Epidemie egoismu na postupu. Ale jistá naděje tu je…

Zvjagincev už v triumfálním debutu Návrat (2003), s nímž získal v Benátkách rekordních pět cen, ztělesnil odkaz ruského duchovního filmu ve formě, kterou počátkem milénia tamní kinematografie naléhavě postrádala. Nevšedně vytříbený a atmosférický film o iniciační cestě dvou chlapců s dosud osobně nepoznaným otcem, jehož předtím znali jen z fotografií, představoval dramaturgicky riskantní tah, kdy děj obsahoval řadu tajemství, která režisér netoužil divákům rozkrýt. Ona záhadnost ruského ratia se ukázala být vítanou festivalovou komoditou. Starozákonní aluze a úchvatně fotogenický háv byly přidanou hodnotou. Napříště Zvjagincev podlehl touze přistoupit k dalšímu fatálnímu příběhu (tentokrát o zdánlivé nevěře) ještě radikálněji a umístil ho do ještě zjevnějšího mytologického bezčasí. Původně si dokonce pohrával s myšlenkou natočit film v esperantu, nakonec usoudil, že pro méně ostřílené diváky by takové dílo bylo těžkým oříškem a biblické paralely raději pojal explicitně. Vyhoštění (2007) se však s přízní kritiků nesetkalo. Od okatě abstrahovaného prostředí s nezařaditelným časovým a prostorovým kontextem režisér napříště upustil. Počínaje svým třetím snímkem (Jelena, 2011) situuje alegorické příběhy do současnosti, na jejíž morální poklesky poukazuje.

Trailer k filmu Nemilovaní, video: Film Europa Media Company

V Nemilovaných je autorův leitmotiv společenské apokalypsy předestřen zatím vůbec nejradikálněji. Rodinu jako základní buňku společnosti, která stojí v centru pozornosti všech jeho dosavadních titulů, už nedrtí sociálně-ekonomické tlaky (jako v Jeleně) ani chamtivá ruka státu (à la autorův předešlý snímek Leviatan), nýbrž se rozkládá sama – jak napovídá název – z nedostatku lásky. Na ten skomírá manželství Ženi a Borise, kteří si po letech soužití už stěží odpoví na pozdrav a po pár minutách se jejich rozhovor nutně promění v hádku. Při jedné z nich se jejich dvanáctiletý syn doslechne, že ho po rozvodu čeká internát. Dítě, jehož i tak citově vyprahlý život rázem ztrácí jakoukoli oporu, se zmůže jen na němý výkřik – a o něco později na bezeslovný útěk.

Posun Nemilovaných ve Zvjagincevově filmografii spočívá jednak v neobyčejně subtilní inscenační alchymii, jednak v rozehrání zásadního paradoxu společenské „obnaženosti“, který film zrcadlí – v přímém i přeneseném smyslu – na několika rovinách. Prosklené dveře, za nimiž si nezpozorovaný Aljoša vlastní ortel vyslechl, zřejmě kdysi sloužily k navození dojmu přístupnosti a sdílení rodinné intimity. Teď naproti tomu separují nešťastné jedince, kteří k sobě ztratili cestu. Průsvitné sklo zároveň ironicky skýtá úkryt chlapci, kterého oba rodiče (ne náhodou nazvaní Slepcovi) dávno přestali vnímat. Podobně inverzně funguje i prostor korporátního open spacu, v němž na pohodlný život vydělává Boris. V prostředí projektovaném k naprosté kontrole zaměstnanců ze strany vedení i kolegů (nemluvě o zástupu svatých přísně shlížejících z plakátů nad hřadly zaměstnaneckého velkochovu) se přitom rodí tajná iniciativa najímání falešných manželek a dětí pro vánoční večírky ve snaze zapřít změnu rodinného stavu před bigotně pravoslavným šéfem. Simulovaný život na sociálních sítích, kde Žeňa neustále postuje namísto reálného kontaktu s rodinou jsoucí i budoucí, je v tomto spektru už téměř nadbytečným, byť realistickým ornamentem, který naznačuje, že pod její dokonalou fasádou se neskrývá nitro, ale zas jen další fasáda.

Z filmu Nemilovaní – hledání jeden druhého ve světě, z něhož se jaksi vytratila láska, foto: Film Europa Media Company

Zvjagincevovy postavy nikdy neoplývaly přílišnou vřelostí a Nikita Michalkov je dokonce označil přívlastkem „mražené“. Minimum vnějších emocí s ohledem na pohnutý příběh, který Zvjagincevovy protagonisty pomalu semílá, je jednou z hlavních tenzí autorových filmů, která v Nemilovaných dosahuje vrcholu. O útěku syna z domova se rodiče dozví až díky telefonátu ze školy; nejsou ani schopni říct, kdy ke zmizení došlo, Aljoša se vždy nacházel na periferii jejich zájmu. Absence citu, chlad a odcizení prostupují nejen lidské vazby – ve Zvjagincevově pojetí zachvátily celý svět. Pozdní podzim, v němž se příběh odehrává, se každým momentem hrozí přelomit do bezvýchodně dlouhé zimy. Výmluvné „botanické entrée“ se záběry ztepilého stromu strnule čnícího k podmračenému nebi se střihem promění do obrazu stromů zborcených do vodní hladiny, která jejich skon netečně odráží. Soumrak jako konkrétní denní doba pokrývá plátno po většinu času a naděje na rozbřesk je stále míň.

Plakát, jímž distributor zve na Zvjagincevův nejnovější film, foto: Film Europa Media Company

Egoismus postav, pro něž ztráta syna představuje především narušení vize skvělého života s novými partnery, prostupuje společností jako ropná skvrna a kontaminuje i vrstvy, kterým zdánlivě nic nechybí. Střední třída, na niž režisér tentokrát zacílil, má dostatek všeho, přesto ji spaluje touha mít se líp. Rodinné vazby jsou na obtíž, zvlášť když s sebou přinášejí zodpovědnost. O to výmluvněji působí nezištná pomoc dobrovolníků, kteří okamžitě organizují pátrací akci. Tato reálie paradoxně posunula Zvjagincevovu temnou zprávu o dnešní společnosti do spektra naděje a optimismu. V režisérově vlasti totiž organizace, na jejíž existenci film upozornil, představuje důkaz vzniku tvořící se občanské společnosti, které se zemi nedostává přinejmenším od dob druhé světové války. U nás naštěstí pravděpodobně převládne „pouhé“ znepokojení z chmurných autorových úvah o směřování civilizace, která pohřbila klasické hodnoty. Ostatně, jak se ve filmu dozvíme, spoluobčany Putina přivede k eschatologickým náladám spíš prognóza Mayů o konci světa než pohled do sebe sama.

Nemilovaní (Neljubov, Rusko, Francie, Belgie, Německo, 2017), 127 min.
Režie: Andrej Zvjagincev, scénář: Oleg Něgin, Andrej Zvjagincev, kamera: Michail Kričman, střih: Anna Mass, hudba: Jevgenij Galperin, Saša Galperin, hrají: Marjana Spivak, Alexej Rozin, Matvěj Novikov, Marina Vasiljeva, Andris Keišs, Alexej Fatějev, Sergej Borisov ad.