Třináct hodin s jedním filmem Jacquese Rivetteho

Nejprve několik základních dat. Jacques Rivette (1928–2016) natočil tento film během pouhých šesti týdnů na jaře 1970. Ze třiceti hodin materiálu (snímalo se na 16milimetrový pás), vznikla verze čítající 760 minut – pracovní kopie se veřejně promítala 10. října 1971 v Le Havru. Jenže k dokončení a distribuci se nedostávalo peněz; ostatně i Rivettemu bylo zřejmé, že těžkým problémem by bylo, kde a jak takovou „kládu“ vůbec promítat. Režisér z materiálu tedy sestříhal titul Out 1 – Spectre (1974, 225 minut), který se – dle dostupných materiálů – vyprávěním nikoliv nepodstatně od více než trojnásobné verze liší. Roku 1989 německá televize WDR původní Out 1 zakoupila a v roce 1990 byla konečná podoba promítnuta na festivalu Berlinale. V roce 2015 došlo k digitální restauraci materiálu a následně dílo vyšlo v reprezentativní edici na discích (viz trailer).

Trailer propagující vydání boxu s DVD a Blu-ray s filmem Out 1, zdroj: www.youtube.com

Rivetteho filmy se u nás promítaly zřídka i v artových kinech, neboť i pro ně zřejmě byly až příliš artové. Tím spíš se jim jako čert kříži vyhýbala kina běžná, a tím nemyslím multikina, nýbrž různé ty „Světozory“ (nic proti nim, naopak!). Když jsem v minulém desetiletí vedl na Radiu 1 rozhovor právě s vedoucím pražského kina Světozor, řekl mi narovinu, že Rivetteho radikální tituly, respektive tento druh děl vůbec, jsou pro ně nepřijatelné, protože oni musí myslet i obchodně. Rivetteho Jeptiška (1966) běžela v tuzemských kinech před normalizací; během ní už nic dalšího. Po převratu se v několika kinech, a v pražském Ponrepu především, objevily snímky Célina a Julie si vyjely na lodi (1974), Krásná hašteřilka (1991), Kdo ví (2001), Příběh Marie a Juliena (2003), Nesahejte na sekeru (2007). Zakoupil je Národní filmový archiv. K režisérovým osmdesátinám zařadila do vysílání Česká televize (v Nočním filmovém klubu na ČT2) Krásnou hašteřilku, Kdo ví a Příběh Marie a Juliena, přičemž Krásnou hašteřilku v kratší, 125 minutové verzi z roku 1992, která nese název Krásná hašteřilka – Divertimento (čtyřhodinová verze vyšla u nás na DVD). Dlužno dodat, že Rivette natočil i „normálnější“ filmy jak formou, tak stopáží, jedním takovým byl právě i titul Nesahejte na sekeru. Každopádně jeho filmografie byla u nás prezentována dosti selektivně a nikdy se tento režisér ve zdejším povědomí šířeji a pevněji nezabydlel, včetně kruhů v zásadě cinefilských, klubových.

Trailer k uvedení digitálně zrestaurované verze filmu Out 1, zdroj: www.youtube.com

Pražské Ponrepo uvedlo Out 1: Noli me tangere o víkendu 17. a 18. března. V sobotu se promítaly části 1 až 4, v neděli 5 až 8. Zřejmě hnán svojí letitou cinefilskou představou (jejíž základy byly položeny ve frontách na lístky do Filmového klubu během normalizace), že si řada lidí nenechá ujít příležitost spatřit Rivetteho opus, o němž jsme dosud měli možnost jen číst (tedy pokud jsme si nezakoupili někde v cizině box s DVD a nedívali se na to doma), pílil jsem do kina zakoupit permanentku na celé promítání Out 1. Cestou do kina v sobotní dopolední zmrzlé Praze jsem se vlastně těšil na hrozen cinefilů, kteří se shluknou před projekcí – jako tomu bývalo kdysi. Omyl. Byla nás hrstka. Jak velká, ukazuje  fotografie, exponovaná v pauze nedělní projekce, kdy do Ponrepa na krátkou diskusi zašly vdova po režisérovi a jedna z hereček, která v Out 1 vystupuje (a to nás v neděli sedělo v kině víc než v sobotu). Utěšovat nás mohlo leda to, že tím spíše se na každého dostala káva, kterou pořadatelé divákům Out 1 zdarma poskytli. A také poskytli dvacetistránkovou brožuru připravenou Milanem Klepikovem se základními informacemi o díle a jeho souvislostech.

