Berlinale 2018 – excesivní radikálnost a radikální niternost

Psí ostrov  Wese Andersona jako zahajovací film letošního Berlinale zabodoval u širokého spektra fanoušků animace a milovníků čtyřnožců svou dystopickou vizí morálního úpadku lidstva, které z mrákot lhostejnosti probouzí dvanáctiletý kluk se smečkou rozkošných psíků. Fakt, že film nastavil laťku i podle kritické odezvy ve festivalovém deníku Screen (3.1 z možných 4) poměrně vysoko, posléze stvrdila cena za režii. Ocenit trpkou hravost dobrodružného příběhu z blízké budoucnosti o nebezpečí psí chřipky a zaprodanosti dospělých budeme moci už počátkem května v českých kinech.

Oficiální trailer k filmu Psí ostrov režiséra Wese Andersona, zdroj: FOX Searchlight

Po povzbudivém entrée se ale následující dny soutěžní přehlídky nesly v atmosféře zjevného útlumu, který měla rozvířit šeptandou avizovaná bomba Erika Poppe Utøya 22. července. Teroristický útok na oblíbeném norském výletním ostrově, který stál život téměř sedmdesátku mladistvých, je i po sedmi letech otevřenou ránou nejen v domácím prostředí. Proto se režisér rozhodl zhostit tématu s co možná největší pietou a zaměřil svou pozornost výlučně na ty, kteří se na letním táboře ocitli pod palbou pravicového extremisty. A právě oni a jejich děs z nepochopitelného masakru jsou jedinými subjekty filmu, mimo jehož rámec zůstala postava samotného útočníka i policie, které trvalo více jak hodinu, než na tragédii zareagovala. Ostatně prvním a jediným spasitelem dětí je ve filmové verzi žena bez znaků příslušnosti ke státním složkám.

Vymazat Breivika z historie se Poppe pokusil s neochvějnou důsledností. Ve filmu jej vidíme v jediném momentu navíc jen jako siluetu bez tváře a v titulcích je označen prostě jako terorista. I tak ale režisér neunikl nařčení z amorální exploatace tragické události. Rozporuplné reakce publika sahaly od omdlení v sále přes nadšený aplaus až k rozhorlenému bučení. Nařčení z toho, že se Poppe chtěl na bolavém tématu přiživit, ovšem postrádá argumenty. Snímek natočený vyjma dokumentárního prologu v jediném dvaasedmdesátiminutovém záběru, což je doba totožná s trváním útoku, umožňuje zakusit horečnatý chaos lovených dětí i nekonečnost očekávání spásy bez tendenčních příkras. Výhrady kritiků k umělému propojování jednotlivých postav skrze fiktivní osud sedmnáctileté Kaji, která nás celou událostí provází, implikují buď dokumentární rekonstrukci nešťastného odpoledne, nebo anonymitu obětí zběsile pobíhajících po lese v efektně prostřihaných scénách akčního bijáku, kterým se film snaží nebýt.

Radikální zážitek jiného druhu, až na to, že namísto ztráty vědomí si jeden z diváků v sále rozhodl zapálit (snad ve snaze uchovat si příčetnost), čímž vyburcoval k akci ochranu i spolusedící, přinesl tříhodinový opus na téma „bytí a čas“ ve snímku Můj bratr se jmenuje Robert a je to idiot Philipa Gröninga. Svérázný pokus zfilmovat Heideggera v příběhu incestně laděného sourozeneckého vztahu zasazeného do slunečného odpoledne kdesi v bavorském poli s benzínkou jako jedinou dekorací byl pro většinu diváků, včetně těch morálně otrlých a intelektuálně protřelých, výzvou příliš radikální. Metafora ztráty dětství, nutnosti dozrávání, osudu německého národa a historie německého romantismu oscilovala mezi žánrovými schématy, přiznaně ironizovanou intelektuálštinou a ambiciózním pokusem o redefinici času, prostoru, mentality a jiných podružných kategorií.

Berlinale se po vzoru Cannes a Dumontovy loňské Janičky, metalovém muzikálu o religiózním procitnutí Johanky z Arku, rozhodlo prezentovat další neobyčejný příspěvek muzikálového žánru. Zpěvu, byť bez tance, se v době velmi prozaické – za Marcosovy vojenské diktatury – oddávají guerillové oddíly i jimi terorizovaní občané filipínské džungle v nové čtyřhodinové „miniatuře“ Lava Diaze. Rocková opera, jak režisér Ďáblovu sezónu (jindy překládáno jako Čas ďábla) charakterizuje, je další z jeho epických výprav do temných míst filipínských dějin, které dosud fatálně formují národní identitu a které autor tzv. slow cinema (meditativně laděných snímků v tomto případě se stopáží 4–16 hodin) neúnavně předestírá ve svých hypnoticky plynoucích, mnohovsrtevnatě komponovaných snímcích.

Oficiální trailer filmu Lava Diaze Ďáblova sezona, zdroj: Sine Pelikula

Cenu Alfreda Bauera za filmovou inovaci si Diaz odvezl z Berlinale přede dvěma lety za osmihodinovou Ukolébavku pro bolestné tajemství. Letos se svým alegorickým poselstvím o mocenském útlaku z pozdních sedmdesátých let porotě nezavděčil. Zjevný umělecký přínos ani cítěná analogie s dnešní situací v tamních končinách nebyla dostatečným argumentem pro ocenění, které Tom Tykwer nakonec velmi překvapivě (v souvislosti s cenou za inovaci) přisoudil Paraguayci Marcelu Martinssiovi a jeho velmi tradičně natočeným Dědičkám. Niterný film o postarším lesbickém páru, který vinou okolností rozdělí přízrak (ne)svobody, získal navíc Fipresci a cenu za herecký výkon pro Anu Brun. Subtilní drama o nalézání sebe sama a strachu se mu oddat bylo jedním z titulů, které na svou existenci neupozorňovaly excentrickou formou, a o to víc se jim podařilo nahmatat nerv univerzálně vstřebatelných pocitů.

Tímto směrem se vydal i Cédric Kahn ve své Modlitbě, příběhu dvaadvacetiletého Thomase, jehož cesta k Bohu vede skrze trniště pochyb a pokušení. Odvykací kůra v režimu tvrdé manuální práce a řízeného náboženského vzplanutí kdesi v odlehlém koutě alpských vršků je nedobrovolnou řeholí, jejíž prospěch je možné nahlédnout, ale těžko se mu podrobit. O to plastičtěji vyznívá proměna zarputilého a zpozdilého výrostka v netriviálně duchovní bytost v podání Anthonyho Bajona (cena pro herce).

Trailer k filmu Modlitba Cédrica Kahna, zdroj: El antepenúltimo mohicano

Ceny za nejlepší film pro rumunský experiment, scénář a Velká ceny poroty  vyplynuly po dnech festivalové letargie z nečekaně silného závěru přehlídky, která na poslední dva dny namíchala výbušnou směs sociálně i politicky břitkých titulů. Vítězné dokudrama Nedotýkej se mě Adiny Pintilieové o nabourávání hranic intimity bude stejně jako sonda do prohnilého nitra polské společnosti (Tvář Małgorzaty Szumowské) a multižánrová cesta k mexické identitě (Muzeum Alonsa Ruizpalaciose) předmětem samostatné kritiky při jejich českém uvedení.