Komunisté, mejdan a Bolero (Bělohlávkova chuť na budoucnost)

Rafael Payare je odchovancem systému, který v Latinské Americe díky investicím hlavně z veřejných peněz (kolik lidí u nás by to označilo rovnou za komunismus?) umožnil od svého vzniku vzdělání v klasické hudbě odhadem třem čtvrtinám milionu dětí a mladých včetně nejchudších. Motiv pro takovou veřejnou investici je zřejmý – společnost bez investic do nadání neodvolatelně chudne bez ohledu na to, kolik peněz tím „uspoří“. El Sistema, jak se tenhle program založený roku 1975 jmenuje, převrátil vnímání klasické hudby jako elitního a těžko přístupného uměleckého oboru.

Češi takové převrácení nepotřebovali. Naší „El Sistemě“ říkáme „liduška“, dnes Základní umělecká škola. Ještě že v privatizačním rauši devadesátých let unikly „lidušky“ pozornosti, napadlo mě za bouřlivého potlesku pro klavíristu Iva Kahánka (*1979) a houslistu Jiřího Vodičku (*1988). Ti dva byli dalšími hvězdami novoročního mejdanu – ostře sledovaní dospívající konkurencí v publiku, jak jsem vyslechl při debatě o přestávce. „Jak to ten Saint-Saënsův koncert pro housle a orchestr Jiří Vodička vlastně hrál? Nezůstal kámen na kameni!“

Při závěrečném Ravelově Boleru jsem na stavební kameny nepřestal myslet. Podívejte se zatím, jak Bolero diriguje osmasedmdesátiletý Herbert von Karajan. Jak autoritativní tvůrce zprvu nenápadnými pohyby dlaní „mačká“ z orchestru neviditelnou šťávu. Bolero může svou gradovanou smyslností vést jednoho k vytržení, jiného při rozhlédnutí po Rudolfinu k přízemnějším úvahám, třeba o penězích.

Máme sice vlastní obdobu El Sistema, tedy investujeme do nadání, ale stále jako společnost nemáme odvahu zaplatit si moderní koncertní síň. Vždyť tu pojmenovanou po korunním princi Rudolfovi otevřeli v Praze roku 1885.

Oslava v sobě vždy nese vděčnost, zde loni zesnulému šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi. Ředitel Mareček s dirigentem Bělohlávkem nastavili České filharmonii nový kurz, obnovili a doplnili posádku na pódiu i mezi posluchači, znovu často kotví v prestižních světových vodách. Jenomže klasická hudba nerovná se pouze Česká filharmonie, disponující síní Rudolfina. O Kaplického „rejnoku“, tedy koncertním sále, se v Českých Budějovicích bude, podobně jako v Praze o „blobu“, navždy jen snít. Jak ale u nás ve veřejné debatě obhájit investice do nové koncertní haly v Praze, když naše dálnice nevedou do daleka a učitelé mají nějakých dvacet tisíc hrubého?

Jak argumentovat potřebou veřejných investic v době, kdy se kultura stala hlavně „relaxační zábavou pro zisk“?

Díky nedávné volební kampani víme poměrně přesně, co nebo koho v ČR nechceme. Nechuť vůči kdekomu a kdečemu ovšem těžko může být tmelem společnosti, v níž „bude líp“. Prioritou naopak jsou, respektive mají být, investice do budoucna, říkám si, když vidím Rafaela Payareho dirigovat Ravelovo Bolero. Ještě mu chybí Karajanova nebo Bělohlávkova autoritativnost, síla gesta, avšak celé novoroční Rudolfinum strhl apetitem, s nímž se skladeb chopil. Apetit, chuť na budoucnost, je vklad, který po sobě Jiří Bělohlávek zanechal. Tady by se česká společnost mohla inspirovat.