Pohled do sálu pražského kina Ponrepo, když před diváky předstoupily vdova po Jacquesu Rivettem, režisérka Véronique Manniez Rivette, a herečka Hermine Karagheuz, foto: Josef Chuchma, Artzóna

Jestli ovšem tohle je reálný obraz domácího zájmu o jedno z diskutovaných a pro některé zahraniční filmové historiky i stěžejních děl světové kinematografie, pak pozdrav pánbů. Nebudu jmenovat, ale ze současných českých filmových publicistů, kritiků a historiků nebyl v sále skoro nikdo. Možná proto, že Rivette už dávno není „trendy“, těžko říct. Jistý publicista, který referuje o osobnostech světové kinematografie na rozhlasové stanici Vltava, pobyl na projekci několik desítek minut a zmizel. Přitom utkat se s Rivettem na plátně, ve ztemnělém sále a téměř v jednom tahu (plus minus dvakrát sedm hodin) je svého druhu nutná konfrontace s tím, kam kinematografie jako disciplína, jako umění, může dosáhnout, co také může být její ambicí a zda je to slepá ulička. Bez přímé, doslova fyzické konfrontace to totiž lze zjistit jen „papírově“, teoreticky. Ostatně Rivette si vysloveně přál, aby Out 1: Noli me tangere bylo vnímáno na velkém plátně, nikoliv na televizních obrazovkách, které se pravda od dob jeho prohlášení podstatně zvětšily, nadto existují digitální projektory, které umožňují domácí projekci. Ale i tak to pořád není adekvátní plátnu v kinosále.

Co se při Out 1: Noli me tangere na plátně odehrává, respektive jaké jsou ve filmu postavy a děje, i to, jak je snímek vystavěn, se lze dočíst na internetu, na různých zahraničních stránkách včetně recenzí, jež vyšly u příležitosti digitalizace a vydání díla na DVD a Blu-ray discích. Nemá zde smysl situace a vyprávěcí linie v Out 1 „přezpívávat“. Snad stojí za pokus jen drobně cosi přičinit ke smyslu tohoto Rivetteho díla a k tomu, co s ním udělal čas a jak se změnila kinematografie od té doby, co Out 1 vznikl – vždyť už je to bezmála půlstoletí, co se režisér se svým štábem pohyboval především po Paříži, v interiérech a exteriérech tohoto města, a snímal pohyby a řeči herců, jimž poskytl obrovský prostor k improvizaci. Jako u většiny svých „krajních“ děl, tak ani u Out 1: Noli me tangere Rivette nedržel v ruce pevný scénář. Měl myšlenku, kostru, odvahu a energii. A děj se vůle boží, přičemž oním bohem disponujícím svrchovanou vůlí je imaginace coby imanentní vlastnost světa. Základním principem u Rivetteho je totiž důvěra v imaginaci. Nakolik je takové odevzdání se „do rukou božích“ plodné, však zůstává téměř nezodpověditelnou otázkou.

Nedílnou součástí jinak barevného filmu jsou černobílé fotografie, které ukazují postavy v nepatrně jiných kompozicích než záběry pohyblivé. Exponoval je Pierre Zucca. Na snímku v roli Frédérique herečka Juliet Berto, foto: Carlotta Films

Out 1: Noli me tangere je pro mě osobně jeden velký rozpor. Nikoliv v tom, že hodiny a hodiny sledujeme situace, jejichž příčinnost je zamlžená nebo také možná vůbec žádná. Že plaveme v proudu vyprávění, o němž dost dobře nevíme, kam směřuje a zda je vůbec vyprávěním. První hodiny je kamera možná z většiny času přítomna zkouškám dvou divadelních skupin, obě zkouší Aischyla – jedna drama Sedm proti Thébám, druhá Upoutaného Prométhea. Jenže to vlastně není nastudovávání dotyčných děl řeckého dramatika, nýbrž energeticko-psychická cvičení, při nichž si herci ohledávají

hranice interakce a vlastní odvahy – ostatně tvaru inscenace se ani jedna z nich nedobere (skupina, která zkouší Sedm proti Thébám, se během filmu rozpadne). Sledovat onen proces „ohledávání“ je poněkud úmorné, tedy aspoň pro každého, kdo byl takových cvičení někdy osobně účasten. Neboť jedna věc je být u toho, napojit se přímo na energii, která při takových cvičeních vzniká a jíž se těžko dotkne ten, kdo tomu nikdy nebyl fyzicky přítomen, kdo si na to chvění „nesáhl“. A druhá věc je sledovat to zprostředkovaně, přes kameru – v takových filmově prodlévajících okamžicích jsme nuceni vstřebávat spoustu vaty, kdy i profesionální herci, které Rivette obsadil, působí jako exhibicionisti, kteří se producírují ve svém „energo-duchovnu“ či jak to nazvat. Jenže: z této vaty náhle vypluje autenticky působící okamžik, záznam energetického duševního hnutí, který by nebyl uchopitelný právě bez té přechozí vaty. Tohle mi při sledování Out 1: Noli me tangere způsobovalo největší divácká muka.

