Naše vlaštovky i ruské žigulíky. Dokumenty hledají nové cesty
Tento týden mají v českých kinech premiéru hned tři domácí dokumenty! Každý z nich svým způsobem obohacuje současnou dokumentární tvorbu o nové podněty. Zajímavá na nich nejsou jen zvolená témata, ale také osvěžující metody a přístupy, s nimiž tvůrci na látky nahlížejí.
Dokumentarista Marián Polák (* 1977) se dlouhodobě věnuje filmům o životním prostředí a ekologii. O jeho novince Planeta Česko se můžeme dočíst, že je domácí obdobou přírodopisných dokumentů od stanic jako Discovery nebo Animal Planet. Ve skutečnosti je to však film, který v lecčems jde proti jejich stylu! Klasické přírodopisné dokumenty se tváří, že nás berou do „nespoutané divočiny“, kde zvířata jako by žila úplně mimo vliv člověka a denně prožívala dramata námluv, lovu nebo cestování. Polák nás naproti tomu bere na místa, která skutečně existují a navíc se na ně můžeme vypravit i naživo – do české krajiny, kde živočišné druhy vytvářejí symbiózu s lidskými výtvory. Ukazuje nám vlakové nádraží, kde si udělaly hnízdo vlaštovky, nebo krajinu kolem vytěžených dolů, v níž je možné narazit na muflony. Záběry doprovází komentář tak trochu v duchu „autorských“ dokumentů, jaké známe třeba z televizního cyklu Český žurnál. Samotný dokumentarista (nadabovaný Kryštofem Hádkem) mluví o tom, jak prožívá natáčení a proč se rozhodl točit to, co právě vidíme. V Planetě Česko má tento vyprávěcí přístup smysl proto, že nás upozorňuje na to, abychom natočené scény se zvířaty nebrali coby samozřejmost. Právě díky subjektivnímu komentáři si uvědomujeme, že zvířata jsou plachá a že v přírodě je nutné umět je hledat.
Tuzemská flora a fauna před kamerou – Planeta Česko, video: Aerofilms Dokument Nic jako dřív dvojice Klára Tasovská (* 1980) & Lukáš Kokeš (* 1983) nechává nahlédnout do životů současných teenagerů ze střední školy ve Šluknovském výběžku na severu Čech. Tvůrci snímek natočili coby „intimní observaci“ svých protagonistů – při sledování filmu máme pocit, že filmařský štáb je úplně neviditelný. Postavy před kamerou se chovají bezprostředně a často můžeme snadno zapomenout, že na místě s nimi nějaký kameraman vůbec byl. Dokumentaristé je pozorují v práci, ve škole, na diskotékách, večírcích… Kamera většinou protagonisty snímá z těsné blízkosti, dostáváme se jim až na kůži. Tímhle způsobem dokáží Tasovská s Kokešem vytvořit souznění s tou vrstvou české společnosti, kterou „většinová“ společnost má spíše tendenci přehlížet – s lidmi z chudých oblastí, kteří mnohdy vyrůstají v komplikovaných rodinných vztazích a bez velkých profesních perspektiv.
Je jim 19 let a žijí obyčejné životy teenagerů dospívajících v českém pohraničním maloměstě, kde všichni čtyři navštěvují stejnou školu. Trailer k filmu Nic jako dřív, video: HBO Českým dokumentům se nezřídka vyčítá, že se soustředí na příliš lokální problémy a vinou toho jim zahraniční diváci – pokud je tedy vůbec mají možnost vidět – příliš nerozumí. Tenhle problém radikálně prolomil novinář, redaktor týdeníku Respekt Petr Horký (* 1981, neplést se stejnojmenným televizním, o něco starším dokumentaristou a moderátorem!) ve filmu Švéd v žigulíku. To dílo má natolik obecný záběr, že je lze chápat jako příspěvek na téma dialogu mezi západní Evropou a Ruskem. Sledování nepříliš úspěšné mise vrcholového švédského krizového manažera v krachující ruské automobilce ledacos vypovídá jak o pokročilé kapitalistické společnosti Západu, tak o postsovětské mentalitě Východu. Ten snímek se nedá redukovat na pouhou přehlídku bizarních momentek ze současného Ruska. Rezervovaná, až nečitelná figura manažera Bo Anderssona je ve Švédovi v žigulíku stejně podstatná a problematická. Horký natočil svůj film rovněž observačním stylem. Kameraman filmu Milan Bureš je hlavním povoláním fotograf (občas fotografuje právě i pro Respekt) – a je to znát. Burešovy statické záběry dávají vyniknout nepříliš vzhledným lokacím, jako jsou obří přednáškové místnosti nebo tovární haly.
Trailer k filmu Švéd v žigulíku, video: ČT Tyto tři filmy, ke kterým můžeme připojit ještě další suverénní a osobitý dokument The Nagano Tapes Ondřeje Hudečka (* 1987), můžeme chápat jako příslib toho, co současný český dokument potřebuje opravdu naléhavě – totiž větší pestrost. Zmíněné kvarteto dokumentů nepatří do žádné ze dvou nejčastějších podob nynějšího tuzemského dokumentárního filmu: nejsou to ani portréty výrazných osobností, ani snímky, v nichž samotní dokumentaristé vystupují jako vypravěči nebo přímo moderátoři. Jsou to díla odrážející důležité trendy současných světových dokumentů, i když mají třeba lokální náměty. Splňují kritéria uměleckých dokumentů, včetně toho ústředního – jejich hlavním smyslem není pouze potřeba informovat o určitých skutečnostech, nýbrž také hledat k těmto skutečnostem pokud možno osobité a překvapivé cesty. Ostatně Nic jako dřív a Švéd v žigulíku se premiérově promítaly na dokumentárním festivalu IDFA v Amsterdamu.
