Oscary s rybí tváří a hororově paranoidním tělem

Vítězný film Tvář vody sice může působit jako nostalgická pohádka o krásce a zvířeti, ale kritici na něm ocenili i to, že rozvíjí postavy, které ve starých hollywoodských filmech zrovna moc prostoru nedostávaly – ženy, černochy, homosexuály, sovětské špiony a humanoidní rybí monstra. Sám režisér Guillermo del Toro ve své děkovné řeči připomněl, že je mexický imigrant, a v komentářích se často objevoval fakt, že za posledních pět let se Oscar za režii čtyřikrát ocitl v rukou režiséra mexického původu (Alfonso Cuarón si odnesl jednoho za Gravitaci, Alejandro González Iñárritu má hned dva za Birdmana a Revenanta).

Trailer k filmu Tvář vody, zdroj: www.youtube.com

Letošní oscarové nominace vůbec hodně myslely na menšiny, ale tím tak trochu upozorňovaly na to, že se jim ve filmovém průmyslu příliš nedaří. Je celkem překvapivé slyšet, že Greta Gerwig, režisérka teenagerské dramedie Lady Bird, je teprve pátá žena, která byla za devadesát let existence Oscarů v této kategorii nominována. Stejně tak tvůrce hororu Uteč Jordan Peele byl pátým Afroameričanem nominovaným v téže kategorii. Lady Bird a Uteč jsou vůbec zajímavé položky v letošních oscarových nominacích. První z nich je malý nezávislý film o obyčejných lidech současné Ameriky. Takové filmy se v nominacích pravidelně objevují a málokdy vyhrávají. Lady Bird však doprovází pověst výrazně „ženského“ filmu, aniž by sklouzával do kategorie podbízivých melodramat nebo romantických komedií.

Trailer k filmu Lady Bird, zdroj: www.youtube.com

Snímek Uteč naopak spadá do žánru, který se v hlavních oscarových nominacích objevuje opravdu výjimečně – do hororu. Režisér Peele využil hororová schémata k tomu, aby vyprávěl o tísnivých pocitech, které zažívají černoši v majoritně bílé americké společnosti (a použil k tomu dost podobný námět jako Ira Levin ve svém románu ze sedmdesátých let Stepfordské paničky). Už to, že se Peeleho film dostal do nominací, je obrovský úspěch. Uvidíme, jak si příští rok filmová akademie poradí s filmem Black Panther. To je totiž také hodně chytrá hra s traumaty černochů v postkoloniálním světě, ale zasazená do žánru ještě o něco méně „důstojného“, totiž do superhrdinského blockbusteru. Když se Akademie rozhodla ocenit Tvář vody, ukázala, že si pořád hodně cení tradice a nostalgie, přestože současné trendy jdou proti tomu. Afroameričané se vztahují k vlastní zkušenosti prostřednictvím žánrů, na které Akademie dosud zbytečně arogantně hleděla svrchu.

Trochu nenápadná, ale hodně důležitá pro téma diverzity v Hollywoodu je skutečnost, že letos poprvé za devadesát let existence Oscarů byla nominována žena v kategorii Nejlepší kamera (Rachel Morrison za film Mudbound). Tahle nominace zaslouží obzvlášť velkou pozornost, protože ukazuje, že největší diskriminace žen v kinematografii neprobíhá před kamerou, ale za ní. Když sledujete, jaké je zastoupení žen v profesích, jako je kameraman, autor původní filmové hudby nebo zvukař, zjistíte, že se po nich musíte hodně pídit. Platí to nejen o Hollywoodu, ale i o evropských kinematografiích. Ženy nacházíme spíš na pozicích spojených s tradičně „ženskými“ činnostmi, jako jsou tvůrkyně kostýmů, maskérky, make up artistky nebo nanejvýš střihačky (i když i tam je mnohem víc mužů než žen). Když si uvědomíme tohle a přičteme k tomu aféry kvůli sexuálnímu obtěžování hereček a nerovnosti v platech za tutéž práci pro mužské a ženské aktéry, pochopíme, proč se hollywoodský showbyznys ocitl pod palbou znechucené veřejnosti.

Trailer k filmu Mudbound, zdroj: www.youtube.com

Letošní Oscary tenhle problém řešily spíš povrchně. Nejradikálnější odpověď nabídla herečka Frances McDormand ve své děkovné řeči, ve které upozornila na existenci formule „inclusion rider“. Tu si mohou herci dát do svých smluv na filmové projekty. Zaručuje jim, že ve filmu, ve kterém budou hrát, budou v určitém poměru a určitým způsobem zastoupeny menšiny (včetně žen), a to nejen na hereckých pozicích, ale i ve filmovém štábu.

Letošní Oscar tak má přívětivou, zasněnou, do minulosti zahleděnou tvář vody. Filmy, které se nostalgicky ohlížejí za starými časy v Hollywoodu, mají u oscarové Akademie dlouhodobě dobrou pozici – stačí si vzpomenout na loňský La La Land nebo nedávného The Artist. Rozhořčená prohlášení a jízlivé komentáře k současné situaci nejen v americké „továrně na sny“ ovšem ukazují, že veřejnost je zvědavá spíš na aktuálnější témata a přístupy. Je tedy otázka, zda by Akademie neměla dát přednost spíš mnohem současnějšímu paranoidnímu hororu Jordana Peeleho, neokázalé Lady Bird nebo alespoň Třem billboardům kousek za Ebbingem, což je film, který říká, že unáhlená a drastická řešení vyvolávají jen nové a nové problémy a že bychom se měli naučit víc spolupracovat a odpouštět.