V zásadě souhlasím s kritikem Richardem Brodym, který pro web The New Yorkeru v roce 2015 napsal, že si před projekcí velmi přál, aby mohl o Out 1 prohlásit, že jde o mistrovské dílo, ale bohužel… Out 1 dle Brodyho téměř překračuje estetiku, je jakousi přírodní památkou v tvůrčí krajině, je dílem génia, jehož genialita je vlastně předmětem tohoto filmu. Respektive: předmět a výsledek zde jedno jsou – a tím jedním je nenaplněná umělecká ambice. Rivetteho vášeň pro kinematografii tady jen zřídkakdy nachází adekvátní obrazy, extatičnost, s níž dílo evidentně vznikalo, se málokdy přenese na diváka. V podstatě jde podle Brodyho o jistý druh utopie, kterou zde Rivette rozvinul a vzniklo dílo mimo kategorie dobré a špatné. Nicméně vzniklo dílo zásadní – i s vědomím všech pochyb o něm.

Používám zde povětšinou celý název díla – Out 1: Noli me tangere, což znamená Out 1: Nedotýkej se mě.  Slovo „out“ byla reakce na to, že se ve francouzštině v tu dobu začalo používat i nám později dobře známé slůvko „in“ – ve smyslu být v obraze, v dění, být trendy. „Out“ má tedy u Rivetteho smysl ironické doslovnosti, doslovnosti s přesahem; jeho pojetí filmu a vyprávění bylo (a zůstává) „out“, a k tomu ještě ten seriálově míněný přívlastek „1“. Hůř se vykládá „nedotýkej se mě“. Ale nelze si nakonec nevšimnout cudnosti, s níž je ten film natočen, nikde za celé ty hodiny žádné obnažení těl, ani primárně erotické pohyby a doteky. Každá z postav tohoto filmu je sama za sebe a sama v sobě, jakkoliv touží po blízkosti a splynutí; život je zde jedno velké hledání a mnohem více míjení než setkávání.

Nikoliv nelogická reakce na informaci, že Out 1: Noli me tangere trvá skoro třináct hodin, je ta, že film o takové délce je vlastně předzvěstí dnešních tolik rozšířených seriálů, jejichž celková stopáž je nezřídka (a někdy i mnohem) delší, než je těch více než několik stovek minut Rivetteho opusu. Ale s těmi nemá Rivetteho „extra long“ film nic společného! Seriál sestává z gradujících jednotlivin/dílů, které vyvolávají v divákovi očekávání dějů příštích, a také ovšem jistou závislost. Seriál nemůže zůstat bez odpovědi, musí se vždy „něco stát“, něco musí být dopovězeno, kdežto v Rivetteho díle se nestane za tu ohromnou dávku času nic jiného než to, že figury někam popošly, nikoliv však došly; pro celý ten pohyb uvnitř Out 1: Noli me tangere se patří užívat imperfektum, nedokonavý vid. Právě ona neurčitost je to, co na tomto díle nejvíc irituje a současně přitahuje.

Jacques Rivette – Out 1: Noli me tangere. Lucie de Graf v podání Françoise Fabian diskutuje s Frédérique (Juliet Berto), která se poněkud neumětelsky převlékla za chlapce a snaží se oné dámě prodat dopisy ukradané Etiennovi (Jacques Doniol-Valcroze).

Filmový a literární kritik a esejista Jiří Cieslar je už tucet let mrtev. Když zemřel, byla o generace mladšími filmovými kritiky spuštěna debata, nakolik byla Cieslarova impresionistická a esejistická metoda psaní, jeho senzitivistický a intuitivní vhled do díla, jdoucí ruku v ruce s básnivým jazykem, dobově podmíněný a v novém tisíciletí vlastně již zastaralý, nerespektující nové teoretické a kritické přístupy ke kinematografii. Lze předpokládat, že kdyby Cieslar byl „mezi námi“, že by si projekci Out 1 v Ponrepu nenechal ujít. A že by k ní posléze textově přičinil něco, co by stálo za četbu a přemýšlení. Jeho „nerv“ tu prostě schází, nevyrostl nový, nejspíš proto, že Cieslarovo psaní a přemýšlení bylo těsně spjato i s uměleckou literaturou, odkazy na niž jsou v současném tuzemském psaní o filmu prakticky nezachytitelné, a to nejspíš proto, že taková znalost světového písemnictví ani není na školách vyžadována. Cieslarovo přemýšlení „literaturou“ bylo možná pro někoho iritující, ale pro určitý typ kinematografie se ukazuje být jako jen stěží nahraditelné. Například pro díla Jacquese Rivetteho.

