Je to pořád stejné, i když nic není jako dřív

„Zmíněné kvarteto dokumentů nepatří do žádné ze dvou nejčastějších podob nynějšího tuzemského dokumentárního filmu: nejsou to ani portréty výrazných osobností, ani snímky, v nichž samotní dokumentaristé vystupují jako vypravěči nebo přímo moderátoři. Jsou to díla odrážející důležité trendy současných světových dokumentů, i když mají třeba lokální náměty. Splňují kritéria uměleckých dokumentů, včetně toho ústředního – jejich hlavním smyslem není pouze potřeba informovat o určitých skutečnostech, nýbrž také hledat k těmto skutečnostem pokud možno osobité a překvapivé cesty,“ napsal na ArtZónu při anotaci kvarteta nových českých dokumentů kritik Antonín Tesař; a to kvarteto obsahovalo i titul Nic jako dřív.

Dokument Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše představuje čtyři mladé lidi – Tea, Renatu, Annu a Nikolu – ze severočeského Varnsdorfu, kteří stojí na prahu dospělosti. Mají vstoupit do „procesu“, protože na vysokou školu to ani u jednoho z nich rozhodně nevypadá. Budou rádi, pokud vůbec získají středoškolské vzdělání. Kamera Lukáše Kokeše je pozoruje pokud možno bezprostředně, v jejich jednání na veřejnosti i v domácnosti. Zhruba osmdesát procent z toho jsou – dle vyjádření tvůrců – skutečně autentické záznamy, zbytek je rekonstrukce toho, co se také stalo, ale nešlo natočit „napřímo“. Nic jako dřív tedy není „čistý“ dokument, obsahuje i hrané rekonstrukce, ale nemá smysl tuto kontaminaci inscenovaností prožívat.

Jednou ze stěžejních iluzí spojených s dokumentem jako takovým je totiž představa, že dokumentární film ukazuje věci tak, jak jsou, jak se odehrávají. Ovšem přítomnost kamery, vědomí natáčení, autenticitu anuluje v samé její podstatě! – ryze autentické jsou snad jen záběry „ukradené“ z reality, snímané z dálky, bez vědomí natáčeného, ale samozřejmě i zde je třeba být obezřetný, protože i taková sekvence je pouze výsekem z nějakého průběžného děje, obdobně jako fotografie. Autenticita je jedna z vůbec nejproblematičtějších kategorií nejen ve filmu, ale v umění vůbec; používání tohoto termínu věci spíše zamlžuje. Dokument je vědomé uchopení světa, jeho interpretace a rekonstrukce. Tudíž z hlediska tohoto noetického fundamentu dokumentárního filmu je metoda Tasovské a Kokeše naprosto legitimní. A rezonuje s obecnější tendencí rozplývání hranic mezi hraným a dokumentárním filmem. To se na Nic jako dřív oceňuje a zdůrazňuje: že jeho výrazivo souzní s nadnárodními tendencemi v současném dokumentu.

Akcentace metody a formy je pro dosavadní ohlasy Nic jako dřív příznačná. Téměř vůbec se neanalyzuje, o co víme po zhlédnutí Nic jako dřív o tématu onoho díla víc, než jsme viděli před jeho zhlédnutím. Například Jindřiška Bláhová v poměrně rozsáhlém, dvoustránkovém textu v Respektu (12/2018) věnuje tomuto problému jeden odstaveček, v němž konstatuje, že filmu Tasovské & Kokeše „chybí jasnější přesah“ a že „naznačené ekonomické a sociální souvislosti existence hrdinů a jejich rodin, které by je ukotvily do Česka roku 2018, jsou ale příliš slabé (a záměrně vynechané) na to, aby se přesvědčivě protnuly s osobními rovinami tří osudů do zcela jasné výpovědi“. Bláhová se tohoto problému – na rozdíl od jiných – aspoň dotkne…

Znepokojující je, že v souvislosti s Nic jako dřív se dosud vůbec nehovoří o titulu režiséra Martina Duška K oblakům vzhlížíme (2014). „Duškův film v dokonale nahuštěné zkratce, bez jakéhokoli doprovodného a hodnotícího komentáře, vystihuje bídu teplického kraje, bezcílnost a bezvýchodnost života mnoha mladých lidí, kteří špatně shánějí práci. Zachytil tu jejich zoufale falešné sny o luxusu a posilování společenského statusu – a je to obraz napůl komický a napůl drtivě depresivní,“ napsal o něm na webových stránkách Respektu Kamil Fila poté, co snímek tehdy viděl na karlovarském festivalu. „Jedná se o obrovský rozdíl oproti víceméně všem dnešním českým hraným filmům, které se pořád nacházejí mimo realitu a nedovedou zpracovat aktuální problémy nezaměstnanosti, předsudků a nouzových řešení. Čeští filmaři si život na okraji stále spíš romantizují. Vůbec nevidí, jak žije mladá generace – přesněji řečeno ‚bílá lůza‘, jež sice používá mobily a internet, ale zároveň je ve svém pohybu ve světě nesmírně omezená.“

