Obnovená premiéra válečného filmu Bílá tma připomíná společenský rozměr kinematografie

Po sedmdesáti letech od svého vzniku se do distribuce vrací československý válečný snímek Bílá tma odehrávající se v době Slovenského národního povstání. Rozhodnutí Národního filmového archivu uvést právě tento snímek z roku 1948 je poměrně neobvyklé. (Poznámka redakce: kromě toho je tento titul ke zhlédnutí za poplatek na portálu dafilms.cz.) Bílá tma totiž nepatří mezi uznávané klasiky české kinematografie a ani nebývá řazena mezi vrcholná díla režiséra Františka Čápa (1913–1972). Vyprávění o skupině zraněných partyzánů, kteří se ukrývají v opuštěné zemljance v horách, jež propátrávají němečtí vojáci, je dobrodružný válečný snímek s řadou dramatických situací a atraktivním prostředím zasněžených hor.

Zajímavější než film samotný je jeho kontext. Nachází se totiž hned na několika siločarách dobových ideologických bojů. Bílá tma začala vznikat v roce 1947, tedy ještě před komunistickým převratem. Už tehdy měla být hlavním smyslem Čápova snímku oslava Slovenského národního povstání a zároveň vyzdvižení role Rudé armády v konečné fázi druhé světové války na našem území.

Nejčastěji se však o Bílé tmě píše jako o filmu, na nějž se paradoxně snesla kritika za nedostatečnou ideologickou uvědomělost a který nakonec způsobil konec Čápovy kariéry v československém filmu. Když se film promítal na prvním ročníku Filmového festivalu pracujících v roce 1948, tak ho dělnická porota, složená z kulturních referentů ROH, odsoudila, protože pro ně byl málo optimistický a některé scény příliš naturalistické. Čáp tehdy přímo na festivalu veřejně prohlásil, že „dělníci jsou blbouni, filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda“. Za svůj výrok stanul před disciplinární komisí, která mu zakázala další uměleckou činnost. Režisér krátce na to emigroval a jeho profesní dráha pokračovala v západním Německu a v Jugoslávii.

Bílá tma je pro filmové historiky zajímavý artefakt, na kterém se ukazuje důležitý společenský rozměr kinematografie. Podobně se dá vnímat i jeho nynější uvedení do kin. Nejde tu ani tak o to, že diváci mají možnost si tento pozapomenutý snímek „vychutnat“ na velkém plátně. Spíš je tu šance vyvolat debatu o tom, jak filmy reagují na určité společenské klima a naopak – jak lidé v určitém společenském naladění reagují, mnohdy nečekaně, na určité snímky. A nemusí to být debata jen historická vzhledem k tomu, jak v posledních letech vzrůstá zájem o filmy zpracovávající různá témata nedávné české národní historie – od Masaryka a Miladu přes trilogii Zahradnictví až třeba po Lídu Baarovou. Všechny tyto filmy zpracovávají české národní mýty, a přestože kolem nich nepadají výroky dělnických porot, které by mohly ukončit kariéry jejich tvůrců, stále jsou to díla spoluutvářející náš pohled na vlastní historii a skrze ni také současnost.

Národní filmový archiv ostatně Bílou tmu uvedl jako první ze šesti obnovených premiér filmů, které se nějak vztahují k „osmičkovým“ výročím, jež nás v letošním roce čekají. Figurují mezi nimi slavné novovlnní Démanty noci Jana Němce, ale také méně známá díla, která ovšem výrazně odrážejí dobu svého vzniku nebo éru, v níž se odehrávají. Ať už je to dokument Věry Chytilové TGM Osvoboditel z roku 1990, nebo vlastenecká Klapzubova XI. natočená v roce 1938.

Bílá tma (Československo, 1948) 102 min.
Režie: František Čáp, scénář: František Čáp, Leopold Lahola, kamera: Václav Huňka, architekt: Karel Škvor, hudba: Jiří Srnka, hrají: Július Pántik, Mária Prechovská, Boris Andrejev, Nataša Tanská, Jozef Budský, Radovan Lukavský a další.