Věty, které se u nás neříkají: „Je to nepřítel. Pal!“

Norský film Králův nesouhlas z roku 2016, uvedený nedávno tuzemskou pobočkou HBO (a k vidění je on-line na HBO GO), začíná dlouhou scénou, v níž ve tmě přijíždí neosvětlené německé válečné lodě do norského přístavu. Nereagují na rádiové výzvy. Jsou sledovány z ostrova poblíž pobřeží, na němž je umístěna vojenská námořní pevnost, která má hlídat vjezd do přístavu. Pevnosti velí starý voják, který spolu s dalšími vojáky přijíždějící lodě pozoruje. Osazenstvo pevnosti nemá spojení s vládou ani s nikým z nadřízených složek. Situaci musí vyřešit samo. Vojáci se svého velitele ptají, co mají dělat. On suše odpoví: „Nabíjejte děla!“ Neosvětlená loď nezastaví ani tehdy, když na ni míří světlomety pobřežní stráže. Velitel dá příkaz k palbě. Podřízený voják se ptá, jaké je stanovisko centra a zda nemají nejprve vystřelit varovný výstřel. Velitel silným hlasem zvolá: „Je to nepřítel. Pal!“ Dvěma ranami z děla a poté zásahem torpéd pošlou nepřátelskou bitevní loď ke dnu.

Norsko bylo na jaře 1940 napadeno německými loděmi a letadly proto, že Velká Británie v norských vodách nasazovala miny, aby zabránila volnému průjezdu německých lodí. Hitler považoval Norsko za strategický cíl kvůli jeho pobřeží, jež mělo vysokou vojenskou hodnotu, a také kvůli tamním značným zásobám železné rudy. Němci se snažili přimět vládu v Oslu k tomu, aby přistoupila na jejich propagandistickou verzi, podle níž se napadení Norska vydávalo za pomoc. Nutili ji podepsat memorandum o pomoci Německa Norsku. Když to norská vláda odmítla, provedl norský fašista Vidkun Quisling státní převrat. Němci velmi stáli o to, aby norský král vyjádřil podporu Quislingovi.

S norským králem Haakonem vyjednával německý velvyslanec v Norsku, který byl zastáncem diplomacie a jednání vedoucího k oboustranně přijatelné dohodě, jež by znamenala ukončení bojů a zabíjení. Německý velvyslanec apeloval na norského krále, aby uznal Quislinga za legitimního premiéra nové vlády, zejména s poukazem na oběti mladých Norů, kteří padnou, budou-li boje pokračovat. A samozřejmě s poukazem na rozdíl v zacházení s okupovanou zemí, když je nepřítelem, nebo když naopak je spřátelenou zemí. Norský král byl vystaven nesmírně obtížnému rozhodnutí.

Nor Erik Poppe (* 1960) vystudoval stockholmský The Dramatiska Institutet. Je filmovým režisérem a scenáristou, býval vyhledávaným kameramanem a živil se i jako fotožurnalista. Režijně debutoval roku 1998, foto: T. Seeliger, ČTK/Snapshot Photography

Z naší historie tuto situaci velice dobře známe. Byl to prezident Edvard Beneš, který odmítl obětovat české lidi v boji s absolutní německou převahou a podvolil se Mnichovskému diktátu, ačkoliv většina národa ochotně mobilizovala a byla připravena k obraně země. Byl to Alexander Dubček a s ním celé stranické a vládní vedení, které přijalo ostudnou kapitulaci v podobě Moskevských protokolů a vzdalo tak demokratizační proces zahájený v lednu 1968. Oni tak také učinili ve strachu z toho, co v případě odmítnutí udělají okupační vojska vůči civilnímu obyvatelstvu v naší zemi. V obou případech – ve jménu ochrany obyvatel před, jak říkali, zbytečnými oběťmi – vedení československého státu kapitulovalo před nepřítelem.