Sluší se ale dodat, že dramaturg Ponrepa Milan Klepikov (* 1965) v brožuře, kterou vypracoval pro pražskou projekci Out 1: Noli me tangere (vycházel přitom ze svého textu publikovaného ve Filmu a době v roce 1996), poskytl zevrubnou informaci a několik pěkných interpretujících odstavců. Například: „Nikdy nevynaložil žádný film tolik úsilí a času na to, aby k něčemu nedošlo. Svou tajuplnost těží nikoliv z rafinovanosti intriky, ale z její neexistence. Jsou tu milenci, kteří se nesejdou, zloděj, který není dopaden, obchod, v němž se neprodává, spiklenecká organizace, jež zůstává neodhalena, představení, které se neuskuteční, politika, která se nekonkretizuje: (…) Rivette se chová jako člověk, který se vydá na nezvykle dlouhý lov a dělá všechno pro to, aby nic neulovil. Důvod je nasnadě: nechce nikomu ublížit. Mezi hercem a autorem, mezi herci navzájem a mezi diváky a filmem proudí sentiment. Víc než o spolu-cítění v něm jde o něco těžko uchopitelného: o to, cosi tušit. Určitou nepopsatelnou náladu, sebe i druhé. Tušit, čím by život, svoboda a film MOHLY být. Ve společenské i umělecké beznaději roku 2018 vězí cena Rivetteho filmu-komplotu v důkazu, že se tato možnost už někde a někdy stala skutečností. Našel se někdo, kdo si troufl.“

Jacques Rivette – Out 1: Noli me tangere. Jedna z ústředních figur díla, herec a režisér Thomas (Michael Lonsdale) , hledá klid a usebrání u moře – a ve společnosti žen…

Možná je nepatřičně generalizující a také snadné mluvit o „společenské a umělecké beznaději roku 2018“. Ale při veškerých snímacích a distribučních možnostech, které současnost filmařům nabízí, dává Rivetteho opus pocítit, jak je to dílo radikální, jak vlastně naše doba nenabízí, přesněji nepotřebuje podobně krajní filmařské experimenty. Nelze vyloučit, že film jako umělecký a noetický nástroj je v zásadě vyčerpán, že za více než století své existence ohledal dostupné možnosti včetně slepých uliček a nyní jen přináší variace, lišící se navzájem především technicky, ale nikoliv v jádru, jímž se rozumí uchopení světa. Film už je odsouzen pouze k inovacím, revoluční přelomy má za sebou. Rivetteho Out 1: Noli me tangere podává svědectví o ochotě celé plejády francouzských herců ponořit se do improvizace, pracovat riskantně, bez záruky, ale také svobodně. V našich podmínkách bylo v minulosti vždy něco takového jaksi už institucionálně – ideologicky či ekonomicky – vyloučeno, a nyní je to nepředstavitelné minimálně z pohledu „lidských zdrojů“. K radikálním experimentům tady není vůle, energie, kapacita. Možná schází i v dnešní Francii, nevím, natolik tamní aktuální kinematografickou situaci neznám.

Každopádně je třináct hodin s Rivettem i pohledem do světa, který ani ve Francii, ani tady již neexistuje – sociálně i filmařsky: většina postav vášnivě kouří, do vozovky se ještě vstupuje blahosklonně, auta si to štrádují živelně, veřejný prostor ještě není vizuálně přesycen, kamera pracuje uprostřed běžného provozu a lidé na natáčenou scénu zírají, když je postava od mikrofonu dál, je prostě hůř slyšet atd. Svět Out 1: Noli me tangere je v mnoha ohledech daleko méně formalizovaný, než je západní svět současný. Rivetteho film je plodem historické svobody, prosperity a naděje. A víry v utopii. Právě asi jen v tomto (nedílném) souručenství mohl vzniknout.

Out 1: Noli me tangere, Francie, 1971, 741 minut.

Režie: Jacques Rivette, předloha: Honoré de Balzac (kniha), scénář: Jacques Rivette & Suzanne Schiffman, kamera: Pierre-William Glenn, fotografie: Pierre Zucca, střih: Nicole Lubtchansky a Carole Marquand, hudba: Jean-Pierre Drouet, produkce: Danielle Gegauff, Stéphane Tchalgadjieff.

Hrají: Michael Lonsdale, Jean Bouise, Barbet Schroeder, Eric Rohmer, Brigitte Roüan, Juliet Berto, Bulle Ogier, Guillaume Schiffman, Christian de Tillière, Michel Delahaye, Jacques Doniol-Valcroze, Marc Chapiteau, Michèle Moretti, Marcel Bozonnet a další.