaki Juasa, který natočil rozevlátou psychedelickou komedii Night is Short, Walk On Girl a groteskní hororový seriál Devilman Crybaby. A k těmto relativně mladším filmařům přísluší i Mamoru Hosoda (*1957).

Podívejte se na trailer k snímku Mirai, dívka z budoucnosti , repro: AČFK, video: YouTube

Je trochu zvláštní, že právě Hosoda se jako jediný z této generace probojoval do zdejší kinodistribuce dvěma snímky. Ze všech zmiňovaných tvůrců totiž natáčí sice divácky vstřícné a vkusné, jenže zároveň nejméně osobité filmy. Už od svého prvního autorského díla Dívka, která proskočila časem se profiluje jako filmař, jenž dokáže smíchat fantastický spektákl, dobrodružnou akci, melodrama a romantiku, pokaždé v trochu jiném poměru – a vytvořit z nich líbivý, ale nepodbízivý mix. V Japonsku platí za hitmakera. Jeho fantasy melodrama Wolf Children bylo v roce 2012 druhým komerčně nejúspěšnějším filmem v tamních sálech a Kluk ve světě příšer skončil v roce 2015 na čtvrtém místě – za třemi hollywoodskými hity. Novinka Mirai, dívka z budoucnosti v tomhle ohledu nenaplnila očekávání. Její tržby za premiérový víkend byly o čtyřicet procent nižší než u režisérova předchozího titulu a později návštěvnost ještě výrazněji klesala. Svým způsobem se to dalo čekat. Hosoda natočil nečekaně skromný a prostý snímek. Obzvlášť ve srovnání s Klukem ve světě příšer působí Mirai, dívka z budoucnosti jako neobvyklé přehození autorské výhybky.

Předchozí Hosodův film byl velkolepou dobrodružnou fantazií naplněnou nevídanými bytostmi a krajinami, osudovým patosem na téma temnoty, kterou si každý z nás sám v sobě nese, nebo rozmáchlými akčními scénami včetně závěrečné velkolepé destrukce Tokia. Mirai, dívka z budoucnosti se naopak z větší části odehrává uvnitř jedné domácnosti a vypráví o malém klukovi žárlícím na svou novorozenou sestru. Hosoda se inspiroval vlastní rodinou, konkrétně svým tříletým synem, který těžce nesl narození nového sourozence, na nějž se upřela pozornost dříve věnovaná právě a jen synovi.

Rovněž hlavní hrdina Kun není ze své malé sestry Mirai příliš nadšený. Mnoho scén ukazuje jeho výbuchy vzteku a pomstychtivých provokací, ale také to, jak se s novým přírůstkem do rodiny vyrovnávají Kunovi rodiče. Do civilních scén se postupně začínají prolínat Kunovy fantazie: jejich pes nabývá lidské podoby a chlapce navštěvuje dospělejší verze jeho sestry Mirai (slovo mirai v japonštině znamená také budoucnost). Ani tyhle scény nejsou nijak bombastické, spíš mile hravé. Spektakulární je až závěrečná snová pasáž, v níž se Kun ztratí na vlakovém nádraží a potká tu například ďábelskou verzi japonského rychlovlaku šinkansen.

Do rodiny malého kluka vtrhne novorozená sestřička. Téma, nímž se perou děti i jejich rodiče. Teď třeba v kině najdou návod na řešení svých trablů, repro: AČFK

Nečekaná skromnost je hlavní ctností, ovšem i neduhem Hosodova snímku. Má daleko do uhrančivé hry s dětskou imaginací třeba v Mijazakiho snímku Můj soused Totoro. Hosoda zde zůstává skromný i tematicky: žárlivost na mladší sestru je sice svým způsobem atraktivní téma, ale těžko bychom v něm hledali obecnější hloubku. Závěr na tokijském nádraží chce být, která Kuna přinutí smířit se s novou situací, ale jako kdyby byla tato sekvence k vyprávění přilepena zvenčí. Nevychází z postav ani z celkového vyprávění, nýbrž je to jen vyhrocená dramatická scéna, která by se mohla odehrát kdekoli a jakkoli jinak. Rovněž třenice mezi Kunovými rodiči o skloubení práce a péče o děti vyšumí do ztracena. Film se ponejvíce soustředí na trucovité nálady hlavního hrdiny.

Mirai, dívka z budoucnosti je v jádru snímek podobně povrchní, ale příjemně hladce plynoucí jako Kluk ve světě příšer. Jen tentokrát vyměnil grandiózní dobrodružství za komorní příběh. To neznamená, že je to špatný film. Jde o svého druhu okouzlující podívanou pro celou rodinu. Z hlediska animace patří ke špičce současné japonské tvorby: od nádherně prokreslených prostředí po schopnost naprosto plynule spojit kreslenou a digitální animaci. Není to tedy nejzásadnější anime posledních let, nicméně náleží k těm, které se vyplatí vidět.

Mirai, dívka z budoucnosti (Japonsko, 2018, 98 minut)
Režie scénář: Mamoru Hosoda, hudba: Masakatsu Takagi.
Česká premiéra 11. dubna 2019.