Komentář: Na letošních Českých lvech zvítězil uspokojivý kompromis

Filmem roku se stal mnohem nenápadnější titul než Toman, totiž road movie Všechno bude. Mezi kritiky se zároveň vynořily pochybnosti nad tím, zda neměl Goliáše Tomana porazit raději jiný z Davidů české kinematografie loňského roku – kupříkladu ambiciózní body horor Domestik, vkusné historické drama Jan Palach nebo artový dokument Nic jako dřív. Z dlouhodobého pohledu na díla, která na Lvech vyhrávají, se ovšem v sobotu v pražském Rudolfinu velké překvapení nekonalo. V kategorii Nejlepší film se víceméně pravidelně střídají výpravné projekty z nedávné národní historie (Masaryk, Hořící keř, Pouta), komorní dramata či dramedie se sociálním přesahem (Bába z ledu, Kobry a užovky, Poupata) a sem tam se poštěstí okrajovému artovému projektu (Cesta ven).

Nejlepší film, režie, ženský i mužský herecký výkon ve vedlejší roli, nejlepší scénář a nejlepší střih: snímek Všechno bude, režie: Olmo Omerzu, foto: MFFKV

Všechno bude Olma Omerzu spadá spíš do kategorie dramedií (tedy komediálních dramat – pozn. red.), ale trochu se přimyká i k artu. Omerzu obecně patří do skupiny mladších režisérů, kteří se orientují spíše na mezinárodní publikum milovníků filmového umění soustředěné kolem prestižních festivalů jako Cannes, Berlinale nebo i Karlovy Vary. Jejich snímky bývají úspěšné už tím, že se na takové festivaly vůbec dostanou, jako se to povedlo Omerzovi s Rodinným filmem, duu Kazda & Weinreb s Já, Olga Hepnarová nebo Václavu Kadrnkovi s Křižáčkem, který loni zvítězil v Karlových Varech. České lvy tato díla víceméně ignorují; přednost dlouhodobě dávají filmům, které mají důležité téma, ale zároveň jsou divácky vstřícné a v podstatě mainstreamové. To, že Akademie letos ignorovala Domestika Adama Sedláka, by nás proto nemělo překvapovat.

Podobně se to má s dokumenty. Český lev se drží představy, která by se dala shrnout slovy „dokumentární film není film“; dokumenty mají svou vlastní kategorii, ale nikdy se nestane, že by z ní vystoupily. Kameramani, střihači a zvukaři pracující na dokumentech se předem mohou rozloučit s tím, že by mohli získat od akademie profesní ocenění v příslušných kategoriích. A to přesto, že žádný jiný letošní český snímek tak rafinovaně a působivě nepracoval s kamerou jako dokument Nic jako dřív.

Nejlepší dokumentární film: King Skate, režie: Šimon Šafránek, foto: Vojtěch Kotek, video: YouTube

Letošní vítězství Olma Omerzu nutně neznamená, že by se na tomhle postoji něco změnilo. Na rozdíl od Rodinného filmu je Všechno bude mnohem méně artový projekt. Omerzu se tu přiblížil klasickým žánrovým dramatům o dospívání. Příběh dvojice kluků, kteří v ukradeném autě cestují po republice, až po různých peripetiích jeden z nich padne do rukou policie, má charismatické dětské protagonisty, dramatické situace, nadhled i snové fantazijní scény. Zároveň se tváří jako artová umělecká výpověď – nemá silný katarzní konec a zatěžuje časoprostor děje symboly (mouchy na policejní stanici). Ve finále kvůli tomu působí poněkud rozháraně – jako film, který chce zabít dvě mouchy jednou ranou, ale obě mu na poslední chvíli uletí. Není to špatný snímek, nicméně vyznívá jako kompromis mainstreamu a artu, který nakonec neprospívá ani jedné straně. Možná právě proto byl nejpřijatelnější pro porotu Českého lva. Není to žádné snobské umčo, ani podbízivá divácká podívaná, ale zároveň, v uměřené míře, tak trochu obojí.

Na vítězství Všechno bude je ještě zvláštnější to, že Omerzův film se nejvíc vymyká z pětice nominovaných titulů v hlavní kategorii. Působí mezi nimi jako outsider ve velké bitvě o národní zájmy. Kromě něj se tam totiž objevují samá dramata dotýkající se československých traumat z dvacátého století. Kromě Tlumočníka, který se vztahuje k nacismu, jde navíc ve všech ostatních případech o účtování s komunistickým režimem. Ve filmech Toman, Zlatý podraz a Jan Palach se tematizují různé klíčové události období komunistické diktatury. Skutečnost, že právě tahle trojice se dostala do nejužších nominací, ukazuje, že toto téma akademie považuje za důležité. O to podivněji působí finální verdikt, který upřednostnil snímek ve své podstatě apolitický; společenská kritika v něm sice je přítomna, ovšem na značně abstraktní rovině.

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, nejlepší kamera, nejlepší hudba a nejlepší kostýmy: čtyři Lvi pro snímek Hastrman, režie: Ondřej Havelka, foto: CinemArt, video: Youtube

Toman, Zlatý podraz i Jan Palach mají kromě neúspěchu na Českých lvech společného ještě jedno: na naše poměry jde o extrémně drahé a z hlediska poměru nákladů a tržeb výrazně ztrátové projekty. Životopisné filmy Jan Palach a Toman uvádějí rozpočty kolem padesáti milionů, příběh českých basketbalistů z druhé poloviny čtyřicátých let Zlatý podraz stál dokonce dvojnásobek. Jejich tržby jsou přitom mnohem nižší. Samozřejmě nejde o filmy, které by měly v první řadě vypočítavě hledět na komerční úspěch. Nadšená z nich však nebyla ani domácí kritika – Toman sklidil převážně negativní ohlasy, Zlatý podraz a Jan Palach spíše pozitivní, ale ani v jednom případě nešlo o díla, která by čeští publicisté a kritici považovali za zásadní. Takže nevýhra v Českých lvech nad podobnými výpravnými projekty vynáší ještě dramatičtější otazník. Naproti tomu vítězství filmu Všechno bude pro umělecky orientovaného kritika sice není nepotěšující, jenže zároveň lze jmenovat zajímavější a radikálnější kandidáty na vítězství.