Duškův pohled je drsnější, cyničtější, Kokeš s Tasovskou jsou ve srovnání s ním empatičtí pozorovatelé, kteří se skladbou obrazů vlastně zdržují hodnocení. I přes tuto různost však nelze dělat, že Duškův snímek neexistuje, a nelze se neptat, co nového Nic jako dřív přináší, v čem tenhle dokument obraz „marného“ českého Severu posouvá, prohlubuje, prokresluje. Jako kdyby ani ti, kteří filmy profesionálně hodnotí, neměli potřebu pracovat s pamětí disciplíny zvané český dokument a s noetickou komparací. Teď je teď, a „nic není jako dřív“?! Jako kdyby forma byla tím hlavním; Nic jako dřív je svým vizuálním a vypravěčským jazykem „trendy“, splňuje současné mezinárodní představy o tom, co je festivalový artový dokument, a to je přece, zdá se, ta hlavní devíza. Jenže, nemohu si pomoci, poetické inovace – nebo možná výstižněji řečeno inovace poetik, aby bylo zcela zřejmé, jak je to myšleno – v dějinách moderního umění nebyly otázkou pouhé formy, nýbrž výrazem postoje ke světu, prostředkem k vyjádření nových životních obsahů. U Nic jako dřív se důraz na formu vlastně spojuje s novými možnostmi snímání a přístupu k výrobě, které umožňuje technologický pokrok. I sama autorská dvojice Tasovská & Kokeš mluvila především a právě o tomhle v rozhlasovém rozhovoru, moderovaném na stanici Vltava jiným filmovým dokumentaristou, Bohdanem Bláhovcem.

Základním dojmem z Nic jako dřív přitom je vysoká obsahová předpokládatelnost, obligátnost výpovědi. Její srozumitelnost je sice téměř univerzální, nadnárodní, ale zároveň fakticky uspokojivá pouze v prvním plánu. Díváme se zde na určitou věrnou variaci obecně známého: na mladé lidi, kteří nevědí co se sebou, kteří jsou zpruzení, pozérští, ale uvnitř nejistí, kteří se cítí být na společenském okraji a od své budoucnosti si toho příliš neslibují. Kolik takových generací už existovalo? ALE: Je tato generace něčím specifická? Dá se vůbec při současné atomizaci životních strategií obecněji hovořit o generaci? Jsou v témže Varnsdorfu vrstevníci Tea, Renaty, Anny a Nikoly, kteří na rozdíl od nich mají „tah na branku“? Jestliže ano, kolik takových se jich ve Šluknovském výběžku vyskytuje? Nakolik je určitá apatie jmenovaného kvarteta a lidí kolem něj prostě biologicky dána „Gaussovou křivkou“ a nakolik je určována konkrétní ekonomickou a sociální situací daného regionu? Na všechny tyto a podobné otázky Nic jako dřív rezignuje, odřezává je. Kokešova kamera zručně ukazuje všednost několika konkrétních jedinců, jenže ony se z nich na plátně stávají prototypy – víc než sebe sama a svoji jedinečnost zde Teo, Renata, Anna a Nikola reprezentují určitá ujištění, že to „tam“ chodí právě tak, jak to oni před kamerou předvádějí. Kalí se na diskotékách, na nějakou genderovou vyváženost se „tam“ nehraje, všichni jsou nějak rádi, že jsou rádi, práce je opruz. Překvapit a informačně osvítit může tato výpověď asi jen toho, kdo spokojeně, v podstatě však netečně žije ve své statusově podstatně vyšší ekonomické, sociální a kulturní bublině a teď se diví, jak se to „tam“ má „doopravdy“.

Lukáš Kokeš o sobě říká, že není žádný investigativec, že při natáčení je nervózní a observace, při níž se nabere množství obrazového materiálu a ten pak v domácí střižně jeho (tvůrčí i životní) partnerka Klára Tasovská dlouho selektuje a skládá, je pro něho ta nejpříhodnější tvůrčí metoda. Na to má autor plné právo. Kokeš prostě pracuje s pozorovatelskými obrazy, které ovšem mají funkci – na to nelze zapomínat – často pouze atmosférickou, emotivní. (Hudba Ondřeje Holého, jenž si říká dné, to výtečně podporuje.) Divák si do těchto pocitových sekvencí projektuje svá mínění i svoje znalosti. Tento přístup však v sobě nese značná rizika: může vést k pouhé tušenosti, přibližnosti, což je značně limitující při dokumentování jevů podmíněných sociálně a ekonomicky. Stejně tak ošemetná je reflexe takového díla: divák má tendenci „cítit“ to, co už v něm je; pocity v něm utvrzují již bezpečně usazená mínění. Věcná analýza toho, co mu dokument předkládá, co o tématu film tvrdí, v čem je informačně objevný, ustupuje „dojmu“.

Všechno je to pořád stejné a zároveň Nic není jako dřív, foto: Archiv Aerofilms

Do dnešní dojmologické doby dojmologicky působící a dobře vypadající dokument zapadá. Možná je nyní už zcela nemístné trvat na tom, že celovečerní, hodinu a půl trvající dokument by měl obnažit i něco, co není vidět, co si nelze domyslet při občansky bdělém vnímání života společnosti a státu. Možná je zcela „mimo“ domnívat se, že dokument by měl otvírat oči. Třeba už jen dostačuje,  když bude diváka uspokojovat, konejšit, když bude při snímání reality postupovat metodou, která je zrovna v mezinárodním kurzu. K tomu se připojí hezky vstřícný popis díla z per profesionálně a akademicky stvrzených pisatelů a kvalita je kanonizována. Omlouvám se, ale celé je mi to poněkud podezřelé.

Nic jako dřív (Česká republika, 2017, 92 minut)
Režie a scénář: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská, kamera: Lukáš Kokeš, střih: Klára Tasovská, hudba: dné, zvuk: Adam Levý