Hřebejk leží v režírování až po uši. Dochází mu dech

První série, produkovaná HBO Europe, konkrétně kreativní producentkou Terezou Polachovou, byla odvysílána před třemi roky. Scenáristky Iva Klestilová a Tereza Dusová vycházely z izraelského seriálu When Shall We Kiss (2007), který však v reáliích i dějem velmi přizpůsobily světu pražské vyšší střední třídy. „Psát pokračování bylo svobodnější v tom smyslu, že zatímco první série se volně, ale přece držela zahraniční předlohy, druhou jsme s Ivou Klestilovou mohly vymýšlet samy. Na začátku jsme si řekly, že když první série byla o tom, jak se postavy dostávají k sobě, ve druhé se nabízí ukázat, co (v dobrém i zlém) obnáší být spolu, anebo naopak bez sebe,“ říká scenáristka Dusová. Bez zahraniční předlohy/opory však do seriálu vlezla křečovitost a figurkaření.

Na šumivě komediálních seriálech typu Až po uši – referenčním zbožím je v této kategorii „klasika“ Sex ve městě – může být zajímavé to, když spolu s přiznávaně lehkonohou zábavou podávají sociálně-psychologickou zprávu o zobrazovaných lidech a prostředích. To se první sérii Až po uši do nemalé míry – v rámci tuzemské produkce zcela určitě – povedlo. Typově by se dalo říct, že to byla zručná pohádka s množstvím věrohodných postřehů o láskách a přidružených věcech vsazená do prostředí pražských třicátníků motajících se kolem reklamních agentur a jiných fabrik na lesk, dokonalost a krásu. Ve druhé sérii postavy, které přešly ze série první, o tři roky zestárly, čtyřicítka jim klepe na dveře, Praha tentokrát není letně rozzářená, nýbrž v ní mrzne, téměř soustavný výskyt sněhu v ulicích, byť v nevelké vrstvě, působí dodaně, uměle, ale to je u takového produktu vlastně přirozené, protože fotogeničnost je zde povinná. Vztahy, protože v tomhle seriálu nejde o nic jiného než o ně, se tentokrát proplétají a zauzlovávají za vydatné pomoci krkolomností, jež s logikou mají někdy společného velmi málo; tím spíš z toho pak vylézá pitvoření. Bez znalostí reálií z první série divák leccos pochopí sotva zpola, když však první sérii zná, tím spíše ho druhá zklame, protože záhy zjistí, že se ze seriálu vytratil předešlý esprit. Zůstala jen naleštěnost exteriérů a zejména interiérů, atraktivní herecká sestava, materiální bezstarostnost. Protože i když jedna z hlavních postav bydlí na lodi v holešovické vltavské zátoce, není na tom ekonomicky zle, v zásadě jde jen o jiný lifestyl. Tady nic vážně nebolí.

Krásný hladký pražský svět v seriálu Až po uši…, foto: HBO

Padesátiletý režisér Jan Hřebejk točí jak o život: loňské vročení nese jak televizní seriál Až po uši (deset zhruba půlhodinových epizod), tak trilogie pro kina Zahradnictví (celková stopáž šest hodin); to máme nějakých jedenáct hodin produkce. Letos pro Českou televizi tvoří kriminální thriller Rédl a tříhodinovou krimi minisérii Živé terče. Hřebejkova filmografie se zkrátka rozrůstá tempem, jež předstihlo produktivnost jeho oblíbeného Woodyho Allena, který si prostě musí každoročně dát svoji natáčecí dávku, ať už jde o titul jakkoliv rychle zapomenutelný. A protože Praha není New York a Hřebejk koneckonců není Allen, podle toho poslední produkce pražského rodáka vypadá.

Až po uši – Série 2, Česko, 2017.
Režie: Jan Hřebejk, scénář: Tereza Dusová, Iva Klestilová, kamera: Asen Šopov, hudba: Vladivojna La Chia. Hrají: Anna Geislerová, Jiří Havelka, Hynek Čermák, Jitka Čvančarová, Anna Polívková, Radek Holub, Jana Kolesárová, Lenka Krobotová, Zuzana Šulajová, Stanislav Majer, Taťjana Medvecká, František Němec, Kristýna Boková, Sebastian Jacques, Nela Bušková, Lukáš Melník, Richard Tesařík, Jaroslav Pížl a další.