Za co si film Mečiar cenu vlastně zasloužil?

„Dokument je varovným portrétem zadržitelného vzestupu politika, který pomocí dosud nevídané míry demagogie, populismu a hluboké víry ve vlastní lži dokázal demokratickou cestou uzurpovat moc, jež se neštítila ani zločinů. Snímek však také připomíná i pro nás mimořádně aktuální recept, jak se takového politika stejnou demokratickou cestou zbavit,“ napsala do verdiktu porota vedená teatrologem, kritikem a publicistou Vladimírem Justem.

Slovenská režisérka a herečka Tereza Nvotová přebírá 14. ledna v Kulturním domě Plzeňka hlavní cenu Trilobit 2018 za snímek Mečiar, foto: Milan Mošna

Kdyby film Mečiar, který režírovala Tereza Nvotová (22. ledna tato herečka a režisérka oslaví třicetiny), měl být opravdovým portrétem vzestupu politika, pak by musel být jinak investigativně vybaven. Měl a musel by se ptát, jaké všechny osobnostní i společenské aspekty hrály v Mečiarově vrcholné politické dráze mezi počátkem roku 1990 a podzimem 1998 roli. Jak na tom bylo Slovensko po pádu komunismu občansko-politicky, zda a v čem bylo rozpoložení té země specifické, odlišné od Čech a Moravy. Byl fenomén Mečiar nutným důsledkem tohoto rozpoložení, anebo byl Mečiarův vzestup i dílem náhody, která si v dějinách někdy až fascinujícím způsobem vezme slovo? Rovněž není z filmu patrné, kdo reálně se ocitl v pasti jeho kompromateriálů, které získal z trenčínského archivu StB na některé členy svých kabinetů. Film by pak měl také naznačit, zda Mečiarova strategie byla unikátní, anebo postupoval podle určitého autoritářského modelu. Tedy: byla to tenkrát situace jedinečná, anebo svým způsobem typická? Důkladnější sonda do vzestupu politika by se též neobešla bez toho, že by byl vysvětlen typ lidí, jimiž se Mečiar obklopoval (a někteří z nich by se mohli pokusit reflektovat své uhranutí Mečiarem).

Plakát k filmu Mečiar Terezy Nvotové, foto: PubRes

Všeho toho se Nvotová dotýká pouze letmo, protože její film je mix, v němž hojně využívá záznamů z dobových zpravodajských relací, které kombinuje s pasážemi z návštěvy u Mečiara doma, s „mluvícími hlavami“ ex-politiků, novinářů a jiných pamětníků a s fotografiemi i filmovými záběry ze svého soukromého archivu. Na fotkách a záběrech je malým dítětem, převážně školačkou, jež v mečiarovském Slovensku vyrůstala; Mečiar tvořil neodmyslitelné společenské pozadí jejího dětství. To jeho „vinou“ se z Terezy stal homo politicus už na prvním stupni základní školy, kdy s otcem sledovala televizní zprávy. Toto propojení soukromého a veřejného byl od Nvotové dobrý nápad. Jenže ono „veřejné“ se ve filmu rozmělňuje: Mečiar se přelévá ve Slovensko a naopak. Na první pohled se to jeví být v pořádku, protože mečiarismus přece prostupoval tamní společenskou krajinou, ovšem ve výsledku to není ani obecně srozumitelný portrét Mečiara, ani obraz Slovenska devadesátých let, nýbrž je to od všeho trochu, ale nic z toho pořádně. Jako obzvlášť symbolická se v tomto ohledu jeví scéna, kdy režisérka přijíždí do města Nemšová, kde před převratem Mečiar pracoval jako podnikový právník, a vyptává se místních, zda si jej pamatují. Otázku klade z auta, ani nevystoupí, odpovědi tomu odpovídají…

S pánom Bohom, idem od vás, neublížil som, neublížil som žiadnemu z vás – Vladimír Mečiar se loučí se slovenským národem ve slovenské televizi 30. září 1998, foto: Archiv SME

Mělká je i většina sekvencí z návštěvy štábu v Mečiarově vile Elektra v Trenčianských Teplicích. Hovor mezi režisérkou a ex-politikem je víceméně zdvořilostní, záběry z vily jsou přísně selektivní – pán domu má vše pod kontrolou. Divák se z filmu nedozví, že samo získání vily provázely nevyjasněné okolnosti, Mečiar nikdy nevysvětlil původ peněz, které za nemovitost zaplatil (její cena je odhadována na 40 milionů korun). Režisérka zkrátka počítá s tím, že všichni tak nějak víme, co byl a je Vlado Mečiar zač. Že tudíž postačí připomenout několik s ním spojených frapantních kauz, předvést tehdejší množství jeho příznivců či pořídit dneska, z odstupu, anketu v bratislavských ulicích, kdy zejména mladí lidé na kameru vypovídají, že při vyslovení příjmení Mečiar si představují ostudné pořádky a jsou rádi, že je z politiky pryč. Ovšem v závěrečných sekvencích dokument naznačuje, že nynější premiér Robert Fico je Mečiarovým učenlivým žákem; Ficovo okouzlování veřejnosti má sice modernější kabát, avšak obdobnou podstatu. Tato paralela je však přibližná, vnější; kontext se na Slovensku podstatně proměnil, což už si máme nejspíš domyslet.

Aby nebylo mýlky: dokument Mečiar je určitě dílo hodné pozoru, diskuse a je dobře, že vzniklo. Ale jeho dosah končí uvnitř hranic někdejšího Československa, má prostě evidentní vypovídací limity jak lokální, tak vůbec. Porota letošních Trilobitů akcentovala fotogenicky pojatou dokumentaristiku, k níž nepochybně přispěla efektní kamera zkušeného Martina Žiarana, a téma samo o sobě. Jestliže porota ve verdiktu napíše – viz v úvodu citované věty – že Mečiar „pomocí dosud nevídané míry demagogie, populismu a hluboké víry ve vlastní lži dokázal demokratickou cestou uzurpovat moc“, pak nelze nepodotknout, že se myšlenková přibližnost poroty potkala s přibližným filmem – a podaly si ruce. Jak totiž rozumět slovům, že Mečiarova míra demagogie atd. byla „dosud nevídaná“? Tím porota myslí v dějinách Československa? To asi sotva, protože tu byl například únor 1948 a posléze stalinistická padesátá léta. Nebo „nevídaná“ vůbec? Tak to snad ne! Česká dramaturgie – jak filmová, tak divadelní – zažívá těžké časy, hlubokou krizi. Potvrzením toho je i skutečnost, že profesionály, tedy filmovým a televizním svazem, je oceněn film, jenž se ve výpovědi počne drolit i při jen letmé dramaturgické analýze.

Mečiar, Slovensko/Česko, 2017, 89 minut
Režie: Tereza Nvotová, scénář: Tereza Nvotová a Josef Krajbich, kamera: Martin Žiaran, hudba: Pjoni.

Kde lze vidět Mečiara:
Snímek Mečiar je ke zhlédnutí na službě HBO GO (stanice HBO Europe byla spolu se společnostmi PubRes a Negativ producentem filmu). Od 8. března 2018 pak snímek bude v tuzemské filmové distribuci – v péči jej bude mít AČFK (Asociace českých filmových klubů).