Všechno bude fajn aneb vás už nikdo k ničemu nepotřebuje
Dle úvodních titulků laskavě-anarchistický film Všechno bude fajn poskytuje zvláštní obraz světa, v němž je racionalita nahrazena principem směšnosti. Co je směšné, je reálné, a tedy pravdivé. Nemá smysl hledat v něm logiku, logika je nahrazena směšností. Což ale neoslabuje sílu sdělení. Předkládaný obraz světa je nelítostný.
Tématem filmu Všechno bude fajn je Brno, jeho obyvatelé a poměry v něm. Nejde však ani tak o poměry v Brně, tohle město je zde podobenstvím, je to univerzálně platný obraz světa.
Svět se skládá především z průměrných lidí a blbců.
filozof Karel Hložek (filmová postava)
Filozof Hložek film uvádí větou: „Svět se skládá především z průměrných lidí a blbců.“ A snímek režiséra Robina Kvapila, který spolu s Pavlem Šplíchalem napsal i scénář, lidi dělí na vítěze a poražené. Ke straně poražených patří hlavní postava Standa, až příliš důvěřivý a hodný člověk, a jeho těhotná žena Alena, na nichž chamtivý systém úspěšně zkouší své podrazy. Standa se živí jako chodící reklama v podobě obrovské molitanové ruky s vítězně zdviženým palcem. Bývalý student filozofie volá na kolemjdoucí: „Dej svýmu životu palec nahoru!“ – a tak trochu to myslí i vážně. Jeho žena Alena je přesvědčená, že pro dítě je nejdůležitější, aby jeho rodiče byli slušní lidé. Standa jí na to skepticky namítá: „Slušní lidi? Jsme hlavně chudí.“ Pochybuje, zda je vůbec slušné do tohoto světa přivést život.
Záběr z jednasedmdesátiminutového filmu Všechno bude fajn, foto: První veřejnoprávní, s.r.o.
K poraženým patří i dvojice důchodců anarchistů: Marie Ludvíková – členka brněnského undergroundu (reálná postava), která sní o tom, že by mohla „ještě jednou, na starý kolena, někomu rozšlápnout ksicht“, a matematik Milan Žaloudek, jenž tvrdí, že „nové bestie nás připravily nejen o peníze, ale i o sebeúctu“. Oba jsou rozhodnuti násilím smést nenáviděný nespravedlivý systém.
Na straně vítězů se nacházejí politici: primátor Richard Lang („novináři jsou v klidu, půlka jsou dementi a půlka má hypotéky“) a zastupitel a exekutor Ladislav Vodák („je jednoduchý bejt svině, socky za tebou lezou samy“). K vítězům patří i střední třída, kterou zastupují spolužáci z gymplu na třídním srazu, kde se kolektivně vysmívají neúspěšnému spolužákovi Standovi.
Záběr z jednasedmdesátiminutového filmu Všechno bude fajn, foto: První veřejnoprávní, s.r.o.
Zvláštní a svým způsobem klíčovou roli hraje vrstva avantgardních umělců a jejich přátel. Nejde ani tak o samotnou uměleckou tvorbu, o níž filozof Hložek skepticky říká, že „umění nás drží pevně za koule, v konfrontaci s ním je člověk vždycky za debila“. Více jde o vůli ke změně klientelistického systému; slovy filozofa Hložka – systému prolezlého blbci v saku, kteří nás pronásledují už od dětství. Hložek však současně vybízí: „V demokraciích se ocasů zbavujeme volbami.“ Ve filmu volby proběhnou a občané dotyčného města se – stejně jako tomu bylo v reálném Brně – ocasů aspoň dočasně zbaví.