Norský král se v analogické situaci zachoval opačně. Zde je jeho projev přednesený před vládou, v němž zdůvodňuje svoje NE německým okupantům:

„Udělalo na mě hluboký dojem, že odpovědnost za neštěstí, které postihne tuto zemi a její lid, odmítneme-li jejich podmínky, bude připsána mně. Je to pro mě velká odpovědnost, tak velká, že se jí děsím. Rozhodnutí učiní vláda, ale můj postoj je jasný, já na německé podmínky nemohu přistoupit, bylo by to v rozporu se vším, co jsem po třicet pět let od příjezdu do této země vnímal jako svou královskou povinnost vůči Norsku. Já se jí nemůžu zpronevěřit. Já se jí nechci zpronevěřit. Nechci, aby můj názor byl pro vládu rozhodující, zpytoval jsem sám sebe a zvažoval svůj postoj a nemohu jmenovat premiérem Quislinga, protože vím, že nemá důvěru lidu. Rozhodne-li se vláda na německé podmínky přistoupit, a já plně chápu důvody, které pro takové rozhodnutí hovoří ve světle hrozícího nebezpečí a toho, že by tolik mladých Norů muselo obětovat život v boji, rozhodnete-li se na tyto podmínky přistoupit, tak nebudu mít jiné východisko, nežli abdikovat. Za sebe i za svůj rod.“

Jen pro doplnění a dovysvětlení: Haakon VII. (1872–1957) byl první norský král od znovuobnovení nezávislosti Norska v roce 1905 a zároveň poslední norský král, který byl korunován (neboť roku 1908 byly korunovace tamním parlamentem zrušeny). Narodil se v Dánsku, norsky se naučil teprve v dospělosti a měl silný přízvuk. Norsko jak v první, tak ve druhé světové válce vyhlásilo neutralitu, ale následkům druhého konfliktu se beztak nevyhnulo. V dubnu 1940 nacisté položili před Haakona volbu: buď se vzdá, podvolí se okupační moci, nebo zemře. Haakon kapitulaci odmítl, utekl, skončil v exilu, v Londýně, ale jako nekapitulující král, který se do vlasti vrátil v červnu 1945. Ostatně oficiálně nikdy nepodala kapitulaci ani norská vláda, byť zrádce Quisling byl u moci.

S jistou závistí jsem sledoval činy krále nebo starého vojáka velícího ostrovní pevnosti. V našich novodobých dějinách totiž nebylo zvykem, aby voják oficiální bojeschopné armády v případě ohrožení státu zvolal: „Je to nepřítel. Pal!“ Naši vojáci bojovali proti nepříteli v cizích armádách, až když už žádný československý stát nebyl. Žádný z našich státních představitelů (až na Františka Kriegela) neřekl NE kapitulaci před nepřítelem. Místo toho jsme mohli sledovat naříkání nad tím, jak druzí jednali o nás bez nás (1938), nebo plačtivé vzlykání, že nemohli než kapitulaci podepsat, ale že se určitě na svobodném vývoji nic nezmění (1968). Žijeme ve státě, jehož představitelé státnost nehájili za cenu svého života. Norové přitom byli v roce 1940 v podstatě také sami. Francie a Velká Británie nedisponovaly vojenskou silou, kterou by jim reálně mohly pomoci. Přesto se Norové bránili, přesto jejich vojáci pálili na nepřítele a umírali přemoženi německou přesilou – a jejich král odmítl uznat kolaborantskou vládu…

Co se u nás od té doby změnilo? Armádu šidíme, kde jen můžeme, a doufáme, že v případě nebezpečí by to za nás NATO „nějak“ zařídilo. Myslím, že nikoho z politiků ani vteřinu nenapadlo, že bychom se sami měli nějak před eventuálním ohrožením bránit. Naopak početná pátá kolona Ruska u nás systematicky kope do Spojených států a NATO, našich spojenců a ochránců. Umíme si představit, že by se kterýkoliv z našich čelných politiků v situaci ohrožení choval s takovou důstojností a odvahou jako norský král?