I tak zůstává vztah umělců k politice – jako ostatně u většiny obyvatel – ambivalentní. Na jedné straně umělci vědí, že bez vstupu do politiky se věci nepohnou, na druhé straně jsou přesvědčeni, že politika zkorumpuje každého. Ve filmu vystupuje reálný aktivista a politik Matěj Holan, který stál v čele „odstraňování ocasů“ v Brně, ale za ním se v titulku oznamuje, že hlasoval pro vyplacení peněz jakési podezřelé firmě. Ani on tedy nejspíš neunikl prokletí politiky. Mají to tvůrci filmu těžké, dostávají se totiž do bludného kruhu: politikou opovrhují a varují před jejím korupčním vlivem a současně vyzývají ke změně poměrů, což je možné pouze politicky.
Brno je vůbec zvláštní fenomén. Tvůrci snímku k němu mají vztah nenávistné lásky, jako kdyby nevěděli, zda mají svoje město zatratit, anebo zachránit. Hložek deklaruje svérázný projev lásky k rodnému městu i takto: „Nakonec opice se na tu evoluci taky mohly vysrat, rýpat se tlapou v prdeli a žádný Brno by nebylo, což by byla svým způsobem škoda.“ Sžíravě ironické a nelítostné hlášky a existenciální postřehy filozofa Karla Hložka zaujímají ve skladbě díla důležitou pozici.
Záběr z jednasedmdesátiminutového filmu Všechno bude fajn, foto: První veřejnoprávní, s.r.o.
Na webovém portálu Národního filmového archívu se konstatuje, že Kvapilův titul namísto „uceleného vyprávění zůstal pouhým sledem epizod, jež s nadhledem komentuje a zobecňuje fiktivní postava ‚filozofa a reportéra ČST‘ Karla Hložka“. To je, myslím, nepochopení tohoto filmu a jeho látky. Tématem snímku Všechno bude fajn jsou společnost a poměry v ní. Společnost nemá děj, příběh. Výjevy nebo obrazy ze života společnosti jsou zcela legitimním způsobem, jak takovou obecnou entitu, jíž společnost je, uchopit. Ucelenost vzniká propojením symbolů jednotlivých výjevů v jeden metasymbol, v metaforu světa, a to se tvůrcům Všechno bude fajn podařilo. Coby referenční díla k tomuto snímku, díla svým způsobem analogická, bych uvedl O slavnosti a hostech Jana Němce nebo Velká nádhera od Paola Sorrentina.
Filozof Hložek na začátku filmu praví: „Lidská zbytečnost a zoufalství byly tmelem našich dní odnepaměti a bude tak tomu i nadále.“ To je definiční východisko filmu i jeho postav. Hrdiny zde spojuje jedna myšlenka, a sice že vše je v prdeli. Život nelze vyhrát, je to soutěž pouze o to, kdo je v té prdeli míň. Hložek to sice primárně pravil o třídním srazu a nikoli o životě jako takovém, v rámci výpovědní hodnoty snímku to však platí neméně. Navzdory tomu hrdinové z Brna bojují a o něco se snaží, i když jsou bytostně přesvědčeni, že to nemá význam. Je v tom zvláštní patos beznaděje. Zejména když vezmeme v potaz, že reálně existující hnutí Žít Brno (autoři filmu jsou jeho zakladatelé) dokázalo vyhrát komunální volby a následně měnit jihomoravské město k lepšímu. To je zajímavý paradox. Výtečně jej vyjadřuje další Hložkova myšlenka: „Jediná skutečná revoluce, které se člověk dočká, je smrt.“
Záběr z jednasedmdesátiminutového filmu Všechno bude fajn, foto: První veřejnoprávní, s.r.o.
Jako by toho nebylo dost, na samém konci filmu, po všech titulcích a závěrečném copyrightu, nám hlas mimo obraz oznámí: „Vás už nikdo k ničemu nepotřebuje.“
Vzdor všemu nihilismu jsem měl z Kvapilova filmu skvělý pocit. Po dlouhé době jsem viděl pro mě osobně zásadní dílo české provenience, které podstatný obsah sdělovalo mistrnou zkratkou, brutálním humorem a správnou absolutní skepsí ke všemu, zejména k sobě samému. V minulém roce jsem určitě neviděl lepší český film. Pro mne jasný kandidát na blížícího se Českého lva.
